O bossingu trochu jinak

15. 5. 2015 / Milan Mundier

čas čtení 4 minuty

Ve svém posledním článku ZDE jsem se letmo zmínil o problematice bossingu, což je označení pro šikanu ze strany zaměstnavatele. Bossing není bohužel žádným ojedinělým úkazem, dokonce by se dalo říci, že je to jeden z fenoménů dnešní doby. Stejně smutná je i skutečnost, že je bossing velmi rozšířený ve státní správě.

Jaké následky může bossing mít? Ztrátu lidské důstojnosti. Ztrátu zdraví. A někdy i ztrátu lidského života. Pouze ten, kdo hrůzy bossingu někdy opravdu zakusil, nebo ten, kdo má někoho takového ve svém nejbližším okolí, ví, jak strašlivá věc to je. Bohužel si to ale neuvědomuje drtivá většina našich zákonodárců (čest těm několika málo vyjímkám), ale vzhledem k tomu, že jsou mezi nimi i tací, kteří do zaměstnání nikdy nechodili, by nás to snad ani nemělo překvapovat.

Proto jsem se rozhodl, že se alespoň na malou chvíli stanu cynikem a nahlédnu na daný problém z trochu jiného úhlu. Z úhlu ryze politického a ekonomického, aby si i naši zákonodárci uvědomili, že trpí nejen ti, kteří jsou oběťmi bossingu a jejich nejbližší, ale také samotný stát. Protože:

1) Morální selhání státu

Stát, který je ochoten tolerovat takovéto zlo, nelze označit (díky některým politikům sociální demokracie dosti zprofanovaným) termínem dobře fungující. Dobře fungující stát by měl umět garantovat svým občanům jejich základní práva (právo na práci, právo na lidskou důstojnost, právo na tělesnou integritu etc.) a být schopen zjednat nápravu, pokud jsou nějakým způsobem narušována.

Bohužel se to v některých oblastech dodnes nenaučil. Proč? Protože je řízen politiky, kterým chybí dar empatie. Politiky, kterým jde pouze o vlastní blaho, ne o blaho druhých. Politiky, kteří jdou na ruku určitým zájmovým skupinám, ale samotný jedinec už je nezajímá. Pouze když se blíží nějaké volby.

Málo cynické? Dobře, takže:

2) Zatížení státního rozpočtu

Velmi často se stává, že obět bossingu často skončí na nemocenské. Ne proto, že by chtěla, ale proto, že musí. Bossing totiž může mít za následek žaludeční vředy, deprese či kardiovaskulární nemoci. Jsou to onemocnění, jejichž léčba není otázkou jednoho či dvou týdnů, může trvat až několik měsíců.

A léčba těchto onemocnění není nejlevnější. Stejně tak je třeba si uvědomit, že některá z nich nejsou zcela vyléčitelná. Koho jednou potrápí žaludeční vředy, ten už se s doktory nikdy nerozloučí (buďme rádi, že máme alespoň dobře fungující zdravotnictví).

A nakonec:

3) Nezaměstnaný a nezaměstnavatelný

Většina případů bossingu pak končí tím, že jeho oběť přijde o práci. Ztráta zaměstnání rovná se pro mnohé lidi ztrátě důstojnosti. Ba co hůř, představte si, že jste se stali obětí bossingu a museli jste kvůli tomu dát výpověď. Ucházíte se o novou práci a váš potenciální zaměstnavatel chce od vašeho předchozího zaměstnavatele nějaké doporučení. Myslíte si, že jej dostane?

A jsme u toho. Oběti bossingu jsou často nespravedlivě onálepkovány (labelling rulez) a jejich šance, že brzy získají nové zaměstnání, se radikálně sníží. Takže tu novou práci nakonec hledají i několik let... A toto hledání bývá často velmi únavné a deprimující.

Je to smutné, velmi smutné. Stejně jako to, že lidé, kteří se stanou oběťmi bossingu, mnohdy ani neví, jakým způsobem se vůbec mohou bránit. A svůj další osud pak svěří do rukou amatérů, kteří jim pak svojí neschopností ještě více ublíží. Možná by nebylo špatné, kdyby se rozšířily pravomoci Inspektorátu práce, který má snahu obětem bossingu pomoci.

Ale o tom bohužel rozhodují jiní. Je to (zatím) jeden velký začarovaný kruh...

0
Vytisknout
13704

Diskuse

Obsah vydání | 19. 5. 2015