Jásat nad skonem sousedovy kozy by bylo poněkud nejapné

Padá rubl, něco si přej?

16. 12. 2014 / Karel Dolejší

Sankce proti Rusku byly nejvyšším jmenovatelem společného západního postupu po anexi Krymu a destabilizaci Donbasu. Žádné vojenské opatření proti Rusku jako odpověď na krizi na Ukrajině nikdo ani nenavrhuje, ve hře je maximálně dodávka obranné výzbroje Ukrajině; a i kdyby Kongres nakonec prorazil Obamovu nechuť dodat zbraně, nemůže ani žádným přehlasováním veta prezidenta donutit, aby zbraně také skutečně dodal, místo aby například rozšířil seznam neletálního vybavení, které Kyjev dostává. V jiných zemích s výjimkou Kanady, Austrálie a Polska je postoj k vojenským opatřením ještě rezervovanější, než jaký vykazuje Obamova administrativa. Takže dál než k sankcím by za jinak stejných okolností nikdo nešel.

Rusko ovšem mělo malé vyhlídky na další ekonomický rozvoj již před sankcemi a kromě toho je vážně zasáhla ropná krize. V tomto směru není zdaleka samo a pomalu se začíná hovořit třeba o možném pádu venezuelského prezidenta Nicolase Madura - v další státně byrokratické rentiérské ekonomice fatálně závislé na exportu ropy.

Někteří jásají, že je Rusko - ostatně jako Ukrajina - v podmínkách volného pádu měny prakticky na cestě ke státnímu bankrotu, pokud se rychle něco nezmění. Zatím úřady přiznaly, že ceny základního zboží napřesrok stoupnou o 15% a bez zásadního obratu na trhu s ropou je nový stav víceméně trvalý. Podle pesimistických prognóz by ruský spotřebitel mohl ztratit až třetinu kupní síly. To by v žádné zemi na světě nebyla legrace.

Západní sankce jsou trestem za porušení mezinárodního práva a současně se má jednat o ekonomický deterrent před další případnou vojenskou expanzí. Je ovšem otázka, zda fungují ještě jinak než jako zřetelné politické gesto Západu vůči Kremlu, které sděluje: "Nejsme připraveni zavádět v Evropě omezenou suverenitu a sféry vlivu, jak by se vám líbilo".

A ještě jiná otázka zní, k čemu by mohlo ruské vedení motivovat další zhoršování ekonomické situace. Na to nelze snadno odpovědět. Například císařské Japonsko v roce 1941 ekonomické sankce a bezvýchodnost vedly k vyhlášení války USA a Velké Británii.

Ideologie, kterou se křísitelé ruského impéria ohánějí, je ostatně dosti podobná té, se kterou před mnoha dekádami pracovalo imperiální Japonsko. To také hovořilo o západním úpadku a změkčilosti, o nedostatku odvahy - nikoliv jako o tendenci, která se v jiných podmínkách může změnit, ale jako o fatální danosti, se kterou se bojovný japonský duch snadno definitivně vypořádá. Války v kontinentálním měřítku ovšem nelze vyhrávat jen "bojovným duchem". Japonci už to vědí. Doufejme, že v Moskvě to vědí také.

Jak by se poznalo, že nastal čas sankce proti Moskvě zmírnit? Pokud by se nové příměří na Donbase udrželo, a to déle než jen pár týdnů, na jaře se ukázalo, že separatisté nemají dost sil k obnovení ofenzívních operací, a jestliže v té době také ubude ruských ozbrojených provokací na hranicích NATO a ve Skandinávii, byl by myslím čas uvažovat o částečném zmírnění sankcí. Tak nějak by hypoteticky mohl vypadat racionální český přístup.

Jásat nad tím, že Rusko směřuje do ekonomické černé díry nebo nad možností, že by Putin mohl padnout, jak to převádí část proamericky orientované veřejnosti, je totiž velice krátkozraké. Oba zmíněné scénáře by s velkou pravděpodobností vedly k další dlouhodobé epidemii ruského revanšismu a nacionalismu a k mocenskému posílení vojenskoprůmyslového komplexu, proti němuž jsou i sebekonzervativnější zástupci tajných služeb stále ještě představiteli modernity a zapadnictví.

A obecněji řečeno, není naše věc diskutovat o tom, kdo má v Rusku vládnout a za jakých podmínek. To je složitá otázka, kterou by si měli rozhodnout sami Rusové. Podstatné je nyní především to, aby ruský režim opřený o rentiérskou ekonomiku schopnou pouze extenzívního růstu "nepřehodil výhybku" a nepřešel na trajektorii územní expanze.