Britská účast v nové irácké válce je nebezpečné gesto, odsouzené k selhání

26. 9. 2014

Bez jakékoliv řádné strategie posílí návrat ke konfliktu jen politiku strachu, která je nejvíce deprimujícím dědictvím Blairovy éry, míní v deníku Guardian konzervativní komentátor Simon Jenkins.

Ve středu argumentoval britský premiér v OSN, že vzbouření Islámského státu je "zlo, proti němuž se musí celý svět sjednotit". S tím se nedá polemizovat. Minulé chyby v Iráku podle Camerona nesmějí být důvodem k nečinnosti.

Jenže bychom neměli být natolik opojeni válečnou horečkou, abychom učinili nesprávnou věc. Irák byl hlavním cílem bombardování pro západní volební machismus už od leteckých úderů "Moniky Lewinské", které nařídil r. 1998 Bill Clinton. Uvedly na scénu desetiletí lhaní. Bylo oznámeno, že byl zlikvidován arzenál zbraní Saddáma Husajna, což se nestalo. Po usmrcení stovek civilistů vyhlásil Tony Blair a jeho kabinet, že Irák stále ještě zosobňuje "bezprostřední hrozbu Británii". Následná válka měla zavést v Iráku svobodu a demokracii, což byla další nepravda. Invaze z roku 2003 vedla k vzrůstu mezinárodního terorismu.

Ti, kdo nyní požadují obnovení bombardování, by měli vysvětlit, čím je situace nyní jiná. Používají hysterii adjektiv. Isis je odporný, genocidní, zlovolný, monstrózní, satanský. Všichni ale akceptují, že se válka jen leteckými údery vyhrát nedá. Nicméně všichni zároveň tvrdí, že pozemní útoky následovat nebudou, což je podstata koordinované války. Budou se jen za obrovské peníze bombardovat prázdné budovy.

Pokud by chtěl Cameron zvítězit, měl by do Iráku poslat celou armádu. Bagdád o to Británii zoufale prosí. Proč to Cameron neudělá? Vypadá to podezřele, že tato nová válka je jen pro domácí britskou spotřebu. Nová irácká válka nemá žádnou strategii, ani taktiku. Je to jen symbolická akce.

Dříve nebo později se Isis musí rozpadnout na znesvářené frakce. Chalífát je nerealistická konstrukce. Tyto hrůzy pominou. Dokonce i extremistický Talibán v Afghánistánu se začínal měnit v méně vražedný režim, než ho Bush a Blair svou invazí r. 2001 zachránili. V Iráku by ofenzíva Sýrie, Íránu, Kurdistánu a samotného Iráku jednoho dne měla Isis porazit. Tak by v regionu vznikla nová rovnováha sil, o to silnější, že by pocházela přímo odtamtud.

Západní letecké údery mají tomu napomoci. Jenže je daleko pravděpodobnější, že pomohou Isis, tím že se přihlásí množství dobrovolníků a postaví mínění muslimů zase jednou proti Západu. Používání bezpilotních letadel následné zabíjení civilistů také nebude populární.

Návrat k válce posílí politiku strachu - což je nejvíce deprimující dědictví Blairovy éry v Británii.

To, že západní části Asie se nyní propadají do katastrofální nestability a středověkých hrůz, je zcela zjevně důsledkem dvou století západního imperialismu a západního zasahování do tamějších záležitostí. Je opravdu neuvěřitelné, že by další intervence mohla přinést mír a smíření.

Do islámských válek Británii nic není. Vděčíme jejich lidským obětem veškerou pomoc, kterou můžeme nabídnout k ulehčení jejich utrpení. Nevděčíme jim naši nekompetentnost ve snaze změnit jejich politiku. To je úkolem pro Araby a jejich sousedy, nikoliv pro britské vojáky a britské daňové poplatníky.

ZDE

0
Vytisknout
3278

Diskuse

Obsah vydání | 26. 9. 2014