Ke dni učitelů

28. 3. 2014 / Petr Ježek

čas čtení 5 minut

Učitel je v době klopýtajícího asociálního finančního kapitalismu položkou zapomenutou kdesi v pasystému vzdělávání. Doby, kdy byl pan učitel společné s panem doktorem a panem farářem svatou trojicí neformálního respektu, vzdělanosti a kulturnosti, odvál čas. Přitom se zhoršenou známkou z mravů to nešlo ani ve škole ani v životě a stigma nemravnosti zpravidla účinně bránilo nabytí odpovědných pozic.

Dnes již učitelé nejsou zvěstovatelé znalostí. Informační bariéry padly a to rozhodně není nic, čeho bychom měli litovat. Zůstávají však těmi, jejichž přehled a znalosti spolu s vědomím, že škola je dětem poznávací hrou k pochopení životních možností a nutností nenahraditelně doplňuje to, co do dětí vkládá rodina. Jelikož jsou rodiny takové, jací jsou jejich členové, různorodost nemůže být větší, zvláště když berou za své tradiční hodnoty reprodukčně schopné a v manželské spoluodpovědnosti své funkce plnící rodiny. Škola je nenahraditelná tím, že dokáže obrušovat hrany, mírnit nefunkční rozdíly mezi dětmi, vytvářet širší sociální prostředí a současně být autoritou z pozice nositelky vzdělanosti. Přesto je současnost prodchnuta ekonomicky vynucenými autoritami nevzdělanců a polovzdělanců, kteří si osobují právo diktovat vzdělanějším. Výsledkem je kromě nemocné společnosti podivný vzdělávací moloch plný demotivovaných a podceněných lidí v učitelských pozicích. Jakoby peníze nesloužily, ale vládly.

Kdyby bylo vzdělávání systematické, jeho smysl by určovaly znalosti pevně spojené s mravností. Kdo jiný než učitel má vědět, že znalost není atributem Dobra, ale že jí hodnotovými atributy vybavují samotní její nositelé. Znalosti lze totiž zneužít, což si soudní lidé dobře uvědomují. Pokud mají žáci a studenti bídný mravní základ z rodiny a pokud tento základ není škola schopná měnit k lepšímu, selhává ve své funkci poté, co v ní již selhala rodina. Každý učitel by si měl uvědomit, že on jako jedinec reprezentuje nikoli sebe, ale systém. To znamená, že vnímá sdílené vzdělávací priority a s tím spojené postoje a argumentaci. To nikterak neomezuje osobnostní vklad učitele do vzdělávání tam, kde není v kolizi s oněmi sdílenými prioritami. Pochopitelně, že prioritou nemůže být politická ideologie, proti níž se dobří učitelé vždy úspěšně stavěli a demaskovali ji před svými žáky a studenty. Přesto to u mnohých dnešních učitelů doposud nedospělo k jejich kognitivním oblastem. Prý vše zachrání strhující nadšení, jenže nadšení může úspěšně maskovat podlehnutí bludu. Dobrý učitel není pouze ten, který dokáže svým nadšením nakazit své svěřence. Naopak dobrým učitelem nemůže být odříkávač "pravd" připomínající robota neschopného vnímat ty, jež učí.

Tam, kde je rodina jako primární přirozená opora dítěte, tam je škola tou tradiční sekundární. Jak se obzory dětí vzděláním rozšiřují, nabízí se představit terciární přirozenou oporu -- národní vlast. Teprve s touto oporou dostává veškeré to vzdělávací hemžení širší, ale přesto viditelný a uchopitelný smysl. Ne každý může být hrdý na svou rodinu. Ani škola zpravidla nepředstavuje společný objekt hrdosti, naopak bývá vnímána jako konkurenční objekt vzájemné řevnivosti. Teprve to, co společným jazykem, zvyky a tradicemi, kulturní úrovní a činy předků tvoří národ, dává možnost sjednotit své individualismy a lokálpatriotismy na úrovni, která již reprezentuje společnou na jednotlivých založenou odpovědnost. Pokud učitel vede děti k lásce k vlasti, třebaže si je vědom, že nic není růžové, dává jim příklad, který dává vzdělávání širší smysl. K čemu je mi mé osobní vzdělání, když o mém osudu rozhodují polovzdělaní handlíři s jednokriteriální peněžní hodnotovou stupnicí? K čemu je mi lokálpatriotismus, když nemohu nevidět, jak strádá moje vlast a lidé přesvědčovaní, že národ je vyčpělý pojem bez obsahu? Jak se mohu s nadějí v nekonfliktnost rozhodovat, když se upínám pouze k svému v nejbližším okolí?

Je zcela přirozené, že každý člověk usiluje o to být něčeho součástí a nezůstat osamělý. Ne nadarmo jsme sociálním živočišným druhem. Bez vštěpování mravních zásad dětem v rodině a ve škole, bez vzdělávání, jehož smysl rezonuje mezi jednotlivcem a společenstvím všech těch, jejichž mnozí předkové zde zanechaly své úctyhodné stopy, bez schopnosti poznáním a pochopením odhalovat faleš a stavět se proti Zlu tu zůstane pouze frustrace, nevraživost a kulturní, sociální ekonomický a mravní úpadek. Predátoři nereprezentují potravní řetězec, pouze jeho epizodní konzumní složku, proto nemohou určovat, jak má vypadat systém. Potenciálem učitele je vést mládež k systematickému poznávání, dychtění po vědění a k osobní statečnosti v hájení lidské důstojnosti. Takový potenciál, vážení a milí učitelští kolegové a kolegyně, je hanbou promarnit. Je nejvyšší čas začít se houfně hlásit a projevit znalostmi podloženou odvahu hájit svou profesní čest a být štítem v celonárodním boji za komplexní vzdělanost, kultivovanost a lidskou důstojnost. Odkaz neobyčejně vzdělaných a mravných předků Jana z Husi a Jana Amose Komenského nám k tomu budiž pevnou oporou.

0
Vytisknout
9976

Diskuse

Obsah vydání | 28. 3. 2014