16. února uplynulo 10 let od úmrtí Miloslava Šimka

17. 2. 2014 / Josef Nožička

Je tomu už bohužel 10 let, co nás opustil spisovatel, herec, komik a satirik Miloslav Šimek. Jak strašně rychle těch deset let uplynulo a jak hrozivě moc nám zde chybí člověk a umělec Šimkova formátu. Pedagog, který se přeložil do "dobrovolné výslužby", aby se mohl věnovat divadlu a zanechat v jeho vývoji nesmazatelnou stopu. Komik, který by si vystačil sám, avšak ještě více excelující v perfektně sehraných dvojicích.

Objevitel mnohých talentů, břitký komentátor dění, jež zažíval, průkopník politické satiry v  Československu -- a to i v době, kdy se onen žánr příliš nenosil. Člověk se svými chybami, ale neztrácející ve své tvorbě zdravý rozum a soucítící s  problémy "obyčejných" lidí. Široký rejstřík jeho komiky dokázal zaujmout intelektuály i jedince žijící v reálném světě. Přesto po většinu své tvorby byl kritiky neustále odsuzován k životu ve stínu svých hereckých partnerů.

Po příchodu do Semaforu s Jiřím Grossmannem vytvořil paralelní skupinu, která přivábila mladé publikum a vytvořila tak alternativu k dosavadní semaforské tvorbě. A ostatně také díky ní byla v krizových okamžicích zachována kontinuita divadla a zachována samotná jeho existence. Divadlo samo se však k Šimkovi zachovalo po r. 1989 macešsky, stejně jako divadelní publicisté, kteří zásluhy Šimkovy (i Dvořákovy) skupiny (ne)taktně přecházejí.

Šimkova činorodost a touha pokračovat v divadelní práci, která byla opakovaně přerušována různými neblahými událostmi, nenacházela bohužel v  minulých létech porozumění publicistů. Povýšené konstatování, že každá další Šimkova spolupráce s novými partnery byla jen horší, vydobylo si na určitou dobu své místo na výsluní. (Občas tomu ale vydatně napomáhal M. Šimek sám.) Téměř úměrně s tím, jak rostla břitkost jeho politické satiry (která ovšem odpovídala míře úpadku politické kultury), tím víc byl Šimek interpretován jako vyčpělý, ohraný, "komunální" satirik, nebo dokonce "bavič". Jeho působení po r. 1971 bylo snižováno. Až po Šimkově smrti byla v očích (a to jen některých) kritiků rehabilitována spolupráce s Luďkem Sobotou a Petrem Nárožným. Partnerství s Jiřím Krampolem a se Zuzanou Bubílkovou na to teprve čekají.

Šimkovo dávné zanícení pro politickou satiru se stalo právě ve spolupráci se Zuzanou Bubílkovou klíčovým prvkem jejich vystoupení, byť nikdy nešlo o "čistou" politickou satiru, nebo alespoň jen o ni. Jejich satirické šlehy, i když někdy ve vleku tehdejšího nedostatku informací a dobových vášní, vzbuzovaly rozpory -- právě proto, že se nesnažily nikomu stranit. Š+B šlehali jak do vládních, tak i opozičních kruhů (ať byly momentálně jakékoliv) a neměli bázeň ozvat se ani na adresu Hradu -- v době, kdy citelně chyběl kritický hlas coby protipól ke kultu nedotknutelného Václava Havla. Satira dvojice Š+B ale nebyla nihilistická a vždy končila apelem na zdravý rozum a (z dnešního pohledu asi naivní) důvěrou v příchod mladých, nezkažených lidí.

Zaznívaly a zaznívají hlasy, že Šimek ke konci života tvořil v zajetí konzumerismu a čím dál více stupidní "zábavy". Je pravda, že do svého slovníku koncem života pouštěl častěji slova ostřejší, že si někdy vypomohl otřepanou anekdotou a pointy byly někdy trochu prvoplánové a také se (snad co do množství zbytečně) vozil na soudobé vlně módního imitátorství. Avšak nebyl to humor podbízivý, lascivní či vulgární. I po svém přechodu na TV Nova tyčilo se Politické harašení v programové skladbě jako zjevení. Na rozdíl od stupidních, syntetických nováckých zábav a silvestrovských trapností netrpěl jejich pořad nikdy ohnutým hřbetem před osobou generálního ředitele. V žádném Politickém harašení se Š+B nelísali do přízně Vladimíra Železného, naopak se této servilitě několikrát vysmáli -- na rozdíl od řady "velkých" umělců a "těch ostatních" v drtivé většině pořadů na Nově. I na komerční stanici byli suverénní a nebyli poplatní.

V souvislosti s vydáním tzv. Kompletu Šimka & Grossmanna od Supraphonu (takzvaného proto, že to tak úplně komplet není) vysvitlo z vynikajícího textu jeho brožury, jak nerad se Miloslav Šimek pouštěl do vzpomínání a "kronikaření" a kolik si toho nechával (a nechal) pro sebe. Za jeho spolupráce se Zuzanou Bubílkovou ovšem vznikl velký počet knih, které se s  odstupem času stávají jakousi neoficiální kronikou moderních dějin od poloviny 90. let do r. 2003. Kromě dialogů a povídek obsahují svodky nejdůležitějších (dvojicí glosovaných) událostí toho kterého měsíce, zživotňují nám tehdejší dění a vítaně osvěžují paměť.

Zpětně není čtení těchto přehledů příliš veselé. Co dříve bylo považováno za extrém, stalo se denní rutinou. Osoby, jež nás dnes ubezpečují o svých minulých úspěších a čistém štítě, měly by si nalistovat příslušné stránky a vyhledat čistírnu. Na těchto stránkách se totiž najdou. A je vskutku s  podivem, že reprízy pořadů dvojice Š+B proběhly takřka v úplnosti jen na novácké Telce (jde o pořady z let 2001--2003, tedy období sociálně demokratických vlád). Česká televize se pokusila r. 2011 nabídnout pár pořadů z let 1995 a 1996, ovšem nijak systematicky, a to ještě pouze v  prázdninový nedělní podvečer na ČT 2. O příštích prázdninách již reprízy nepokračovaly. (Vadily snad pořady, které kritizovaly období vlád Václava Klause?)

V době, kdy nemáme k disposici žádné dějiny let 1990--2000 -- neboť stále platí "gentlemanská" dohoda historiků s politology, že od r. 1990 (1992) jde o píseček politologů, můžeme sáhnout právě po knihách Miloslava Šimka a Zuzany Bubílkové. Je to sice jen náhražka, v níž řada důležitých přísad chybí, i tak je to dosti silná cikorka, svědčící o tom, co všechno si český národ nechal líbit a bohdá ještě nechá. A pokud by se tyto knihy četly vždy před každými volbami, musely by skoro všechny kandidátky proměnit své složení.

Jak by se asi Miloslav Šimek díval na naši současnost? To samozřejmě nemůžeme vědět. Mnoho se změnilo. Amerika, k níž často až nekriticky vzhlížel, podstatně "inovovala" své image. Politická realita dokázala, že cesta do českého politického Kocourkova pokračuje i za hradbami abdérskými. Vzpomínáme si na časy, kdy se tvrdilo, že na předčasné volby nejsou peníze? Že předčasné volby jsou politickou ostudou? Teď s nimi obě strany počítají každý druhý rok... V době Šimkovy smrti bylo propojení podnikatelů s politikou alespoň navenek (když už ne jinak) chápáno jako škodlivé a zavánějící mafií. -- Jak by se asi stavěl k podnikatelskému politickému hnutí? Jak by reagoval na chamtivost stran, jejichž poslanecké kluby by (podle jeho slov) mohly schůzovat ve výtahu?

Miloslav Šimek na naší umělecké scéně citelně chybí. Chybí tu pohled, který se zajímá o stanovisko "obyčejných" lidí, o denní problémy, sociální záležitosti, chybí tu zdravý rozum a kritické hodnocení napříč politickou scénou -- vzdorující bulvárním praktikám a bombastickým televizním show. S  každým dnem, měsícem či rokem od jeho smrti čím dál víc. Rozumný nadhled se vytratil, smích nás přešel. Vyměnily se role. Nyní se naši mocní začali, tentokrát zcela bezostyšně, vysmívat nám. Sem tam zaplatí bulvární šmíru, která nahradila klasiky humoru. S tendencí ukolébat nebo rozeštvat. A především odvádět pozornost. Hlavně od toho, že za každým Pupákem je cítit Krchov, že do kultury nám mluví kdejaký Tyťjuk a o naše statky se nám už léta stará příbuzenstvo strýce Balouna. Vtírá se otázka, zda nenastal čas ochutnat Styblíka...

0
Vytisknout
5486

Diskuse

Obsah vydání | 19. 2. 2014