Občané jsou moudřejší než premiér

23. 4. 2013 / Michael Kroh

O tak vychvalovaný druhý pilíř důchodového systému není zájem. A to bychom se na to podívali, řekl si premiér Nečas a spolu s dalšími ministry se zapojil do reklamní kampaně, placené z peněz daňových poplatníků, která by měla soukromým penzijním fondům nahnat potřebný počet plátců. Přece takový byznys si nenecháme zničit, zní v hlavách představitelů vládní koalice. Když se hodně vynasnažíme, snad na nás, až nás voliči vypakují z vlády a ve velké většině i z parlamentu, zbudou nějaká dobře placená místečka ve správních radách vděčných penzijních fondů.

Akviziční kampaň, ve které premiér hraje neoficiálního finančního poradce, je založena na vyvolávání strachu z budoucnosti. Když nevstoupíte do druhého pilíře, váš důchod bude nízký, hřímá Petr Nečas za halasného přizvukování představitelů finančních kruhů. Budete-li následovat mého zářného příkladu, budete mít vystaráno. Váš důchod bude v případě průměrné mzdy a věku do 35 let skoro o tisícovku vyšší! Nebude to 8 132 Kč, ale -- považte -- celých 8 914 Kč!

Jako penzista s průměrným "živnostenským" důchodem něco přes deset tisíc korun bych měl vlastně jásat. Vždyť jsem na tom o téměř čtvrtinu lépe než bude dnešní mládež, až se dožije mého věku. Ale protože to těm dnešním mladým nepřeji, chtěl bych je varovat poukazem na problémy, které má tento katastrofický scénář zakódovány ve své podstatě.

Za prvé, vše je založeno na extrapolaci ceteris paribus (za jinak stejných podmínek). Premiér nám vlastně říká, že pokud bude nadále existovat dnešní neoliberální hospodářský systém, výsledkem nebude vytoužené bohatnutí, nýbrž naopak chudnutí velké části společnosti. To bychom si měli všichni dobře zapamatovat a zachovat se podle toho. Všechny ty výpočty jsou postaveny na vodě, protože v podmínkách, kdy nejsme schopni predikovat vývoj v nejbližších měsících, lze "vidět" na 40 let dopředu jen s takovou tolerancí, která naprosto zpochybňuje tvrzení premiéra i penzijních fondů. Nevíme, zda bude ještě existovat koruna, jakým kursem bude přepočítána na budoucí Euro, jaká bude kupní síla měny v té době, jaká bude ekonomická situace, produktivita práce, a konec konců i ta demografická křivka se může vyvíjet zcela jinak než napovídají dnešní extrapolace. Zkrátka nevíme vůbec nic a přesto je nám suverénně servírováno, jaká bude v té době úroveň důchodů. Možná, že bude skutečně oněch 8 132, respektive 8 914 Kč, ale co tato čísla budou představovat, je ve hvězdách.

Za druhé, celková výše důchodového fondu se za předpokladu nezměněného procenta odvodů zavedením druhého pilíře nezvýší oproti situaci, kdyby tento pilíř nebyl zaveden. Navýšení důchodů účastníků druhého pilíře je ze tří pětin na úkor těch, kteří se této formy spoření na stáří nezúčastní. Druhý pilíř tedy vůbec neřeší poměr důchodu k průměrnému výdělku, ale pouze zvyšuje rozdíl vyplácených penzí mezi příjmovými skupinami. O tom však koaliční akvizitéři decentně mlčí. Podobného efektu totiž lze dosáhnout i jinými způsoby (například tzv. NDC systémem) a druhý pilíř je proto jen zbytečný a riskantní luxus pro spořící občany a snadným výdělkem pro soukromé penzijní fondy a banky.

Za třetí, v dnešní velmi nejisté a dynamicky se vyvíjející době je produkt založený na rigidní stabilitě velmi riskantní pro klienty, jejichž finanční situace se může za období produktivního věku vícekrát změnit. Dvě procenta ze mzdy, která si účastník druhého pilíře musí přidat k "odkloněným" třem procentům, dnes mohou pro spořícího znamenat něco úplně jiného než v budoucnu, například v podmínkách dočasné ztráty zaměstnání či dlouhodobé nemoci. Nicméně podmínky jsou velmi tvrdé a plátce může čelit i exekuci. Proč byl systém nastaven právě tak v době, kdy se jako houby po dešti množí "flexi -- půjčky" a podobné pružné finanční produkty, je otázka na tvůrce reformy. Pravděpodobně je to ale opět výsledek lobbyingu penzijních společností, kterým vláda vytvořila umělý monopol, aby měli zajištěný stálý příliv prostředků pro "zhodnocování". Naproti tomu produkty třetího pilíře jsou pro klienty daleko výhodnější právě pro větší možnost přizpůsobení se jejich konkrétním potřebám v různých stádiích produktivního života.

Za čtvrté, podmínky druhého pilíře vycházejí z neoliberálního dogmatu o lepším hospodaření soukromých subjektů, které se v praxi nepotvrzuje jednoznačně. Samozřejmě můžeme zaznamenat špatné hospodaření toho či onoho státního zařízení, ale soukromý sektor na tom není vůbec lépe. Jen se o tom tolik nepíše, pokud nedojde přímo ke kriminálnímu jednání. Rostoucí počet bankrotů není jen výsledkem hospodářské krize, ale má jako příčinu i manažerská selhání. Kauzy Opencard, sKarty, IZIP a různých dalších IT systémů a nyní i obvinění bývalého ministra Julínka, který převodem lukrativní služby na soukromý subjekt prošustroval už 800 milionů, naopak potvrzují vysoké riziko spojené s "outsourcingem" veřejných služeb. Nezisková služba, pokud je kvalitně provozována a její činnost důsledně kontrolována, je levnější než soukromý systém založený na zisku. Zavedení státního důchodového fondu ve druhém pilíři by umožnilo právě výše uvedenou flexibilitu (do pilíře by se mohlo vstupovat ve vyšším věku a naopak z něj vystupovat či jej přerušit, pokud by to bylo výhodnější pro klienty). Tím by ovšem padl základní (navenek skrytý) cíl pravicové vlády zajistit zvýšení výnosů soukromých penzijních fondů a bank, protože by takový produkt byl atraktivnější pro střadatele.

Naštěstí se ukázalo, že občané, i ti pravicoví, si ve velké většině výše uvedené slabiny uvědomili a projevili se jako moudřejší než premiér a jeho ministři. Masový "last minute" vstup do "předreformního" třetího pilíře byl ráznou odpovědí vládním penzijním bludičkám a v tu chvíli byl zpečetěn osud druhého pilíře pojatého jako kasinový poker o vlastní budoucnost. Nečas s Kalouskem to měli zabalit už tehdy a nevyhazovat zbytečně další miliony z kapes daňových poplatníků na pofidérní akviziční kampaň, ve které jen dále nechtěně obnažují slabiny důchodové reformy. Namísto toho se z ideologické zaslepenosti tvrdošíjně drží chybně pojaté koncepce a předstírají, že jejich šílený plán nemá alternativu.

Většina občanů si uvědomuje nutnost zabezpečit se na stáří. K tomu ale nepotřebují Nečasem vychvalovaný zmetek, zvaný druhý pilíř důchodové reformy. Existuje široká paleta možností třetího pilíře, životního kapitálového pojištění, stavebního spoření a dalších finančních produktů. V době vstupu do penzijního věku je rovněž dobré vlastnit nemovitý majetek ať již jako finančně dostupnější bydlení nebo jako zdroj financování pobytu v domech pro seniory. Důležitá je i pevná a soudržná rodina, včetně dostatečného počtu dětí, nenarušovaná častými rozvraty manželství.

Klíčová je i úloha státu při zabezpečování důstojného života seniorů. Společnost, která se nedokáže postarat o své dříve narozené občany, nemá právo na trvalou existenci. Je příznačné, že tuto samozřejmou pravdu jsem neslyšel jen od levicových politiků a odborníků, ale i od příslušníků tábora konzervativní pravice. Vyhrožování, že na penze nebudou peníze, je projevem té nejhorší pokleslé morálky, do které zapadly české elity bezmezně věřící neoliberálnímu kázání o neomezené moci "trhů". Místo strašení by politici měli jasně říci, že na důstojný život seniorů se peníze prostě najít musí a nemusí to být zrovna drastické zvýšení DPH či sociálních odvodů. Stát by měl vytvářet prostředí, ve kterém se rodí více dětí a je dost práce i pro občany ve vyšším věku. Nestačí jen zvyšovat věkovou hranici pro odchod do důchodu, ale je také nutné vytvořit podmínky pro jejich pracovní uplatnění. Vláda musí být v tomto směru aktivní a nemůže pouze spoléhat na automatismus tržního mechanismu. Naopak by se neměla bát do něj tvrdě zasáhnout, pokud působí proti jejím záměrům. Pro spokojený a bohatý život těch, kteří se svojí celoživotní prací zasloužili o rozvoj společnosti, není nutná jen výše důchodu, ale i další benefity -- levnější bydlení, cestování, zdravotní a lázeňská péče, služby, kultura a volný čas atd. To vše dohromady tvoří materiální základ života seniorů. Bude-li dostatečně pevný a bohatý, pak možná i těch osm tisíc korun měsíčně bude jako penze stačit. Nečasovo strašení je jen projevem neschopnosti takové podmínky života seniorů vytvořit.

Dnešní sebevědomý mladý člověk by se neměl bát budoucnosti a jeho většinový přístup ke zhoubným receptům českých neoliberálů ukazuje, že se skutečně nebojí. Čeho by se ale bát měl, je další setrvání osob kvalit Petra Nečase a Miroslava Kalouska u kormidla politiky. Zda tomu tak opravdu je, ukáží příští volby.

0
Vytisknout
13421

Diskuse

Obsah vydání | 29. 4. 2013