Staronové císařovy šaty a dvě těla panovníkova

23. 4. 2013 / Lubomír Brožek

Motto:

Nevěřte v ušlechtilý motiv činu, pokud se dá najít nízký. Edward Gibbon

Uznávám, že s výše uvedeným citátem britského historika 2. poloviny 18. století mám trochu problém, neboť přibývá činů, v nichž nalézt ušlechtilý motiv je poněkud zapeklité. Například v době, kdy v našich lékárnách stále častěji vidíme zoufalství přepočítávat drobné v peněženkách seniorů, kdy se pořádají sbírky a charitativní koncerty pro nemocné děti, snižuje se počet nemocničních lůžek a pokud se na nás i přes to občas někdo usměje, jako by nám tím zároveň sděloval, že nemá na zubaře, neboť ani grál není tak svatý jako prapor rozpočtové odpovědnosti, že?

A ve stejné době, tady v čase, kdy VZP opravdu, ale opravdu nemá nazbyt, se její správní rada usnesla, že nový ředitel Zdeněk Kabátek bude pobírat 225 tisíc korun měsíčně a k tomu roční odměnu až do výše šesti měsíčních platů. Ne že bych to panu řediteli tohoto tak mimořádně citlivého úřadu záviděl, prostě se jenom snažím najít nějaký ušlechtilý motiv takového velkorysého rozhodnutí členů správní rady.

Ano, kdyby se například pan ředitel části své platu vzdal ve prospěch potřebných, to by bylo zajisté velmi ušlechtilé. Jenomže ono se skoro zdá, že ze všech nejpotřebnější v (selektivně) rozpočtově odpovědné době jsou vysocí manažeři, jejichž platy jako císařovy staronové šaty předstírají okázalost, aby zakryly systémovou nahotu. Podobného střihu jsou například i některé kulturní projekty, jež pod (více či méně) umnými svršky skrývají morální prázdnotu a tvůrčí bezradnost. Nemá smysl je ani jmenovat. Jednak by to byl příliš dlouhý seznam -- a i tak bych jistě na některé zapomněl.

Mluvím-li o císařových staronových šatech, sluší se však zmínit tezi Ernsta Kantorowicze o dvou panovníkových tělech (Gallimard 1989), která předpokládá, že (ve feudálním pojetí) má vladař těla dvě. Jedno smrtelné, podléhající lidským vášním a zmaru, a druhé, jehož údy tvoří politická struktura, přežívající i smrt panovníkova lidského těla.

Stejně přežívá i touha po výsadách, po těch císařových staronových šatech. Jako by v té rozmařilé okázalosti, do níž se vyvolení k nadstandardním prebendám odívají, bylo cosi feudálního. Jako by nešlo o ředitele, jednatele, předsedy představenstev, a tedy de facto služebníky obce, ale o hradní pány, feudální suverény, o části panovníkova těla, které přečkaly svou dobu a mají se na svém písečku čile k světu, jenž tak rád hovoří o demokracii a tak miluje dekadenci.

A když už jsem na začátku připomněl Edwarda Gibbona, dovolím si přidat i následující pokus o analýzu stavu společnosti a symptomů její destrukce:

"Valná většina obyvatel preferuje zábavu před prací. Tradiční role otců jako živitelů rodiny je zpochybňována, množí se rozvrácené vztahy a svobodně žijící matky bez otců. Senioři jsou zanedbávání. Lidé pečují o domácí mazlíčky více než o svoje staré rodiče. Literatura a umění se vyprazdňují a stávají bezduchými. Vytváří se planá zábava za každou cenu. Takzvaná umělecká díla jsou ošklivá, nevkusná, nic neříkající, ale přesto za ně bohatí zaplatí horentní sumy. Čestná vojenská služba vlasti je odmítána, zpochybňována, vysmívána a posléze zákonem zrušena. Armádu tvoří nájemní žoldnéři. Lidé pilně pracující jsou zesměšňováni a jako vzor se staví prázdní pokrytci, populisté, pochybní umělci a takzvané celebrity. Daňové zatížení obyvatelstva stále roste a stát přerozděluje neúměrně vysoké částky. Úroveň vzdělání rapidně klesá. Státní dluh roste do nikdy nesplatitelné výše. Přestává se vyrábět a pěstovat, protože výroba doma je moc drahá a potraviny a výrobky se dovážejí ze satelitních zemí. Kdo se dostal do pozice, kde může ze státního krást, většinou tak činí. Postižitelnost těchto zločinů je velmi malá. Početí a výchova dětí jsou vnímány jako obtěžující a dětí se rodí stále méně. Léty osvědčené mechanizmy, chránící poctivé před podvodníky, náhle selhávají. Veřejné funkce se stávají předmětem kořisti a zisku. Udělují se za úplatky, a kdo je získal, chce z nich profitovat, aby se mu vložený úplatek několikanásobně vrátil. Staletími prověřené hodnoty předků - jako je čest, smysl pro povinnost, zodpovědnost, nadšení pro práci, pro dobročinnost, zápal pro věci veřejné - jsou vysmívány a zesměšňovány. Šíří se cynizmus. Rozmáhá se plýtvání, nestřídmost, znevažování znalostí, dovednosti a poctivé práce. Do země přichází velké množství cizinců. Politikové nadbíhají iluzi, která si vynucuje zábavu (chléb a hry) a státní podpory. Občané stále na všechno nadávají."

Pokud vám to snad něco připomíná, ujišťuji vás, že se jedná o podobnost čistě náhodnou. Edwardem Gibbonem jsem začal, Edwardem Gibbonem skončím. Takto roku 1775 hodnotil tento britský historik soubor příčin předcházející pád římského impéria. Jak prosté.

0
Vytisknout
10064

Diskuse

Obsah vydání | 25. 4. 2013