Češi mají rádi šarlatány

11. 3. 2013 / Boris Cvek

Je to paradox, protože já přece dlouhodobě propaguji, a to i v rámci projektu OPVK CZ.1.07/2.3.00/20.0062, který je spolufinancován z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu České republiky, levný (asi 10 korun za jednu 400 mg tabletu) lék antabus jako protinádorové léčivo. Proč farmaceutické firmy nezakročily proti mně? Proč mne šéfeditor prestižního vědeckého časopisu Drug Discovery Today pozval k napsání článku o neziskových lécích, tedy lécích vyvíjených bez patentové ochrany ve veřejném zájmu a proti zájmu farmaceutických firem, a publikoval ho pod názvem "Neziskové léky jako spása pro světové zdravotnické systémy"? Proč mne zve profesor medicíny z Harvard Medical School a lékař z významné bostonské nemocnice Beth Israel Deaconess Medical Center Vikas Sukhatme na měsíční stáž do Bostonu, abych se spolu s ním a jeho organizací GlobalCures podílel na přípravě klinických testů antabusu u pacientek s rakovinou prsu? Spiknutí farmaceutických firem tedy neexistuje. Antabus, podepřený evidencí z klinických testů, by pro ně znamenal ostatně mnohem větší riziko než MMS, neboť by pronikl do normální klinické onkologie a byl by předepisován lékaři místo drahých přípravků farmaceutických firem.

Někteří čtenáři si možná mysleli, když mě znali jako zastánce antabusu v onkologické léčbě, že jsem zastánce nějaké "alternativní medicíny", třeba homeopatie, léčivých bylinek atd. To je ovšem omyl. Mým vzorem je klasická farmakoterapie, např. úspěch v použití antibiotik, kdy dáte smrtelně nemocnému pacientovi chemikálii a on "vstane z mrtvých". Nikoli v případě jednoho dvou lidí, ale v případě milionů napříč kontinenty. Věřím, na rozdíl od dnes převažujícího proudu ve vývoji nových léků, že objevy takto účinných léků vyplývají z náhodných, nečekaných pozorování, nikoli ze systematického výzkumu a racionálního modelování léčiv. Například spletitý, náhodný vývoj dnes běžně používaného léčiva proti mnohočetnému myelomu (lék bortezomib), jehož prosazení považuje americký National Institute of Cancer za "příběh úspěchu", jsem popsal v Britských listech již dříve.

Čtenáři mi psali ohledně MMS, že znají spoustu lidí, kterým pomohl, že když ho berou, že nebývají nemocní atd. Je třeba říci, že podobnou zkušenost budou mít různé skupiny příznivců různých potravních doplňků, čajů, potravin atd. Proto evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) začíná vyžadovat také u potravin klinické testy.

Pro metodu MMS nejenže nesvědčí žádné vědecké důkazy (někteří čtenáři si myslí, že vědecké důkazy jsou to, co oni sami zkombinují ze svých znalostí a co jim dává logiku, jenže skutečné vědecké důkazy musejí projít nezávislým, mezinárodním oponentským řízením na úrovni současných poznatků), nýbrž dokonce existují vědecké důkazy o její škodlivosti a nebezpečnosti, což dosáhlo až té úrovně, že západní veřejné agentury na ochranu zdraví občanů před MMS varují nebo ji přímo zakazují ZDE.

Pro osvětu bych uvedl ještě pár důležitých rozlišení. Jestliže vás něco uchrání před vznikem dané nemoci, jde o preventivní účinek, i ten se ale musí dokazovat v rozsáhlých testech na lidech. Něco zcela jiného je vyléčit danou nemoc v nějakém rozvinutém stádiu nebo aspoň zmírnit a zpomalit její průběh. Argument "beru látku X a jsem zdravý" bych mohl vyvrátit tím, že jiný člověk žádnou takovou látku nebere a je třeba ještě zdravější. Musíte provést klinické testy, musíte tedy srovnat velké skupiny lidí, musíte zajistit, že obě skupiny jsou podobné i složením pacientů, musíte vyloučit placebo efekt (tedy pokud si lidé myslí, že užívají něco, co jim pomáhá, může se to odrazit na zlepšení jejich zdravotního stavu, i když ta chemikálie sama je třeba pouhý cukr -- psychické naladění člověka má vliv na jeho zdraví) atd.

Např. pokud jde o antabus, Dr. Lewison publikoval v roce 1977 vědecký článek Spontánní zánik rakoviny prsu (Prog. Clin. Biol. Res. 12, 47-53), ve kterém referoval ze své dlouhodobé praxe o pacientkách s rakovinou prsu, kterým jaksi "sama od sebe" jejich nemoc ustoupila. Je tam i příběh pacientky s metastázemi rakoviny prsu v kostech, u níž tyto metastáze trvale ustoupily poté, co brala jako alkoholička antabus. Přesto z tohoto, byť ohromného, pozorování Dr. Lewison neučinil a ani nemohl učinit závěr, že antabus léčí rakovinu prsu. V roce 2004 publikovali výzkumníci v Utahu (Brar et al. Mol. Cancer Ther. 3, 1049-1060) pozorování, že antabus (nyní v kombinaci se zinkem) potlačil u jedné pacientky metastázi melanomu v játrech. Navázali na to I. fází klinického testu této metody (vyměnili však zinek za měď, protože měli vědecké argumenty pro větší účinnost) u pacientů s různými rakovinami jater (tento klinický test ještě běží, začal v roce 2008). I. fáze klinických testů představuje malou skupinu pacientů, často s různými onemocněními, takže se účinnost/neúčinnost mezi nimi nedá moc srovnat. Cílem je hlavně určit bezpečnost podávané látky.

Opravdovým argumentem pro zavedení léčiva do kliniky mohou být až veliké, stovky pacientů čítající, klinické testy III. fáze, kde se zpravidla srovnává účinnost nové terapie proti terapii dosud standardní. Mohou však existovat výjimky, např. výše uvedený lék bortezomib byl zaveden do kliniky jako lék pro pacienty s mnohočetným myleomem, u nichž nezabírala v té době běžná terapie, již před ukončením III. fáze klinických testů (Kane et al. Oncologist 8, 508-513 ). Výsledky II. fáze klinických testů bortezomibu byly nadějné a pacienti, kteří by mohli z těchto výsledků mít prospěch, by mohli být po dokončení III. fáze již mrtví.

Podobná situace je i v případě antabusu. Antabus se totiž rozkládá v těle na látku ditiocarb, která byla shodou okolností testována v II. fázi klinického testu u 64 pacientek s vysoce rizikovou, dosud však nemetastazující, rakovinou prsu (Dufour et al. Biotherapy 6, 9-12). Tento klinický test byl kontrolovaný placebem a dvojitě zaslepený (ani pacientky, ani lékaři nevěděli, kdo bere placebo a kdo ditiocarb), randomizovaný (ve skupině s placebem, 32 pacientek, a ve skupině s ditiocarbem, 32 pacientek, byly rovnoměrně rozmístěny pacientky s různými formami nemoci). Pacientky braly standardní chemoterapii + placebo, nebo + ditiocarb, a to 9 měsíců. Dávky ditiocarbu byly ovšem velmi nízké ve srovnání s dávkováním antabusu (700 mg týdně vs. až 3500 mg týdně), jak argumentuji ve svém dopise, publikovaném letos v British Journal of Cancer. Po 5 letech bylo v placebo skupině 13 relapsů, kdežto v ditiocarbové skupině 6. Všechny relapsy byly metastatické. Všechna úmrtí po 5 letech v placebo skupině (12) a 3 úmrtí v ditiocarbové skupině byla způsobena rakovinou prsu. Dvě úmrtí v ditiocarbové skupině s rakovinou prsu nesouvisela. Celková bilance tedy byla po 5 letech 81% přežití v ditiocarbové skupině vs. 55% v placebo skupině. Proto stojí za to udělat III. fázi klinických testů a možná i pokusit se o urychlené schválení (jako u bortezomibu) antabusu jako léku pro pacientky s metastazující rakovinou prsu, kterým žádná jiná léčba nepomáhá. To je ovšem zcela jiný příběh než příběh MMS. Na srovnání antabusu a MMS jsem chtěl ukázat rozdíl mezi šarlatánstvím a skutečnou medicínskou vědou.