Co byste tomu říkal dnes, pane Werichu?

20. 12. 2012 / Jan Mrskoš

1 Co tomu ministrovi (té ministryni) říkáte, pane Werichu?

2 (Co všechno dokážeme pochopit, omluvit našim legendám, jiným však ne)

Bylo by jistě zajímavé, zeptat se dnes Co tomu říkáte pane Werichu, podobně jako se ho ptal v roce 1968 v ČST Vladimír Škutina. Napadlo mně to, když jsem pročítal korespondenci Jiřího Voskovce s Janem Werichem, (Korespondence I, II, III, nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových).

V jednom dopise Jiřímu Voskovci do Ameriky v roce 1974 popisuje Jan Werich své setkání s ministrem vnitra. Toho roku se totiž chystal setkat s Jiřím Voskovcem ve Vídni, avšak výjezdní doložka mu byla zamítnuta. Werich se tedy odvolal a napsal na správu pasů obsáhlý dopis, kde líčí účel své cesty a důvody pro setkání se svým celoživotním přítelem a spolupracovníkem. Připomíná mimo jiné, že za jejich společného vedení Osvobozené divadlo částečně také přispělo k instalaci současného státního zřízení. Zamítnutím cestovního povolení se Jan Werich cítí diskriminován, neb nebyl nikdy z ničeho obviněn, ani obžalován a žádá tedy znovu o udělení výjezdní doložky do Rakouska.

Kopie toho dopisu posílá na předsedu vlády, ministra kultury a ministra vnitra. A také to přikládá pro informaci Voskovcovi do New Yorku. V následujícím dopise Voskovcovi pak Werich vypráví, že za několik dní k nemalému překvapení pro něj poslali auto z ministerstva vnitra, jestli by se Mistr laskavě nedostavil na ministerstvo, u toho dopisu totiž zapomněl připojit svůj podpis. Při příjezdu na ministerstvo byl Werich hned požádán, jestli by ho to nezdržovalo, soudruh ministr by s ním rád mluvil. Werich na to, i on by rád s ním. A popisuje tedy Voskovcovi, že ministr mu osobně hned předal už hotovou výjezdní doložku (a tedy tím došlo ke kýženému, leč poslednímu setkání V+W ve Vídni) a jak si potom s panem ministrem hodinu a půl hezky popovídal. Že byl příjemně překvapen, "pan ministr se ukázal docela zajímavý muž: inteligentní, skutečný, nikoliv vykorespondovaný Dr. Phylosophyje, rychlý, a se smyslem pro humor".

Při loučení po rozhovoru Werich k ministrovi poznamenává: "Já bych vám rád řekl něco velice upřímně, nesmíte se však urazit. Dneska jsem měl, zažil dvě příjemná překvapení, která jsem ještě včera nečekal. Ráno jsem slyšel v rozhlase, že Makarius je stále uznávaným presidentem [řeckého Kypru] a teď jsem se sešel s vámi, člověkem, který je slušný, chytrý a přitom je ministrem vnitra."

Na tomto místě, po přečtení, můžeme každý mít smíšené pocity: to že naše legenda opravdu řekla? Jistě by svému "dvojčeti" (a nám taky) nezalhal. Vždyť ten ministr měl jistě na svědomí mnoho špatného, snad i životy? Jiní zase mohou namítnout: ale i dnešní ministři (ministryně) způsobují svým jednáním (nebo nejednáním) mnohé tragedie, možná dochází i k ztrátám na životě. A jestlipak by si s nimi Jan Werich také příjemně popovídal?

Jeden z moudrých citátů přisuzovaných Werichovi zní: "Kolikrát jsme se už přesvědčili, že kde stranický blb, tam je vždy nebezpečno. A aktivní blbec - ten je horší než cizí, případně i třídní nepřítel."

Jan Werich byl, a stále pro nás je, jedním z těch největších našich velikánů, kterého si většina z nás nejvíc považuje. A u těch, které my bezmezně obdivujeme - přestože<​/i> jsou o nich známy jisté nechvalné skutečnosti (prohlášení, podpis, přijmutí státního vyznamenání, prospěšné kontakty na nejvyšších místech, atd.) - nám to nevadí, jsme ochotni vše omluvit, vysvětlit. Ale jsou jiné osobnosti, které my neobdivujeme - právě proto, <​/i> že jsou o nich známy ty stejné nechvalné skutečnosti - u těch nám to ale vadí velice, omluvu pro to nehledáme. Podobně jako s těmi osobnostmi je to i v jiných oblastech našeho života, třeba u oblíbenosti či neoblíbenosti různých států, co některým omlouváme, to jiným zazlíváme. Je jistě na každém z nás si to objektivně uvážit a - zde by se teď hodilo použít radu, kterou Voskovec ve svých dopisech hojně rozdává (kterou si však já zde netroufám napsat naplno) - hlavně se z toho nepo....

0
5879

Diskuse

Obsah vydání | 20. 12. 2012