Img

ANALÝZA: Omyly západního uvažování o čínské vojenské strategii

9. 1. 2012 / Štěpán Kotrba

reakce na článek "Síla čínské vojenské moci je nedoceněna" - analýzy vojenské sekce Nězavisimoj gazety

Co není dosaženo ve slovech, není třeba hledat v mysli. Tomu, co nespokojenost vyvolává v mysli, není třeba pomáhat úsilím vášní.

Meng-c' (372--286 př. n. l.): Čung Jung - Cesta středu, Neměnné prostředí - Čtyři knihy, Kniha II. 2.9.

Paranoii některých ruských „silovikov“, nahlodaných americkou propagandou a válečnou teorií Západu, se není možné divit. Od dob, kdy strategická rovnováha mezi Ruskem a Čínou byla narušena pohraničním incidentem – útokem čínských jednotek na ostrově Damanskij uprostřed řeky Ussuri, který byl ale Rusy potlačen tak asymetricky, tajemně a brutálně, že ani po padesáti letech není jasné, co se tam tehdy stalo, žila vždy část ruské generality ve strachu z jižního souseda. Ještě více vyděšení z Číny byly vždy západní vojenští teoretici. Dnes se dá už usuzovat, že incident na Ussuri v dubnu 1969 byl ojedinělou iniciativou lokálního velitele, který s doktrínou Ruska, ani Pekingu neměl co do činění. Rusko-čínská hranice ale byla od roku 1969 vždy klidná.

Nicméně čínské Bílé knihy obrany nikdy neimplikovaly expanzivní snahy. Pouze si vždy a vůči všem už od Čou En-laje Čína nenechala uplatňovat Brežněvovu doktrínu "omezené suverenity".

Čína nikdy neměla exteritoriální vojenské základy či centra logistické podpory a vždy deklarovala pouze potřebu důsledné obrany vlastního teritoria. Je to tak těžké pochopit? Asi ano. Zajetí ve vlastní logice a strategických úvahách je vždy tím nejhorším, co se generálovi může stát, zvláště když se střetne s kulturně naprosto jiným myšlením.

K pochopení čínské vojenskostrategické logiky je třeba studovat nikoliv Žižku, Granta nebo McNamaru, ale Sun-c'. V roce 1998 napsali dva čínští teoretici marketingu We Chow Hou a Lan Luh Luh knihu o 36 čínských válečných strategiích, odpovídajících čínském způsobu uvažování. (We Chow Hou; Lan Luh Luh. 36 Strategies of the Chinese, The: Adapting Ancient Chinese Wisdom to the Business World. Prentice Hall PTR, 1999. ISBN: 978-0130265418). Odlišnost proti evropskému symetricky uvažujícímu strategickému uvažování je zřejmá jen z názvů jednotlivých čínských strategií: 1. Oklamání nebe k přeplutí řeky, 2. Obléhaní jednoho pro záchranu druhého, 3. Zabití půjčeným nožem, 4. Uchování energie, zatímco se nepřítel vysílí sám, 5. Plenění hořícího domu, 6. Úskok vlevo, útok vpravo... Rozlišit a analyzovat v reálné situaci, která strategie je právě používána, je pro Evropana (či Američana) prakticky nemožné. Kulisy se mohou měnit, jeden či více z 36 principů zůstává. Který to je právě teď? Hádejte... 36 strategií z 5. století našeho letopočtu představuje elitu staročínského vojenského myšlení, a byla součástí čínské kulturní tradice, přenášené ústně či zprostředkovaně v písemnictví – v dramatu a románech. Poprvé byla knižně vydána až v roce 1941 jako reprodukce rukopisného díla, objeveného v tomtéž roce...

Spoluautor Lan Luh Luh je odborným asistentem na katedře obchodní politiky fakulty podnikohospodářské na National University of Singapore, advokát a soudce Nejvyššího soudu v Singapuru. Profesor We Chow Hou, bývalý děkan Fakulty podnikohospodářské a ředitel Graduate School of Business, National University of Singapure, nyní působící na singapurské Nanyang Technological University pak použil stejné téma i na strategický management (We Chow Hou; Khai-Sheang Lee; Bambang Walujo Hidajat. Sun Tzu: War and Management: Application to Strategic Management and Thinking, Addison-Wesley Pub, 1996. ISBN: 978-0201628586) a přinesl i původní, dva a půl tisíce let starý spis o teorii války čínského generála Sun-c' s rozsáhlými poznámkami a vysvětlivkami (We Chow Hou. Sun Zi Art of War. Pearson Education Asia,2003. ISBN: 978-0131001374). Praktická ukázka nepřekonatelné propasti v systému uvažování mezi Západem a Čínou.

Strach z neznámého je skličující a deprimující, podporuje fantazii a nejhorší možné scénáře. Zabezpečovat zájmy lze různě. Chápat zájmy lze také různě. Zájmem může být hedonistický požitek - vnímán jako sociální spravedlnost, globální nadvláda náboženství či ideologie, rasy nebo také harmonický klid – dynamická rovnováha civilizačního status quo, spojená s kultem předků. Svatý grál budhismu (historie dlouhá 1500 let), konfucianismu (Kchung-fu-c' 552-479 př.n.l. položil základy čínského vzdělávacího systému a systému rodiny jako základní ekonomická, sociální a politické struktury) a taoismu (historie dlouhá více než 1800 let, zejména u národa Chan), hlavních věrouk Říše středu.

Strach z jiné logiky uvažování nebo nepochopení takto jiné logiky vede zejména u vojáků a bezpečnostních stratégů k chybám v úsudku a ve vlastních reakcích. K chybné aplikaci scénářů. Toho je nyní přímým účastníkem Obamova administrativa, přesouvající těžiště inovované vojenské strategie do dlouhodobě zanedbávaného Pacifiku s Čínou jako potenciálním nepřítelem. Za situace, kdy se s ostudou armáda stahuje z válčišť na Blízkém Středním Východě. A spektakulárním svědkem je i ruský analytik, v prozápadní Nězavisimoj gazetě papouškující západní úvahy o čínské hrozbě, aniž by pochopil strategii obrany vlastní země.

Připustíme-li, že čínští generálové v Bílé knize obrany hovoří dlouhodobě pravdu o svých záměrech (a desítky let míru u obrovské čínské armády nedává mnoho pochybností), pak starostí Číny od vybudování Říše středu není expandovat dál na západ či sever, ale udržet celistvost území již integrovaného (s výjimkou Tchajwanu, kde se ale jedná o symbolické ohrožení více, než o reálnou vojenskou hrozbu). Což je většinou více policejní úkol, než vojenský. Nechtěli nikdy vnutit ostatním zemím svou ideologii a ovládnout celý svět (jako komunisticko-internacionální Sovětský svaz či křesťansky expanzivní USA, šířící víru v „demokracii“ ohněm a mečem), ale nechtěli, aby někdo ovládl Čínu, „střed světa“. Chtěli si uchovat vlastní jazyk, vlastní mnohonárodnostní a mnohonáboženskou kulturu. K tomu sloužila odnepaměti i největší vojenská stavba v dějinách lidstva, 6000 km dlouhá Velká čínská zeď, budovaná už za vlády Prvního císaře (Čchin Š'-chuang-ti), zakladatele dynastie Čchin kolem roku 210 př. n. l., do dnešního stavu dovedená za dynastie Ming v době od konce 14. do začátku 17. století n. l.. Tak dlouho Číně vydržela dlouhodobá koncepce obrany. I slova státní hymny ČLR „Pochod dobrovolníků“ z roku 1935 (vytvořená jako titulní píseň pro vlastenecký film Děti bouřlivé doby) odkazují na „novou Velkou zeď z masa a krve“, kterou mají zbudovat čínští vlastenci „navzdory nepřátelské palbě“. Navzdory nepřátelské invazi – při obraně, nikoliv při dobývání nových území. „Z našeho masa, z naší krve zbudujme novou Velkou zeď!“

Jako stejně symbolickou Velkou zeď obrany si můžeme představit i soubor tisíců kilometrů podzemních tunelů strategických jaderných sil Druhého dělostřeleckého sboru čínské armády či koncept strategických raket, budovaný Qian Sanqiangem (Čchien San-čchiang) a Qian Xuesenem (Čchien Süe-sen, anglicky uváděn i jako Tsien Hsue Shen), který byl v roce 1955 pověřen řízením čínského raketového programu. Stalin dal nejprve Číně k dispozici dokumentaci a prototypy raket R-2 (kopie německých V-2), které stály u kolébky vývoje první generace čínských raket Dong Feng v roce 1958 (projekt 1059 – DF-1, DF-2, DF-3).

Do budoucí světovládné role „perspektivní supervelmoci“ pasovalo Čínu nejdříve Chruščevovo Rusko a Nixonovy USA. Po nich celý svět. Chruščov se lekl chybného úsudku Stalina a vojenskou spolupráci dvou komunistických zemí v roce 1960 přerušil. Už tehdy se čínský program omezil a symbolicky byl nazván „Dlouhý pochod“ (Chang Zheng). Musíme si uvědomit, že území Číny je obrovské a i taktika ústupu v jeho rámci znamenala pro moderní Čínu strategické vítězství – rozsáhlý vojenský ústup Rudé armády Komunistické strany Číny před Národní revoluční armádou Kuomintangu, který se odehrál během čínské občanské války v letech 1934 -1935 a dnes je znám jako „Dlouhý pochod“ („Chang Zheng“, Rudá armáda při něm překonala vzdálenost 12 500 km), je dnes klíčovou událostí čínských vojenských dějin a determinoval vznik komunistické Číny tak, jak ji známe. Rakety Dong Feng ("Východní vítr") DF-2 měly být schopny zasáhnout Japonsko, DF-3 Filipíny, DF-4 Guam, DF-5 kontinentální Spojené státy. Rakety dlouhého doletu Dong Feng-4 a mezikontinentální raketa Dong Feng-5 do služby vstoupily až v letech 1980-1981, a to pouze v kusových počtech, jako psychologické demonstrátory síly. Funkčnost mezikontinentálních střel DF-5 (DF-5A) z let 1971-1981 je dnes víc než diskutabilní, protože poslední letové zkoušky se konaly 7. prosince 1981, i když... Nikdy ale nebyly reálným arzenálem s konkrétním cílem zničení protivníka. Ani USA nebraly (na rozdíl od Sovětského svazu) v nejstudenějších dobách studené války Čínu jako globálního geopolitického soupeře, pouze jako teritoriální mocnost. Od té doby se Čína orientovala výhradně na rakety krátkého a středního doletu. Dong Feng-3A s prodlouženým doletem (2500 až 2800 km, podle některých zdrojů 3500 km) byla vyrobena až v roce 1985, další generace se nesnažily o prodloužení doletu, ale o rychlost startu, miniaturizaci a mobilitu. Stejnou cestou se ubíral vývoj čínských jaderných hlavic.

8.11.2008, ATM. Lukáš Visingr, Štěpán Kotrba, Alena Breuerová: Dong Feng - raketový arzenál Říše Středu ZDE

Rozmístění strategických raketových vojsk stejně, jako tankových či motostřeleckých jednotek nedává jiné logické vysvětlení, než vymezení vlastních hranic a bezpečného předpolí - strategického „blízkého pohraničí“.. Jde o zadržovací a odstrašovací vnitroteritoriální strategii. Nejde o globální „expediční“ strategii. Čína nemá přepravní kapacity na přesun pancéřové techniky. Upřednostnila vývoj raket před vývojem letounů. Před padesáti lety.

Čína v současné době více než plošného zbrojení využívá k odstrašení protivníků jednotlivých technologických demonstrací a nezveřejňování konkrétních údajů o rozpočtech, počtu zbraní a jejich kvalitě. A daří se jí to. Strach je nejlepším spojencem informačně psychologické války.

Ambice přesunula do oblastí, kde centralizovaná plánovitá ekonomika vítězí nad tržním chaosem a přináší nejvyšší spotřebně-technologickou přidanou hodnotu (kosmický výzkum). Od něj odvozený ASAT test vyděsil americké „kosmické“ generály, dělající si ambice na hvězdné války (destabilizace a narušení integrity družic paprskovými zbraněmi či samostatně řiditelnými kosmickými projektily – mikrointerceptory, znemožnění komunikace armády protivníka a tím dosažení dominance na bojišti). Čína ví, že kosmický výzkum přinesl USA za Kennedyů maximální ekonomickou převahu a rozvoj. Pro civilní sektor. Rozvoj informačních a výpočetních technologií, alternativních neuhlovodíkových pohonů, rozvoj vlastní sítě GPS Beidou 2, rozvoj stealth technologií a hyperzvukových konstrukci – to vše má větší vedlejší civilní efekty než primární vojenský. Čína má v národní laboratoři pro obranné technologie (NUDT) ve městě Tianjin nejvýkonnější superpočítač na světě. Jako demonstrátor. Prý překonala USA. Ovšem... Tianhe-1A je postaven z amerických součástek. 14 336 šestijádrových Xeonů je kombinováno se 7 168 grafickými kartami Nvidia Tesla M2050. Pro vědecké výpočty, simulující fyzikální procesy (včetně výpočtů simulací jaderných reakcí, hyperzvukových vibrací či dynamiky velkých konstrukcí - raket, lodí apod.), naprosto nezbytné vybavení. Čili není to vítězství čínského průmyslu, ale čínských nákupčích levných PC. Ale... strategičtí analytici v Pentagonu uvažují pouze ve vojenských, nikoliv v civilně ekonomických kategoriích. A tak američtí admirálové buší na poplach a volají do USA ekonomicky vyčerpávající bitvy proti hypotetické čínské protilodní balistické střele (ohrožení dominance amerických letadlových lodí v Pacifiku), US Air Force se pouští do ekonomicky sebevražedného vývoje bitevníků 5. generace (kvůli existenci čehosi, co teoreticky může být variantou Raptoru, čehož reálná TTD ale nikdo nezná). A američtí rozpočtáři ruší podporu amerického hi-tech výzkumu, když oškrábali vojenský rozpočet na kost. Čímž prohrávají nejen zuřící technologickou válku, ale i stejně vášnivě probíhající globální informační válku.

Západní plánovači bojují se stíny, zatímco globální bitva se odehrává jinde. V získání přístupu k surovinám za co nejmenší celkové náklady a v přípravě na asymetrické reakce na technologicko-vojenskou dominanci Západu. A zatímco čínští generálové vysílají do světa obchodníky, kteří se neptají na stav lidských práv a realizují tak ekonomice strategii shashou jian (bleskového úderu), Američané dělají pravý opak. Posílají do světa na dlouhé vyčerpávající mise celé armády, neboť se „zkurvysysny“ se umí domluvit jedině, pokud jsou „jejich“. Vyčerpávají tak sami sebe. Získání Iráku vojensky stálo USA víc, než si mohly Spojené státy ekonomicky dovolit a neznamenalo to automatické získání jeho ložisek nafty a plynu navždy. Pro úspěšné vedení operací USA potřebují také leteckou převahu, což je ohromný problém v době existence MANPADS (a PRO). Čínský obchodník nepřekonává překážky, obchází je, realizuje strategii „slabý může porazit silného“. A létá civilními linkami... Výsledky jsou jasné. Helsinský závěrečný akt, který přinesl východní Evropě rozpad Sovětského svazu, Varšavské smlouvy a RVHP, USA tentokrát zradil. A vlastní generálové zradu svou malou interkulturní představivostí násobí. Bojují se stíny a neví, že jsou to stíny. Bojují v zájmu vojenskoprůmyslového komplexu proti vlastní ekonomice.

Ruští generálové (a to jim prozápadní Nězavisimaja gazeta nemůže odpustit), se touto vysilující protičínskou strategií nezabývají. Po vyhnání Jelcina Putin konsolidoval KGB a s její pomocí vyčistil zemi od oligarchů, transferujících zisky z ropy a plynu na Západ. Opozici vytěsnil spojenectvím s pravoslavnou církví a vyhnáním valné části západních ofenzivních rozvracečských „neziskovek“. Kdo z vnitřních protivníků nepřišel k rozumu, byl buď uvězněn pod nějakou záminkou, nebo zabit. Nicméně Putinova „řízená demokracie“ slavila úspěch. Rusko bylo zachráněno před rospadem a Evropa před následným chaosem. Od začátků své politické dráhy v čele Ruska spojil makroekonomickou konsolidaci s vojenskou a bezpečnostní konsolidací. Akcentoval průniky zájmů nad globální doktrínou. K moci přiřadil odpovědnost, včetně té společenské. Zisk ruských korporací a jejich vlastníků už není závislý na kursu libry nebo dolaru, ale na výkonnosti ruské ekonomiky. Vznik Euroasijského hospodářského společenství (EurAsEC) jako náhrady nefunkčního politického SNS, upevnilo ekonomickou bezpečnost v blízkém příhraničí. Dohoda s Německem umožnila obejít zákeřnou polsko-ukrajinskou strategii USA a vytvořila nezávislou cestu ruskému plynu a tím i příjmů Ruska v podobě Nord Stream. Ta samá dohoda, ale s jinými zeměmi, uklidňuje teď situaci na jihu a startuje stavbu South Streamu. Asijskou politiku tvoří Šanghajská organizace spolupráce. O ropu tak Čína nemusí bojovat, protože jí podhodnocená měna vyhovuje a ropu a plyn si kupuje. Důvěra posílena ruským mlčením k transferu a čínskému reverznímu inženýringu technologií druhé kategorie (bitevníky Suchoj, korpus letadlové lodi bez pohonu, radary PLO výběhových typů, pouze takticky použitelná superkavitační torpéda Škval). Technologie první kategorie Rusko Číně neprodává a mnohé z nich ani desítky let nesděluje. Podělilo se o ně ale částečně s Indií (projekt Brahmos). Čímž zaměstnává čínské generály jinými úvahami a u indických generálů eliminuje proamerické tendence.

Rusko pochopilo zavčas, že obrněná vozidla jsou technologií 2. světové války a asymetrických konfliktů v poušti či stepi, nikoliv strategickými zbraněmi pro 21. století. A tak opravdu neřeší přesuny desítek tun ocelových pancířů rozbahněnou tajgou, když lze efektivněji zasahovat cíle řízenými střelami či raketomety z bitevních vrtulníků či letounů. Tanky, samohybné houfnice a BMP jsou hromadou šrotu, která prozatím řeší konflikty, jako ten gruzínský – asymetrické stepní války. K čemu motorizovaná pěchota ve válce, ve které půjde především o oslepení radarů a zničení kosmické navigace (samozřejmě náhodně, jakoby technickou chybou či kosmickým smetím)? Na moři je třeba ne námořnictvo, ale stačí „pobřežnictvo“ („green-water navy“). Uhájit území země o velikosti Ruska před nástupem strategického protivníka bez věnce vnějších spřátelených či podřízených zemí u vlastních hranic při jejich délce stejně efektivně nelze. Východní vojenský okruh – od Vladivostoku až po Bajkal je hranice, jejíž bezpečnost chrání ekonomická, politická i vojenská velikost celého Ruska, ne lokální armáda a nějaká Maginottova linie. Čína může dočasně získat 200 km stepi. A co? Co v tu chvíli ztratí, bude podstatnější. Teorie her je velmi pragmatický, až algoritmizovatelný obor lidského uvažování.

Pro armádu regionální velmoci bez útočných ambicí je dnes potřebné mít dostatečně kapacitní jednotky strategického i taktického raketového vojska a PRO, dostatečně mobilní úderné jednotky vybavené pro útok za jakéhokoliv počasí (radary, noční vidění, identifikační odpovídače), dostatečně velkou zásobu inteligentní raketové munice, rozsáhlé využití pozemních klamných cílů, funkční satelitní i pozemní radioprůzkum a energetické zbraně (lasery, mikrovlnné a EMP zbraně), datalinkové spojení o dostatečné kapacitě a silným šifrováním, vlastní určení polohy, a dostatečně vzdělané a vycvičené operativní velení. A ten poslední bod je klíčovým problémem ruských jednotek. Generalita je přestárlá a uvízlá myšlením ve studené válce. Stále počítá s „frontami“, zákopy a milióny mužů v poli. Paralelní struktury, budované už „nově“, nemají dostatečnou kapacitu a stačí pouze pro jednotky strategických vojsk a kosmických vojsk. Zbytek skládačky se přezbrojuje a cvičí za pochodu. Speciální jednotky hrdlořezů pro stepní války (batalion Vostok – čečenský prapor 291. motostřeleckého pluku 42. gardové motostřelecké divize ministerstva obrany RF) jsou slepou uličkou, nahrazující spíše pohraniční či protipovstalecké zásahové jednotky.

Pro armádu globální velmoci je třeba mít strategické i taktické raketové vojsko o řádově větší kapacitě na všech dostupných platformách (pozemní mobilní, námořní, podmořské, letecké i kosmické), vlastní operativní kosmický průzkum a globálně působící rozvědku, strategické PRO a dostatečné týlové zabezpečení logistiku v době míru i války. Základní i aplikovaný výzkum a vojenská výroba o dostatečné rezervní kapacitě v naprosté většině strategických technologií je podmínkou. Za samozřejmost se dne považuje schopnost kybernetických útoků a ochrany vlastní infrastruktury vůči nim.

Pokud nechce být země globální supervelmocí s ovládací schopností kdekoliv ve světě, nemusí budovat exteritoriální kapacity. V opačném případě dává do výroby všech typů zbraní včetně kosmických a výcviku jednotek i v době míru tolik prostředků, že neexistuje žádná země, jejíž průmysl by takovou zátěž unesl. USA se o to v prvních 20 letech 21. století pokusily. Výsledkem jsou tři války, které bezpečnostní problémy nevyřešily, naopak je zmnožily a zkoncentrovaly. Válka na Balkáně sice znemožnila vytvořit postsocialistickou strukturu ekonomickou vztahů ve střední a východní Evropě po „jugoslávském vzoru“ a vydala ekonomiky všanc jako kořist západní Evropě, ale uvrhla region do víru sektářských šarvátek a politické destabilizace, které evropská ani americká politika nevyřešila, neboť odmítly sanovat následky a rekonstrukci ekonomik balkánských zemí.

Válka v Iráku sice svrhla Saddáma Husajna, ale destabilizovala situaci mocensky. Vysoká citlivost veřejnosti na lidské ztráty, zejména civilní, odhalily slabinu válečné strategie USA. Bojí se krve. Sektářské války šíitů a sunnitů evropská ani americká politika nejsou schopny řešit. Bojí se krve. Vývoj navíc strategicky oslabil Izrael a přispěl k jeho budoucí dekonstrukci.

Válka v Afghánistánu také nevyřešila nic. Oba posledně jmenované konflikty navíc ukázaly jasnozřivě, že vojensky přemoci armádu neznamená zvládnout okupaci a partyzánskou válku. Ukázalo se, že nadšení dobrovolníků s kalašnikovem, RPG či bedničkou dynamitu a několika dráty udolá i nejmoderněji vyzbrojenou armádu světa. Asymetrickou válku USA nedokázali zvládnout. Bály se násilí vůči civilistům, bály se exemplárního masového teroru. Bojí se krve. USA v Iráku a Afghánistánu tak dosáhly „nevítězství“. Sadám neváhal, a vyhladil celá města. Od té doby se ho všichni báli, ale udržel funkční zemi. USA zaváhaly před dlouhodobým stanným právem vůči civilistům. Ale svět se dozvěděl, co do té doby nevěděl. Že už nemusí mít strach z americké světovládnosti, protože USA nejsou schopny dobýt a ovládnout ani dva kusy pouště a stepí. Natož celý svět. Bojí se krve. A to je strategická prohra USA, která může vést až k jejich budoucímu rozpadu, neboť ekonomicky vyčerpala na desítky let dopředu a znemožnila zde technologický vývoj v oněch strategických segmentech, přinášejících největší multiplikativní efekt pro ekonomiku, zejména v kosmickém výzkumu.

Česko v době, kdy plnilo dílčí úkoly Varšavské smlouvy, mělo řadu kapacit vojenského výzkumu, kosmického vývoje i výrob dvojího užití, které dnes už nemá. Od základního výzkumu, vývoje a výroby speciálních materiálů – např. austinických ocelí, lehkých slitin či vývoje speciálních výkonových elektronek, přes jemnou a přesnou mechaniku, optiku, zpracování speciálních skel, hliníku a leteckou výrobu, až po těžkou výrobu vojensky využitelných motorů, nákladních vozidel a obrněné techniky. Výrobu pasivních radarů, kterých se obával celý svět, a vývoj speciálních fyzikálních zbraní jsme opustili a ti, kteří stáli u konstrukčních prken tehdy, nestihli vychovat nástupce. Výroby polních a ručních zbraní byly už tehdy jen takové nostalgické třešinky na dortu, ale jak Zbrojovka Vsetín, tak Zbrojovka Brno jsou v troskách. Konstrukce se dostala z profesionálních pracovišť do rukou nadšenců. Dnes už z toho nefunguje nic a díky přerušení tradice ve školství i vývoji už většina není ani schopna obnovení. Protože hloupí politici nevěděli, proč jsou mnohé výroby strategické. Trh vždy vše nevyřeší.

0
Vytisknout
10768

Diskuse

Obsah vydání | 11. 1. 2012