Posránci a imitátoři

6. 10. 2011 / Jan Stern

Člověk se nevyvíjí od lži k pravdě, ale od lsti ryze lidské ke lsti kompromisní, vyjednané s realitou a prostředím. Jí se člověk drobně, opatrně a podmínečně tak trochu navrací do přírodního rámce a sociobiologové tak nemusejí páchat sebevraždy ve velkém.

Brambory + mléko + máslo

Od pozapomenuté, leč zásadní teoretické mise Reného Spitze existuje v psychoanalýze tradice popisovat první drama člověka jako zápas o objevení objektu, přesněji o jeho uznání. Srozumitelněji řečeno se lidské Já v tomto prvním zápase musí naučit, že má své hranice, že není nekonečné a všeobsahující, že za jeho hranicemi začíná neovlivnitelná cizota - a právě této cizotě psychoanalytici říkají "objekt".

Dříve nežli k tomuto oddělení Já a objektu dojde, pokusí se člověk o jakési "falešné oddělení". Vtíravé téma oddělenosti počne řešit jakýmsi trikovým "jakoby" způsobem. Moc o tomto způsobu nevíme. Myslím, že snad ani není nějak speciálně popsán v literatuře. Ale já tvrdím, že první Falsum rozpoznáváme v chování a cítění dětských i dospělých autistů. Typicky u tématu jídla, jež je pro autistu vždy tématem všech témat.

Pak vidíme třebas geniálního matematika, který jakmile usedne k řízku a bramborům, musí nejprve na talíři od sebe přísně oddělit jednotlivé typy poživatin. Anebo vidíme jiného autistu, který jakmile usedne ke krmi, nedokáže ovládnout spekulace o podstatě jednotlivých surovin, začne například spřádat filozofický systém, jehož hlavním smyslem je vysvětlit, že bramborová kaše se skládá z brambory, mléka a másla, mléko a máslo dále se dělí na vodu a vlastní mléko a tak podobně. Obzvláště trýznivým tématem každého autisty je jakákoli směs, každé smíšení. Subjektivita autisty se nutně musí projevovat tím, že tuto směs - tak či onak - rozkládá. Rituálně, teoreticky, fakticky.

Zkrátka autista provádí falešné oddělení, jež kdysi zvolil jako kompromisní mezifázi při volbě mezi dvěma variantami: zcela subjektivitu vyhladit či oddělit Já a objekt.

Každý z nás byl na této autistické pozici. My, kdo jsme narozdíl od autisty nakonec zvolili oddělení skutečné, pravé, pokrokové, jsme toto oddělení vyrobili právě z oddělení falešného, když jsme podlehli přemlouvání reality a lehce jí své falešné oddělení přizpůsobili. Důkazem, že jsme falešné oddělení nezavrhli, jen přepracovali do životnějšího módu, jsou ostatně různé psychotické momenty našich životů, mezi nimiž sen je bezpochyby nejznámějším.

Za svou dávnou progresivní volbu si přitom zasloužíme opravdovou pochvalu, neboť jsme při ní zaplatili vysokou daň: Spitz ji nazval separační úzkostí.

Posrat se a řvát

Pojem separační úzkost, převzatý řadou vlivných psychologických škol, je dostatečně dobře známý. Je to úzkost, kterou člověk získá právě ve chvíli, kdy pozná, že objekt opravdu existuje a je neovladatelný. Jistě chápete, že tím prvním objektem je především matka, a že její proměna v objekt je v zásadě děsivá.

Dítě matku potřebuje. Dokud jeho narcismus udržuje iluzi o tom, že matka je součástí Já, je dítě psychicky zastabilizováno. Věří, že matku, tuto slastnou část sebe, ovládá svým přáním. Jakmile však zvítězí poznání o oddělenosti objektu, stabilita je fuč. Tehdy je každé vzdálení matky fatální událostí budící úzkost (zvlášť když kojenec nejspíše věří, že objekt dokáže zničit svými agresivními impulsy). V tu chvíli dítě sáhne ke dvěma strategiím, jak matku znovu ovládnout. Obě jsou do morku kostí falešné.

První strategií je "posrat se a řvát". Kdykoli se dítě posere, matka k němu přijde a ošetří ho. Kontrola nad ní je znovu obnovena. Stejné je to u řevu. Když dítě řve, matka nejspíše přijde. Posrání se a řvaní je jakýmsi "vnitřním pohybem", který si dítě osvojí k znovuzískání ztracené nadvlády nad matkou. Ona je sice objekt, uzná dítě, ale aspoň ho dokáži nějak zajistit.

Jenže, dopadne-li to dobře, dítě si přeci jen povšimne, že matka, kterou přivolává řevem a sraním, je trochu jiná, než ta, již si vysnil. Vnímá-li realitu dostatečně, zjistí, že takto přivolaná matka je zfrustrovaná, nervózní, unavená, rozezlená, napjatá. Dítě pochopí, že jeho falešný pohyb je vlastně selhávající, že přivolává jen falešnou (nešťastnou) matku, a tak se odhodlá k pootočení strategie: nahradí vnitřní pohyb vnějším, začne si osvojovat lokomoci, a to proto, aby mohlo matku, jež se vzdálila, nalézt. Aby se k ní mohlo dobatolit. A to je řešení, neboť takové ovládnutí matka nejspíše ocení úsměvem a radostí: která matka by nebyla ráda, že její dítě ovládlo nový vývojový stupeň a vyhledává ji.

I dítě zažije následně euforii, neboť takto matku ovládlo nově, objevilo možnost, jak zaplašit separační úzkost a přitom nacházet poptávaný objekt spokojený a šťastný. Je přitom zvláštním paradoxem, že tato euforie vrcholí objevem nových obzorů, objevením světa, do něhož se dítě zamiluje a počne věnovat pozornost novým objektům, novým typům objektů, které ho pozvolna odvedou od zoufalého zájmu o objekt jediný, mateřský.

Vidíme tedy, jak se lstivé sraní a řvaní proměnilo v batolení, a to nakonec otevřelo nový vývojový vesmír, který zrušil samotnou potřebu lsti, potřebu Falsa.

Ksichtění o samotě

Stejný vzorec platí u druhé protiseparační strategie. I ta je nejprve falešná. Ba doslova imitační. Neboť druhým způsobem, jímž se dítě pokouší matku znovu ovládnout, ponejprv je, že ji imituje. Zahání úzkost z její nepřítomnosti tím, že ji znovuzpřítomňuje imitací její mimiky, jejího úsměvu, jevů s ní spojených. Výzkumy ukázaly, že se dítě o samotě "ksichtí", zpřítomňuje grimasami matku.

Jde však o zoufalost, o falešné vstřebání matky. Dítě pochopí, jak je tato strategie nedokonalá, jak maličká je slast takto získaná. A i tentokrát nalezne způsob, jak nicotnou strategii přetavit v pokrokovou: namísto imitace počne mateřský objekt internalizovat, jak říkají psychoanalytici. Zkrátka využije své imaginativní potenciály k tomu, že matku jakoby zvnitřní, spolkne ji do své psýchy a učiní ji vnitřním objektem, součástí sebe. Tím je separační úzkost konečně solidně snížena: neboť matka je od nynějška stále s dítětem, je v něm.

To je jen zdánlivě regresivní a orální ("spolknutí objektu"). Neboť zatímco imitace byla k ničemu, internalizace vede k tomu, že jakási vnitřní (ano, jistě iluzorní) přítomnost objektu uvnitř dítěte umožní - tak jako lokomoce - začít věnovat pozornost novým objektům, novým zajímavostem světa, a tedy se od objektu primárního vlastně osvobodit.

Falsum v dějinách a v umění

Čiže, máme před očima vzorec "Falsum-upravené Falsum-pokrok", máme tři jeho konkrétní aplikace ("falešné oddělení-reálné oddělení-separační úzkost"; "posrat se a řvát-lokomoce-objev světa"; "imitace-internalizace-objev světa") a teď co s tím, že.

Je jisté, že rozvinout objevené zákonitosti za hranice psychologického popisu je možné. Láká nás možnost vztáhnout vzorec "Falsum-upravené Falsum-pokrok" k pokroku sociálnímu a zaspekulovat, zda snad i tento pokrok není osudově odkázán na Falsum, zda se také nerodí nějak podobně jako pokrok psychický, tedy přes velké lži, jež jsou pak drobně upravovány, aby jejich nesoulad se světem nebyl příliš nápadný. V dávné větě Václava Bělohradského "všechny velké pravdy se neustále rozpadají v pravdy menší, ale užitečnější" tedy potřebujeme pouze vyměnit slovíčko "pravdy" za slovíčko "lži".

Ale společenský pokrok dnes není populárním konceptem a existují dokonce lidé, kteří by jeho užití byli schopni použít i proti myšlence pokroku psychického. Neškoďme proto psychoanalýze více, než je nezbytně nutné, a podívejme se raději na ona dvě řešení separační úzkosti. Jestlipak nám tato řešení cosi nepřipomínají?

Je zřejmé, že ona prvá dvě Falsa, která již uznala objekt, jsou svého druhu první tvorbou člověka. Což takhle si pro začátek s jejich pomocí definovat umění? V časopise kulturním se to obzvláště hodí, ne?

Řekněme, že každá lidská tvorba, v tuto chvíli tedy tvorba umělecká, je definovatelná napětím mezi dvěma póly. Známe-li dvě protiseparační strategie, odvoďme z toho i dva druhy definičního napětí umění. Jeden typ umění je popsatelný jako napětí mezi strategií "Srát a řvát" a strategií "pohyb vrcholící objevem světa". Druhý typ umění se odvíjí od pólu "imitace" a končí u pólu "internalizace vrcholící objevem světa". Vím, jak ošidnou hru jsem nyní rozehrál. Vím, jak bude těžké čtenáře přesvědčit, že jediným smyslem a vyústěním umění smí být "objev světa" či "zamilovanost do světa". Tuším, jak složité bude vysvětlit, co tento žádoucí "objev světa" vlastně na rovině umění značí. A snad i zmatu čtenáře tím, že se to vůbec nebudu pokoušet definovat. Zajímá mne totiž něco jiného.

A to, že právě předestřený model, tolik nebezpečný, pokud by se snad měl stát modelem normativním, má silný analytický potenciál.

Umožňuje nám na fenomén umění přiložit mřížku, která nám ho bude hierarchizovat. A to s tím, že kategorie vysokohodnosti kulturního artefaktu se nám bude ztrácet v mlze a nejistotě, avšak budeme moci s pomocí mřížky precizně odhalovat nízkost. Podaří se nám určit špatné umění, pokleslé umělce a indikovat krizi umění, pokud snad tato dlí již mezi námi. Věru zdá se, že můžeme bez obav popsat dva typy falšujících umělců. První typ bychom si mohli nazvat "posránci a křiklouni". (Hovořme dále je o posráncích, kvůlivá zvukomalebnosti pojmu.). Druhý typ falešného umění reprezentují "imitátoři".

Klauni

Kdo v praxi tito posránci a imitátoři jsou? Myslím, že navzdory snad složitému teoretickému pozadí pojmů, jejich reprezentanty v realitě mnozí již objevili jaksi intuitivně. Posránky, kteří jen prskají, ječí a cákají své kýble růžových hovínek kolem sebe, aby si nevědomě zajistili pozornost praobjektu, známe přeci všichni. To jsou všichni ti Davidové Černí, Ztohoven a podobná verbež.

Povšimněme si přitom, jak často posránci svou křiklounskou strategii maskují politickou angažovaností, tedy imitovaným "zájmem o svět" (podobně jako nesmrtelná figura Pavla Daneše ze seriálu Třicet případů majora Zemana). Co jim jiného zbývá: musí se stávat bojovníky proti totalitě, jestliže jsou zosobněním totality primární, totality matky. Popření této podstaty je definiční podstatou jejich "uměleckých" (b)analit.

Imitátorů je dnes všude také habaděj. Imitace (remix, citace, brikoláž) se dokonce stala znakem kulturology všeobecně připsaným soudobé kulturní epoše. Je zvykem dnes přímo tvořit z hotových celků, předpřipravených většinou v computerové technice. Imitátor, narozdíl od tvůrce starých časů, nezvnitřní svůj tvůrčí vzor, aby se plnou identifikací s ním vydal k novým obzorům. Imitátor rozseká na kusy velké tvůrce minulosti (jistě se stopami pomsty a análního sadismu) a pak kusy jejich mrtvol používá ke skládačce, jejíž složitost zakrývá neexistenci koheze díla, neexistenci skutečného tvořícího subjektu. Jistě cítíte, že nyní hovořím především o hudbě či výtvarnu, avšak imitace je všudypřítomná: co byli třeba Zelenkovi Karamazovi než obludnou a křečovitou imitací velkodušnosti (tak kontrastující se skutečným rozvinutím Karamazovů například v Bondyho Bratrech Ramazových), imitací právě proto tak oceňovanou, neboť imitující cosi velkého, nikoli že by k velkému něco sama dokázala přidat, krom brikolážních gest a drzostí. (Samozřejmě, to vše splácáno za peníze lidí, od nichž se velkodušný imitátor odvrací).

Krize umění

Řekněme, že krize umění nastává tehdy, když na poli uměleckém dominují posránci a imitátoři, reprezentanti dvou falšujících strategií, jež kopírují neefektivní tvůrčí stavy psychické, nejprapůvodnější Falsum v ontogenezi člověka, Falsum jehož antipokrokovost si snad netroufnou zpochybnit ani postmoderní zpochybňovači všeho.

Zamysleme se prosím důkladně, zda snad posránci a imitátoři již neokupují klíčové oblasti umění, zda jejich strategie dnes nepřevládají, zda umělecká kritika nebyla mlácená všelijakými Daneši tak dlouho mrtvými rybami po papuli, až toto mlácení sama začala vydávat za umění samotné. Zamysleme se, zda krize umění není přeci jen pojem, o němž bychom měli přemýšlet. K tomuto přemýšlení jsem dnes chtěl nabídnout teoretický nástroj.

Bude-li odmítnut, příliš trpět nebudu. Ale třeba by mohl alespoň inspirovat k přemýšlení o tom, proč se slovo umělec stalo nadávkou, a proč se každému místu s vyšší koncentrací umění dnes slušný člověk musí vyhýbat obloukem.