Nepokoje na severu a touha nadřadit se, aneb Šok z povrchnosti

5. 10. 2011 / Karel Dolejší

"A pak, služebnost zavádí příliš daleko."
Arthur Rimbaud

Martina Poliaková a Ondřej Slačálek v rozsáhlém textu nazvaném pseudotofflerovsky Šok z nerovnosti předkládají interpretaci rasových nepokojů na severu Čech, která patrně dokáže stoprocentně uklidnit každého levicového doktrináře. Golem uplácaný z dosud tekuté sociální úzkosti je oživen šémem v podobě apriorně předpokládané touhy po rovnosti, dotvarován neogramsciovskou teoretickou armaturou a následně rozstřílen a rozbombardován na cucky těžkou artilérií třídního boje a nukleárními pumami padajícími v laclauovském "řetězci ekvivalencí". Čeho však bylo vlastně dosaženo - kromě uklidňujícího pocitu, že světu nakonec přece jen rozumíme, i když mu už nerozumíme?

Svorníkem celé konstrukce je nikde nezdůvodněný předpoklad, že lidé volající "Cikáni do plynu!" to "vlastně tak nemyslí", protože motivem jejich jednání není v zásadě nic jiného než pervertovaná touha po rovnosti. Šokováni polistopadovou nerovností obracejí se k Romům, v nichž zahlédají možný vlastní osud, a zděšeni tuto představu odmítají a popírají. Zajímavá úvaha. Bohužel svým logicky rozporným charakterem poněkud připomíná následující konstrukci: "Kváká to jako kachna. Batolí se to jako kachna. Má to zobák jako kachna. Potápí se to jako kachna. Bude to pterodaktyl."

Letitá Frommova teorie sociálního charakteru bývá některými freudiány napadána za údajné naivní ignorování biologické složky lidské osobnosti. Věc je prokazatelně poněkud složitější, leč nehodlám se jí zde z tohoto hlediska zabývat. Důležité je v daném kontextu především to, že ani tato "povrchní" teorie si nedovolila předpokládat u sociálního charakteru zformovaného patologickou společností stejné pudové impulsy jako u svobodného člověka. Sadomasochistický charakter věru netouží po ztraceném ráji - ba ani po návratu k reálsocialistické rovnosti...

To oč tu ve skutečnosti jde není nějaká hypotetická inkluzivita, ale vymezení se rozdílem a nadřazení sebe sama nad nositele signifikantního rozdílu. Autoři kritizovaného článku ostatně sami přiznávají, že výkřiky "Cikáni do práce!" vlastně vůbec neznamenají skutečné přání protestujících po romských kolezích v zaměstnání.

Prekarizovaná sociální identita námezdních ze spodních pater klovacího pořádku stvrzuje svůj smysl právě rozdílem a nadřazováním se vůči odlišnému, jež je naprosto nutně situováno "mimo a pod". Prázdnota každodenního nabízení sebe sama na trhu, neustálá latentní obava, že dotyčný stejně jako stárnoucí prostitutka na E 55 přes veškeré podbízení se a servilitu náhle zjistí, že o nabízené služby už není zájem - to vše se promítá na obětního beránka v podobě Romů a tvrdí se: To ne my, ale oni, "nepřizpůsobiví", jsou naprosto bez ceny; my, kdo každý den věrně sloužíme svým pánům, přestože si nás vůbec neváží a platí nás víc než mizerně, my jsme přece jen něco víc než tahle sorta lidí, která nikomu neslouží a snaží se všechny jen přečůrat. To oni jsou ztělesněním bezcennosti - a my přece jen ještě cenu máme, i když si tím vnitřně vlastně vůbec nejsme jisti.

Společenství vymezovaná rozdílem vždycky sjednocovalo společné pohrdání až nenávist. Řekové a Římané se takto vymezovali vůči "barbarům", vyznavači rovnosti před Bohem vůči pohanům, protestanti vůči katolíkům a naopak, atd. Zaměníme-li touhu uzavřené masy po homogenitě za sublimovaný obdiv ke stoické kosmopolis, lžeme si do kapsy. A co hůře, předpokládaných cílů takto nikdy nebude dosaženo.

Je-li frommovská antropologie plytká, tedy antropologie podsouvající všude jako jediný motiv univerzální touhu po rovnosti může být už jedině naprosto zavádějící, protože v realitě nekoresponduje vůbec s ničím. Psychologické potřeby těch, kdo se vymezují a nadřazují, nemohou být a nebudou uspokojeny žádnou konstrukcí, která by pracovala s likvidací signifikantního rozdílu, na němž stojí celá velice křehká konstrukce vlastního sebehodnocení. Takovou operaci nelze provést, aniž by základní pružina dál hledala možnost vybití nahromaděné energie na dalším "podřadném" cíli.

V této souvislosti záverečné tvrzení článku Poliakové a Slačálka, že se levice bude muset "stát skutečnou dělnickou stranou sociální spravedlnosti", jednoduše směřuje k úvaze, kdo - z těch kdo jsou vnímáni coby sociálně inferiorní, přirozeně, rozhodně ne žádný příslušník stávající elity, která je v ČR díky "posvěcenosti" úřadem či funkcí nakonec vždy respektována - by mohl být příštím objektem sebevymezení a nadřazování...

0
Vytisknout
5935

Diskuse

Obsah vydání | 7. 10. 2011