Co jíst? Toť otázka! (1)
13. 9. 2011 / Miloš Dokulil
Dostal jsem důvěrně ševelící mail, že s tělesnou vahou a jejími rozměry nejsou žádné problémy. A abych si případně hned -- a se slevou -- objednal jistý jedinečný přípravek. Takový, který nebude krutě nutit hlavu, aby stále myslela na žaludek. Zároveň jsem si nemohl nevšimnout, že druhé zářijové číslo časopisu TIME hned na obálce velkým nápisem inzerovalo, "co se má teď jíst".
Menším písmem k tomu bylo připojeno, že případné mýty odhaluje dr. Oz. "Oz" sice v angličtině znamená "unci", ale také souvisí se zemí, v níž působil jeden vynikající kouzelník, který se vysnil jedné Dorotce (ve filmovém zpracování) už roku 1939. Tvůrcem té postavy i jejího rozkošatělého příběhu je ovšem mnohem dříve L. Frank Baum již roku 1900; a to v knižní podobě). Už tak dost možných kulturních důvodů k věnování pozornosti osobní tělesnosti. Asi bych také měl dodat, že na zmíněné časopisecké obálce byly seřazeny takové produkty jako mj. brokolice, nebo rozpůlené vajíčko na tvrdo, vyrovnané do řady snad s okrouhlými piškotky, taky hranolky čokolády, stejný počet vlašských ořechů nebo jader mandlí, a rovněž plátek rybího masa, nad ním hromádka snad müsli, a úplně dole 14 bobulí borůvek. Takže může tu být okamžitě otázka, zda takto byl v krátkosti prezentován doktorem Ozem doporučený jídelníček. Není-li to pouze neautorizovaný pokus o interpretaci těch možných doporučení přímo redakcí zmíněného časopisu. Podle strany 5 byla ta obálka jen fotografií. A věřte fotografii!
Takže: mýtem zřejmě není pro začátek aspoň jméno autora článku. Dr. Mehmet Oz, chirurg, specializovaný jako kardiolog. Také nositel ceny za televizní osvětu. (Celý text, v čísle z 12. září, na str. 34-39.) Zkusím dále, byť ne dost ukázněně, neodbíhat od věci, i když se nebudu otrocky držet ani obšírného textu, ani tématu.
Autor se mj. zmiňuje o tom, co asi všichni lidé aspoň středního věku znají. Kdeco se někdy naléhavě doporučuje. Mnohdy i tak, že se pak to doporučované -- snad ještě naléhavěji -- nedoporučuje. Jednu variantu tohoto přístupu jsme si mohli osvojit ještě z dob socialismu. Už příroda skýtala k tomu nemalá varovná, i s předstihem "plánovaná" doporučení. Je-li hodně šišek, bude hodně veverek, že! Takže když na jaře bylo hodně vajec a po Velikonocích jich přitom pořád nemálo zůstávalo ve skladech, bylo třeba vzpružit možné konzumenty výzvami typu "Jezte vejce -- je to zdravé!". Naopak v zimě bylo možné spotřebitelům vyjasnit, že ve vejcích zákeřně číhá cholesterol. A ten se hodlá usídlit v našich cévách a zkracovat nám posléze život. Také dr. Oz zná své "Pappenheimské", jako je znal již proslulý Valdštejn.
Naše dnešní situace (tj. zřejmě v roce 2011) je zřejmě nemálo lepší. Mnohem lépe odborníci vědí, jak na specifické molekuly reagují ty či ony buňky v našich tělech. Takže by měla místo nějaké pseudoreklamy nastoupit éra tvrdých (a nevývratných) faktů. Úvodem konstatujme, že není kalorie jako kalorie (nebo inovačně: joule jako joule, že?). Stačí třeba porovnat, jak odlišně si tělo počíná třeba s oříšky, anebo s pomfrity. Oříšky déle žvýkáme, jejich vláknina nárokuje delší čas při trávení, žaludek se cítí jaksi plnější, takže příští jídlo může být skromnější. Naprotitomu pomfrity se rychle rozloží a glukóza z nich se dostane čiperně do krevního oběhu. Ta glukóza vyvolá ve zdravém těle sekreci inzulínu. Následně se dostaví docela brzy chuť něco pojíst. Pak ovšem s tím, co má přijít na talíř, nebudeme škudlit.
Předchozí odstaveček byl jen malý příklad. Kdyby šlo jen o izolované pojídání ořechů nebo pomfritů, s těmi ořechy můžeme za srovnatelný čas čtvrt kilogramu ztratit, zatímco pomfrity nám umožní o 1 a ½ kg přibrat na váze... (A příště na to navážu.)
Diskuse