Hrozí Kanadě islamizace vinou multikulturalismu?

12. 9. 2011 / Miloš Kaláb

Na vrcholu tak zvané quebecké nacionalistické krize v r. 1971 přišla kanadská vláda tehdejšího ministerského předsedy Pierra Elliotta Trudeaua se systémem multikulturalismu. Cílem bylo prosazovat snášenlivost mezi nejrůznějšími druhy lidí, kteří začali v kanadské společnosti převládat. Šlo o to, aby se všichni lidé cítili v Kanadě dobře. Deset roků po útoku na New York podrobil tento systém kritice politolog Dr. Robert Sibley v deníku The Ottawa Citizen a dospěl k názoru, že multikulturalismus přinesl do Kanady vztah nepřátelský k západním hodnotám.

Svůj rozbor multikulturalismu zahájil Dr. Sibley tím, že se obrátil na několik přistěhovalců do Kanady z různých zemí, zejména muslimských. Problém s islamismem je totiž právě ten nejobtížnější.

Několik dní po útoku na New York v r. 2001 zazvonil telefon v bytě muslimské novinářky jménem Raheel Raza v Torontu s dotazem, zdali by byla ochotná pomoci farníkům místního kostela církve United Church pochopit hrozné události. Farářka vysvětlila novinářce, že si farníci přejí, aby k nim promluvil někdo muslimského vyznání a paní Razu znali nejlépe. Co ta ale věděla? Sama byla ohromena událostmi, ale po chvíli pozvání přijala. O čem měla mluvit? Bránit islám nebo se zabývat jeho problémy?

Zvolila druhou možnost a v neděli mluvila ke 250 farníkům o tom, že 19 muslimů, kteří spáchali útok na New York, byli skupinou, která vykládá islám perverzním způsobem a že skutečně je tato perverze přítomna v severní Americe jako vyjádření snahy islamizovat Západ.

Tento její projev byl prvním v celé řadě dalších. Paní Raza začala jezdit o nedělích do různých kostelů v celém Ontáriu a snažila se vysvětlovat islamistický terorismus, který rozjitřil mnoho Kanaďanů. To dalo paní Raze možnost přemýšlet. Dnes říká, že datum 9/11 bylo pro ni datem obratu. Ve své knize Their Jihad ... Not My Jihad (Jejich jihad ... nikoliv můj. Nakladatelství Basileia Books, 2005) naléhá na muslimy, aby se opět ujali své víry, kterou jim odňali islamističtí extremisté. Přiznává, že věděla o tom, že se v muslimské společnosti dělo něco již před datem 9/11, co se jí nelíbilo. Útok nepřišel tedy jako blesk z jasného nebe. Uvědomila si, že by neměla zůstat stranou, ale měla by promluvit a veřejně rozebírat problémy islamistické ideologie.

Podle názoru paní Razy to nejsou pouze muslimové, kdo by se měl postavit temným prvkům jejich víry. Nemuslimští Kanaďani si musí uvědomit, že jsou jejich liberální demokratické tradice ohroženy a vládou podporovaná politika multikulturalismu situaci navíc zhoršuje. "Když jsem přistála v Kanadě a slyšela výraz multikulturalismus, měla jsem za to, že mi tato země říká, že se mohu těšit ze své vlastní kultury a že budu mít současně příležitost přizpůsobit se nové kultuře a splynout s ní. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopila, že oficiální multikulturalismus, ten, který propaguje kanadská vláda, dovoluje lidem, aby si vytvářeli vlastni ghetta. Byla jsem tedy "multikulti" jen do té doby, než jsem pochopila, že je celá záležitost spíš škodlivá než užitečná", vyznala se paní Raza Dr. Sibleymu.

Její slova jitří občany, kteří přijali bez námitek 40 roků starý systém multikulturalismu. Naopak byla vřele přijata malou skupinou muslimů, kteří se snaží zabránit ultraortodoxním souvěrcům, aby si monopolizovali multikulturalismus a využili ho k zavádění kmenových zvyků ze 7. století do Kanady 21. století.

Pan Salim Mansur, politolog na Univerzitě západního Ontária a autor nové knihy Delectable Life: A Liberal Repudiation of Multiculturalism (Utěšený život: Liberální odmítnutí multikulturalismu. Nakladatelství Mantua Books 2011), zastává názor, že je Kanada zpitá multikulturalismem a nevidí, jak oslabil celou zemi a její schopnost dát přistěhovalcům možnost, aby přijali kanadské hodnoty. Muslimská aktivistka a univerzitní profesorka Farzana Hassan říká: "Historické dědictví multikulturalismu vede mnoho přistěhovalců k tomu, že se ani nesnaží, aby se stali Kanaďany. Některé záležitosti, které se dovolují ve jménu multikulturalismu, jsou zásadně v rozporu se západními hodnotami". I ona je autorkou knih, v nichž žádá o reformu islámu: Prophecy and the Fundamentalist Quest of Islam (Proroctví a fundamentalistické hledání islámu. Nakladatelství McFarland, 2008) a Islam, Women and the Challenge of Today (Islám, ženy a těžký úkol dneška. Nakladatelství White Knight Publications, 2006). Autorka označuje multikulturalismus za hrubý a za Achillovu patu Západu.

Podobné názory zastává paní Salma Siddiqui, viceprezidentka Kanadského muslimského kongresu, když říká, že vada multikulturalismus je v tom, že vytvořil podmínky, které znesnadňují asimilaci přistěhovalců. Nechává na holičkách nejen muslimské nýbrž všechny přistěhovalce. Poté, co jej zavedla v r. 1971 vláda P. E. Trudeaua, zákonnou úpravu mu v r. 1988 dala vláda Briana Mulroneyho a prohlásila jej za "oficiální charakteristiku" Kanady. Politické elity se těšily, že multikulturalismus přiláká přistěhovalce k tomu, aby vyznávali svou původní kulturu a současně přijímali liberální ethos nové země. Politici obou hlavních politických stran, liberální a konzervativní, v něm viděli mechanismus, který jim umožní získávat volební hlasy přistěhovalců. Místo toho se ale multikulturalismus zvrhnul do zřetelně protizápadní podoby. Multikulturní teorie v zásadě říká, že asimilovat přistěhovalce z nezápadních zemí je morálně nesprávné, protože by se tím tvrdilo, že je západní kultura hodnotnější. Na asimilaci tedy pohlíží jako na nátlak. Podle této teorie musí liberální společnost přijímat nejen přistěhovalce nýbrž i jejich kulturu. Potvrzování kulturních hodnot přistěhovalců musí být pro ně jejich základním právem.

Podle umírněných muslimů je toto doporučení návodem na kulturní sebevraždu Západu. Zavádění multikulturních zásad do liberální západní země jako je Kanada dovolilo dovoz praxe, která je nepřátelská vůči liberálním tradicím. Skutečnost, že velký počet lidí, kteří mají vliv na prosazování názorů - tedy politiků a jinak světsky založených liberálů - toto všechno ignoruje, je velkým zklamáním a nebezpečnými iluzemi. Multikulturalismus oslabuje Kanadu jakožto otevřenou, snášenlivou a liberální společnost tím, že dává malým skupinám odmítajícím základy liberálního řádu "právo" dělat propagandu svému nepřátelskému postoji ačkoliv současně těží ze společnosti, proti níž se stavějí.

"Multikulturalismus je zrádná cesta, která vede ke smíru s politikou jihadu uvnitř liberální společnosti", říká pan Salim Mansur. "Jádrem problému multikulturní doktriny je lež, že všechny kultury si zasluhují stejnou úctu a stejné individuální svobody a demokracii. Soustředěný útok islamistů na základní a život umožňující práva dokazuje, že je multikulturní doktrina lživá".

Paní Farzana Hassan souhlasí: "Jakmile získají ve společnosti vliv lidé, kteří prosazují islamistickou agendu, zajistí, aby se nesměla pěstovat žádná jiná filosofie ani ideologie než ta, kterou oni sami povolí. Půjdu dokonce tak daleko, že řeknu toto: Dovolíme-li takovou neliberální praxi, bude to znamenat zánik západního pluralismu a západní demokracie".

Salim Mansur i Farzana Hassan mají podobné zkušenosti s rubem multikulturalismu. Až do 9/11 stále přemítali, čím vlastně jsou. Pomlčkovými Kanaďany, tedy Muslimo-Kanaďany nebo jen Kanaďany? Pan Mansur přišel do Kanady z Bangladeše v 70. letech. Po 9/11 se rozpaků zbavil a pomlčku odstranil. Jenže více než 30 roků po příchodu do Kanady na něho hledí jeho spoluobčané a zejména úřady jako na Indo-Kanaďana. "Vinou multikulturalismu se nikdy nestanu plnoprávným Kanaďanem", říká, "protože takový vlastně ani neexistuje".

Paní Hassan má zkušenost jiného druhu. Letos na jaře přednášela na Univerzitě Britské Kolumbie, kde ji po projevu slovně napadla paní Najma Mohammed, ředitelka pro výchovu v Asociaci muslimů Britské Kolumbie. Paní Hassan navrhovala zákon, který by odpíral veřejné služby ženám, které na veřejnosti zahalují svoji tvář. Podle jejího názoru by se nejednalo o porušování Charty lidských práv, protože burqa a niqab jsou symboly patriarchálního utiskování žen. Jejich nošení není "náboženským právem". Korán nic takového nevyžaduje nýbrž pouze doporučuje, aby se ženy oblékaly "skromně". Paní Hassan říká, že jsou muslimské ženy pod silným nátlakem určitého proudu v islámu, který je součástí snahy zatáhnout islám do politiky a to nejen v Kanadě nýbrž i jinde. Niqab a burqa jsou těmi nejhoršími symboly. Ultraortodoxní muslimské obce nutí děvčátka od nejútlejšího věku, aby se zahalovala a ta později neznají žádný jiný způsob, jak se oblékat. Zbavit je těchto hábitů by znamenalo osvobodit je.

Paní Najma Mohammed se těmito slovy cítila uražena a tvrdila, že ji nikdo neutlačuje tím, když nosí hijab. Navíc obvinila pani Hassan, že si k diskusi vybrala světské místo jako je půda univerzity místo toho, aby přišla o takových věcech promlouvat do muslimské obce. Dodala, že právě ona zde takovou obec reprezentuje.

Paní Hassan odmítla omluvit se za svoje názory a naopak dodala, že jsou muslimské ženy nuceny niqab nebo hijab nosit a připomenula osud 16-leté Aqsy Parvez, kterou její otec a starší bratr ve městě Mississauga uškrtili za to, že odmítla nosit hijab a chtěla se zapojit do kanadské společnosti. "Tato 16-letá muslimka přišla o život a tedy se k tomu problému nehodlám vracet", dodala pani Hassan. "Reakce na mou přednášku ukazuje, jak silně se Kanada změnila za posledních 10 roků od 9/11. Kdo by před 10 roky navrhoval zákaz určitého oblečení nebo kdo by trval na tom, že má právo na to zahalovat si úplně svoje tělo včetně obličeje? Kolik lidí mělo před 10 roky představu o tom, co znamená slovo "jihad" nebo "sharia", co je "vražda na ochranu cti" a jak vypadá v praxi polygamie? V metropolitním Torontu žije nejméně sto mužů v polygamním manželství. Tyto otázky ukazují, co je problematického s burqami a niqaby. Když je veřejně přijmete, otevíráte dveře pro další symboly, které jsou pro svobodnou společnost nepřátelské. Nošení závoje se v Kanadě silně šíří. Jakou společnost tedy budujeme? Když přijímáme tento zvyk, měníme dynamiku společnosti a ta už nadále nezaručuje rovnost pro všechny ženy", říká paní Hassan. Pokračuje: "Lidé, kteří požadují burqu a ti, kteří prosazují přijetí zákona sharia patří k nejméně snášenlivým lidem. Budou požadovat omezení svobody slova pro spoluobčany, kteří by chtěli kritizovat jejich náboženství. Jak můžeme přijímat nesnášenlivost?"

Paní Raheel Raza zdůrazňuje, že většina muslimů nesouhlasí s agendou islamistů, ale jsou k mlčení tlačeni útočnou menšinou, která prosazuje islamizaci Kanady. Lidé jsou umlčování strachem a vyhrožováním. Kritika muslimských souvěrců se vydává za kritiku samotného islámu, což vypadá jako kritika Proroka, koránu a tedy samotného Boha. Takto se vymývají mozky mladým lidem.

Paní Hassan souhlasí s tímto názorem a dodává, že dokonce "skeptičtí muslimi", což jsou lidé, kteří si nemyslí, že absolutně každé slovo v koránu pochází od Boha - a těch je významný počet - mají strach vyjadřovat se proti ultraortodoxním agitátorům. Říká, že se mnoho muslimů bojí promluvit. Milují Kanadu a milují zdejší svobodu, ale mají strach. Nikoliv pouze z násilí - bojí se také toho, že by mohli být vyobcováni. Chtějí totiž být součástí obce "kulturních muslimů". Jejich mlčení ze strachu dává radikálům a extremistům větší možnost tvrdit, že oni sami mluví za všechny muslimy. "Nevěřím názorům", říká paní Hassan, "že islamisti představují tak malou menšinu, že by bylo možné ji ignorovat. V žádném případě! Jsou to oni, kdo požaduje zavedení zákona sharia. Jsou to oni, kteří chtějí omezit svobodu slova a mnoho dalších svobod, jichž si na Západě velice vážíme!"

Přes to všechno říkají umírnění muslimi, že jsou islamisté schopni prosazovat vyhrožováním nejortodoxnější interpretace zákona sharia, dosazovat imámy (např. od egyptského Ministry of Endowments - poznámka M.K.), kteří hlásají v mešitách radikální jihadistickou propagandu a dokonce trvají na tom, že mají "právo" zakazovat v oblastech obydlených většinou muslimy hudbu, tanec, alkohol a všechno, co se jim samotným nelíbí.

Pan Mansur upozorňuje, že Kanaďani by měli otevřeně diskutovat o tom, jak je ohrožována civilizační povaha země a její světská, liberální a převážně křesťanská kultura otevřeným přistěhovalectvím a multikulturalismem. Na druhou stranu by měli přistěhovalci přijmout skutečnost, že být Kanaďanem znamená přijmout v nejširším měřítku hodnoty Západu a svobodně asimilovat jeho výraznou kulturu. Od 9/11 neukázala muslimská obec na Západě přímost a rozhodnutí odvrhnout islamismus jakožto ideologii, která je karikaturou islámu jakožto mírumilovného náboženství.

Souhlas vyjadřuje paní Raza a dodává, že by měli nemuslimové odvrhnout islamofobii: "Mnoho muslimů na Západě se vymlouvá na islamofobii místních obyvatel, že ti pod rouškou svobody slova kritizují muslimy. Takové reakční chování zabraňuje dialogu, debatám a diskusím, což jsou všechno znaky zdravé demokracie. To nejlepší, co mohou nemuslimi udělat sami pro sebe i pro muslimy, kteří chtějí být dobrými Kanaďany, je mluvit otevřeně. Udržovat veřejné povědomí o tomto problému, aby se vytvořilo kritické množství lidí, kteří zabrání islamistické infiltraci.

Pro paní Razu tato situace přináší vážné obavy. Se svým manželem uprchla do Kanady z Pákistánu v r. 1989 poté, co vláda tehdejšího prezidenta Muhammada Zia-ul-Haqa začala pod vlivem saúdsko-arabských wahhábistů zavádět další a další náboženská omezení a tabu do společnosti, která byla až do té doby přijatelně svobodná a liberálně orientovaná. Náhle se stala paní Raza, šiitská muslimka, se svým sunnitským manželem, společenskými párii, vyobcovanými oběma obcemi. Tím, že odešli do Kanady, doufali, že unikli bigotním názorům a nesnášenlivosti. Posteskla si: "Připadá nám to ironické, že ideologie, od níž jsme utekli před 23 roky, nás následovala do Kanady".

Hodlal jsem do tohoto příspěvku zařadit i reakci čtenářů na článek Dr. Sibleyho. K mému velkému překvapení nezareagoval veřejně v dalších pěti dnech vůbec žádný čtenář. Četli jsme jen o názorech sloupkaře pana Davida Warrena, který v každém příspěvku zdůrazňuje, že přestoupil z anglikánské víry na římsko-katolickou a tedy se liší od muslimů a má i jiné vzory než pan Salim Mansur, jehož zná a jehož knihu o "utěšeném životě" doporučuje ke čtení.

Dr. Sibleymu patří poděkování za to, že "píchnul do vosího hnízda" a navrhnul prostřednictvím několika muslimských autorit, aby se mluvilo veřejně o problémech, které jsou v pozadí vražd na ochranu cti a také které vedou k různým výjimkám z některých předpisů. Před časem jsem psal o řidičských průkazech starých řidičů a požadavcích na jejich zrak. Nejsem sám, kdo se diví, jak řídí motorová vozidla muslimky zahalené v burce nebo niqabu. Jak sledují okolní provoz? Jak vidí do stran? Podle dopravních předpisů nesmí mít kabina řidiče tmavá skla, která by zabraňovala policistům rozeznat řidiče za volantem. Jak rozeznávají řidičku zahalenou v niqabu nebo burce? K čemu jsou dobré videokamery v bankách a v obchodech, jestliže zachytí osobu zahalenou od hlavy k patě?

Oblékání je jednou věcí, dalo by se říci do jisté míry soukromou, kdežto prosazování systému, z něhož přistěhovalci odešli za lepším životem do Kanady, by ovlivnilo veřejnost. V tomto ohledu nebylo až do příchodu islamistů problému, dokud přicházeli přistěhovalci z Evropy, Jižní Ameriky, některých afrických zemí či Dálného východu. Evropané i Jihoameričané se poměrně rychle přizpůsobovali a vážili si lepšího života v této zemi. Většinou byli rádi, že odešli od politicky problematických situací v zemích svého původu a nehodlali sem zatahovat své dřívější spory. Byli jsme na to všichni hrdi, že jsme překonali dřívější nevraživost vůči lidem, s nimiž jsme měli nepřátelské vztahy ve "staré vlasti", kteří mluvili jinak, vypadali jinak, stravovali se jinak a často i mysleli jinak, vyznávali jiné náboženství, neměli smysl pro humor nebo jsme jejich humoru nerozuměli a podobně.

Jak postupem času klesal zájem Evropanů o vystěhování do Kanady, vláda začala dělat propagandu na Středním východě, na indickém subkontinentu a v severní Africe. Slibovala víc než mohla splnit a inženýři, lékaři a další odborníci nenacházeli práci ve svém oboru a z většiny se stávali uklizeči či taxíkáři. V té době jsem poznal, že moje příjmení nezní tak moravsky, jak jsem se do té doby domníval. Začaly mi chodit nabídky od arabských zubařů, právníků, restaurací. Vědecký ústav v Bejrútu mě uvedl jako arabského vědeckého pracovníka, který pracuje na Západě a publikuje v angličtině a vyzval mě, abych se vrátil do Arábie a publikoval arabsky. Arabská liga v Londýně mě žádala, abych platil příspěvky a moje anglické vysvělení, že nejsem Arab nebrala na vědomí, dokud jsem je nenapsal česky! Jednou mi volal nějaký muž, zdali už přiletěl můj bratr z Bejrútu. "Nemám bratra", řekl jsem mu. Odpověděl: "Nemluvte nesmysly, my ho známe a já chci vědět, jestli už přiletěl do Ottawy". Tehdy jsem si v telefonním seznamu změnil svoje jméno z M. Kalab na Miloslav Kalab. Nejistota, zdali jsem Mehmet, Mustafa nebo Muhammad se změnila na jistotu, že jsem Miloslav - a měl jsem pokoj. Odolal jsem i silnému naléhání svého kolegy, abych přestoupil na islám, Tvrdil mi, že už je jeden bývalý Čechoslovák dokonce členem Rady starších při ottawské mešitě. "Jednoho tedy máte a to vám bude muset stačit", byla moje poslední slova. Výraz Kalab se ale opravdu v arabštině vyskytuje, stačí podívat se do Googlu. Na genealogii jsem se nedal, tak se mohu jen dohadovat, zdali se nějaký můj předek zúčastnil obléhání Vídně a potom se usadil na Moravě?

0
Vytisknout
7605

Diskuse

Obsah vydání | 14. 9. 2011