Evropa v krizi
25. 5. 2011
Evropské elity se domnívají, že jednotná měna a Evropská unie jsou tentýž projekt, míní Paul Mason v deníku Guardian. Domnívají se, že pokud by skončily, skončil by svět, který znají. Proto nemohou skončit. Tato iluze je teď podrobována zatěžkávací zkoušce.
Řecko je na pokraji bankrotu, náklady na státní dluh v Německu rostou, uličky ve španělských městech zní demonstracemi proti vládním škrtům, z Irska každý týden emigruje tisíc lidí. A v severní Evropě netrpělivě očekávají pravicové strany, že se brzo dostanou k moci.
Letos v létě jde v Evropě o daleko víc než o budoucnost eurozóny. Jde o budoucnost celoevropské solidarity, která stojí u základu evropského projektu a v poslední době jaksi chybí.
Koncept evropské solidarity se datuje od 16. června 1940, kdy - na naléhání Jeana Monneta - nabídl britský válečný kabinet francouzskému lidu společné občanství, sloučil zahraniční, obrannou, finanční a hospodářskou politiku a vytvořil federativní parlament obou zemí.
Po vítězství spojenců v druhé světové válce, vznikl Marshallův plán a o čtyřicet let později byla rychle do EU začleněna východní Evropa v rámci implicitní sociální dohody.
Evropa měla být sociálním tržním hospodářstvím, měla existovat bezpečnostní síť pro chudé, mělo se přes hranice zemí prostřednictvím sociálního fondu přerozdělovat bohatství. Východní Evropa měla přijmout tržní principy, ale měla omezit organizovanou zločinnost a korupci na míru obdobnou v západních zemích. Bývalé diktatury Řecka, Španělska a Portugalska měly zahrnout obyvatelstvo sociálními benefity oplátkou za to, že lidé zapomenou na zločiny diktatur - co kdo udělal komu. Severní Evropa to měla všechno zaplatit a oplátkou za to měla možnost se slunit na plážích Středozemního moře.
A tato dohoda se nyní rozkládá. Od vzniku řecké finanční krize v lednu 2010 se nepodařilo sloučeným silám Evropské ústřední banky, Ecofinu a Evropské komise vypracovat nosnou protikrizovou strategii. Nyní, 18 měsíců později, má být přesunuto dalších 350 miliard euro z kapes daňových poplatníků na periferii EU, aby se zabránilo sociálnímu chaosu. Pod tlakem vlastního obyvatelstva požaduje Finsko, Německo a Holandsko další finanční škrty. Francie chce prodat svůj základní kapitál - Číně!
Politika je polarizována. 20 procentní blok tvrdé levice v portugalském parlamentu stojí proti 19 procentům stranu Opravdových Finů. V irském parlamentu zasedá skupina levicových nacionalistů, v Maďarsku zastrašují rasistické polovojenské jednotky romské komunity.
A ještě horší je, že se politické reakce začaly diferencovat podle generací: starší, organizovaní zaměstnanci od Athén až po Lisabon jsou rozhodnuti odporovat starým způsobem. Jsou si vědomi toho, že žádná míra utahování opasků nemůže zlikvidovat kapitál či sociální benefity, nashromážděné za dvacet let.
Mládež jedná jinak. Mladí lidé, kteří si namalovali tváře a protestují, táboří a tančí na náměstích Španělska, otevřeně odmítají starou politiku: nejen centristické strany, ale i levici. Levice byla totiž natolik absorbována ekonomickými elitami, že je obtížné činit rozdíl mezi doporučením velkých podniků a rozhodnutími politiků. Mladí lidé chtějí vytvořit alternativní struktury, které budou kontrolovat politické strany a dohlížet na ně.
V říjnu 2008 a znovu na jaře 2009 nalezly americké úřady ventil jak řešit finanční krizi, formou kvantitativního uvolňování (tištění peněz). Evropa nechtěla uvalit ztráty na své banky, které udělaly bankrot, a tak řešení dosud nemá.
Žádná řešení nejsou přijatelná: vážný bankrot zemí na periferii EU by poškodil banky a penzijní fondy v bohaté severní Evropě. Moderní Marshallův plán pro Irsko a jižní Evropu by trval léta a stál miliardy a mohla by ho financovat pouze Čína a MMF. Opuštění eura by nevyřešilo základní problémy konkurenceschopnosti a nefinancovaných sociálních benefitů na jihu.
Je zapotřebí realismu a rozhodné akce.
Podrobnosti v angličtině ZDE
Diskuse