Kremelský zpěv Sirén, který okouzluje nejen Veselého

29. 5. 2026 / Fabiano Golgo

Tvrdit, že Putinův režim není před zhroucením, je rozumné. Přetvořit tuto rozumnou větu v argument, že Ukrajina bojuje marně a Západ si válku vymyslel pro vlastní potěšení, je něco jiného. Tento článek jsem vlastně ani nechtěl psát, protože mám texty Daniela Veselého velmi rád a obdivuji kvalitu jeho rešerší a úvah; nerad bych působil, jako bych ho pronásledoval pokaždé, když napíše svou bezděčnou prokremelskou propagandu. Jenže odpověď si nemohu odpustit, protože jeho článek znovu buší do kláves, které nevydávají žádný zvuk — snad kromě uší Daniela Veselého a jeho stejně chronicky protiamerické, proruské mocenské vdovy. https://www.blisty.cz/art/133664-je-rusko-skutecne-vyrizeno.html

Jeho otázka zní: „Je Rusko skutečně vyřízeno?" Odpověď je jednoduchá: ne, Rusko skutečně vyřízeno není. Kdo tvrdí, že se Putinův režim právě hroutí, že ruská ekonomika zítra zhasne jako obchod po zavírací době nebo že ukrajinská armáda už téměř kráčí Rudým náměstím, zaměňuje přání za analýzu. Rusko má stále obrovské lidské, průmyslové a represivní rezervy. Jeho armáda se od katastrofálních prvních měsíců invaze naučila mnoho věcí, především jak vést válku pomaleji, draze, brutálně a s menším množstvím vlastních teatrálních katastrof. Ukrajina krvácí. Její demografické, sociální a vojenské vyčerpání je skutečné. Mír není sprosté slovo.

To všechno je pravda. A právě proto je tak zbytečné, když se k této pravdě přilepí propaganda. Daniel Veselý totiž nepíše pouze, že Rusko není na pokraji zhroucení. Vytváří mnohem pohodlnější příběh: západní tisk prý žije v iluzi ukrajinského vítězství, ukrajinský odpor je téměř sadistickým prodlužováním agonie, sankce jsou bezzubé, Moskva stojí pevně, Putin je ve srovnání s okolím vlastně umírněný pragmatik a jedinou překážkou míru je západní neschopnost přiznat ruskou realitu. V takovém příběhu už válku téměř nevede Rusko. Válku vede západní klávesnice, která nutí Ukrajince umírat, aby si její majitel mohl večer přečíst povzbudivý titulek v Guardianu.

Je to nádherně uklizený obraz. Jen se v něm ztrácejí fakta.

Nejvážnější problém přichází hned na začátku Veselého textu. Píše, že Kreml nyní zuří „po nasazení hypersonických střel Orešnik na podzemní velitelství v Kyjevě, kde američtí a evropští důstojníci pomáhají ukrajinským ozbrojeným silám při útocích na ruské území raketami a drony, jak varuje Anatol Lieven". Čtenář se tedy dozví, že Rusko už zaútočilo na tajné podzemní velitelství, v němž sedí američtí a evropští důstojníci a řídí útoky na Rusko.

Jenže Anatol Lieven nic takového nenapsal.

Ve svém textu pro Responsible Statecraft Lieven varoval, že Moskva se možná chystá použít orešnik proti podzemnímu velitelství v Kyjevě, kde se podle ruských tvrzení mají nacházet západní důstojníci. Jeho věta byla varováním před možnou eskalací, nikoli zprávou o už provedeném útoku. Dokonce výslovně poznamenal, že Moskva se dosud útokům na ukrajinská velitelství tohoto druhu vyhýbala.

Veselý tedy nevysvětlil Lievena. Veselý ho přepsal. Z budoucího rizika udělal hotovou událost. Z ruského tvrzení udělal fakt. Z hypotetického podzemního štábu plného západních důstojníků vytvořil kulisu svého úvodního obrazu, v němž Kreml pouze reaguje na provokaci a realita znovu pokořuje západní snílky.

To není drobná nepřesnost, kterou lze ukrýt pod koberec slovy „širší kontext". To je přesně způsob, jakým propaganda vzniká: ne tak, že si člověk všechno vymyslí od první do poslední věty, ale tak, že vezme skutečný ruský útok, skutečnou obavu analytika, skutečné ruské obvinění a slepí je dohromady v událost, která se nestala. Pak se čtenář nemusí ptát, zda Rusko právě znovu terorizovalo civilní město. Má se ptát, zda západní důstojníci v tajném bunkru neměli být opatrnější.

Druhým klavírem, do něhož Daniel Veselý energicky tluče bez zvukového výsledku, je článek Dana Sabbagha v Guardianu. Podle Veselého Sabbagh líčí dílčí úspěchy Ukrajiny tak, jako by každé gesto Kremlu dokazovalo Putinovu slabost. Jenže Sabbagh nenapsal, že Rusko je vyřízené. Nenapsal, že Ukrajina vítězí. Nenapsal, že moskevský režim před obědem padne a po obědě bude v Kremlu instalatér opravovat vodovod pro novou demokratickou vládu.

Sabbagh napsal něco mnohem opatrnějšího: po dlouhém období pomalých, krvavých, ale skutečných ruských územních zisků se dynamika bojiště změnila. Ukrajina znovu získala Kupjansk, v Záporožské oblasti zvrátila část předchozích ztrát a v dubnu podle Institute for the Study of War Rusko zaznamenalo první čistou měsíční ztrátu kontrolovaného území od srpna 2024. Závěr Guardianu nebyl, že Ukrajina vyhrála. Zněl, že ruské vítězství v pomalém záběru už nelze pokládat za jisté.

To je rozdíl mezi analýzou a triumfálním pochodem, který Veselý Sabbaghovi připisuje.

Na vyvrácení tohoto údajného západního blouznění Veselý vytahuje dvě čísla: Rusko okupuje více než 120 tisíc kilometrů čtverečních ukrajinského území a loni získalo přibližně 4 700 kilometrů čtverečních, zatímco nedávné ukrajinské zisky představují pouze několik set kilometrů čtverečních. Ano. To jsou důležitá čísla. Rusko stále okupuje obrovskou část Ukrajiny a jeho loňské zisky byly děsivě reálné.

Jenže tato čísla neodpovídají na otázku, kterou Sabbagh kladl. Ten nepsal, zda Ukrajina už získala zpět všechno, co Rusko ukradlo. Psal o tom, zda ruská ofenzivní dynamika pokračuje stejným směrem a stejným tempem. Odpověď z dostupných dat zní: ne. Podle ISW ruské síly v dubnu 2026 ztratily čistě přibližně 116 kilometrů čtverečních kontrolovaného území, poprvé od ukrajinské operace v Kurské oblasti v srpnu 2024. Data shrnutá projektem Russia Matters navíc ukazují, že Rusko v období od 21. dubna do 19. května přišlo čistě o další území, přestože v předchozích dvanácti měsících celkově výrazně postupovalo.

Obě věty mohou být pravdivé současně. Rusko loni postupovalo. Rusko nyní ztratilo část tempa. Ukrajina je nadále v těžké situaci. Ruská nevyhnutelná vítězná jízda se přesto nedostavila. Válka není účetní tabulka, kde se z loňského zisku automaticky vyplácí letošní vítězství.

Veselého logika připomíná lékaře, který odmítá připustit, že pacientovi klesá horečka, protože před třemi dny měl čtyřicítku. Válečná dynamika se neměří jen celkovou velikostí ruské krádeže, ale také tím, zda se útočník ještě dokáže posouvat, kolik lidí za každý kilometr ztrácí a zda protivník začíná jeho pohyb brzdit nebo obracet.

Další část Veselého argumentu je emotivně nejsilnější a intelektuálně nejslabší. Ptá se, zda má vůbec smysl, aby ukrajinský národ masivně krvácel kvůli územním ziskům menším než Praha. Přidává obrazy ukrajinských mužů „lovených na ulicích jako zvěř" verbíři, zatímco je ženy zachraňují. A z toho dochází k obrazu společnosti v totálním vyčerpání.

Ukrajinské vyčerpání je skutečné. Zneužívání při mobilizaci je legitimní téma. Společnost, která se už více než čtyři roky brání mnohem většímu sousedovi, samozřejmě nebude vypadat jako rozjásaný národ v reklamě na energetický nápoj. Ale sociální sítě nejsou census a virální videa nejsou demografická studie. Především však Veselý klade otázku tak, aby z ní téměř zmizel pachatel.

Proč Ukrajinci krvácí? Protože se jejich západní podporovatelé příliš radují z map? Nebo proto, že Rusko vstoupilo na jejich území, anektovalo jeho části, bombarduje jejich města a požaduje další půdu, kterou jeho vojáci ani nedokázali dobýt?

Veselý se ptá, zda stojí za to umírat za několik set kilometrů čtverečních. To zní hluboce humanisticky, dokud člověk nepřidá druhou polovinu rovnice: Moskva nechce pouze ponechat si území, které právě kontroluje. Podle vyjádření Putinova poradce Jurije Ušakova, o němž informoval i Guardian, Rusko odmítá pokračovat v jednáních, dokud se ukrajinské jednotky nestáhnou ze zbytku Doněcké oblasti — tedy i z území, které ruská armáda nedobyla. Moskva chce, aby jí Kyjev daroval část Doněcké oblasti, kterou Rusko vojensky nekontroluje.

To není drobná diplomatická nuance. To je podstata věci. Daniel Veselý představuje Ukrajinu jako nemocného, kterému rozumný lékař doporučuje amputaci, aby nepřišel o život. Jenže lékařem v jeho obrazu není lékař. Je jím člověk s nožem, který právě požaduje ještě kus zdravé končetiny, protože první řez nebyl dostatečný.

Samozřejmě může přijít okamžik, kdy se Ukrajina rozhodne, že nějakou podobu územního kompromisu přijme, protože alternativa bude horší. Nikdo, kdo nesedí v ukrajinském krytu, nemá morální právo tuto možnost s lehkostí odmítnout. Ale kompromis nelze popsat poctivě tak, že se zamlčí, kdo požaduje ústupky, jak velké jsou a zda odpovídají skutečnému stavu na bojišti. Mír není totéž co ruský diktát opatřený slovem realismus.

Podobně podivuhodně Veselý zachází s ruskou ekonomikou. Správně upozorňuje, že se nezhroutila. Mezinárodní měnový fond v dubnu zvýšil odhad ruského růstu pro rok 2026 na 1,1 procenta, mírně nad přibližně jednoprocentním růstem v roce 2025. Rusko se z ekonomické mapy nevypařilo. Sankce nepůsobí jako filmová gilotina, po jejímž dopadu Putin otevře prázdnou pokladnu a oznámí konec války.

Jenže od této správné věty Veselý bez přestupní stanice přeskočí k tvrzení o „bezzubosti západních sankcí". To už data neříkají. Stejná prognóza MMF přichází po prudkém zpomalení ruské ekonomiky: z růstu 4,9 procenta v roce 2024 na zhruba jedno procento v roce 2025. Zvýšení odhadu pro rok 2026 souviselo zejména s vyššími cenami ropy vyvolanými krizí na Blízkém východě, nikoli s nějakým zázračným důkazem, že sankce přestaly existovat.

Ruské příjmy z ropy a plynu v lednu spadly na nejnižší úroveň od pandemie v důsledku zpřísněných sankcí, tlaku na indické nákupy a opatření proti stínové flotile. Rusko v roce 2026 překročilo rozpočet Putinovy války nejméně o dva biliony rublů, přičemž deficit za první čtyři měsíce roku dosáhl nejvyšší hodnoty od začátku plnohodnotné invaze. Ministerstvo financí hledá úspory v civilních výdajích, protože válka požírá mnohem více peněz, než se předpokládalo.

Je ruská ekonomika mrtvá? Ne. Je zdravá? Také ne. Je schopna ještě dlouho financovat válku? Pravděpodobně ano, za cenu další militarizace, škrtů, vyšších daní a postupného přesouvání budoucnosti země do pece dnešní války. Sankce tedy nejsou bezzubé. Spíše koušou pomalu a nepříliš fotogenicky. To je pro televizního diváka zklamání, pro státní rozpočet méně.

Veselý má pravdu i v tom, že analýza Dary Massicot ve Foreign Affairs popisuje ruskou armádu jako instituci, která se z vlastních katastrofálních chyb dokázala učit. Rusko přeorganizovalo logistiku, rozšířilo výrobu zbraní, zlepšilo spojení mezi armádou a technickým sektorem a přizpůsobilo se válce dronů, elektronického boje a opotřebování. Bylo by hloupé tuto skutečnost ignorovat. Představa, že protivník musí být neschopný, aby byl nemorální, je jednou z nejhloupějších útěch moderní politiky.

Ale ani Massicot nenapsala, že adaptace automaticky znamená vítězství. Armáda se může naučit lépe zabíjet a přesto nedosáhnout politického cíle války. Sovětská armáda se v Afghánistánu také mnoho naučila, Američané se v Iráku naučili ještě více; ani jeden z těchto pedagogických procesů nevyústil ve vítězství, které si jejich vlády na začátku představovaly. Ruská schopnost pokračovat ve válce dokazuje ruskou schopnost pokračovat ve válce. Nedokazuje, že Ukrajina musí kapitulovat nebo že každá další obrana je pouhým divadlem pro západní publikum.

Pak přichází Leonid Ragozin, autor textu No, Russia Isn't Finished v časopise The American Conservative. Veselý ho uvádí jako někoho, kdo proniká mlhou západních fantazií. Jenže už podtitulek Ragozinova článku říká čtenáři, kam celá úvaha směřuje: „Aby byla Moskva méně hrozivá, měl by Západ Moskvu méně ohrožovat." To je legitimní názor. Není to teploměr vložený do úst ruské společnosti. Je to politická teze.

Stejně legitimní je číst Johna Mearsheimera nebo Volodymyra Iščenka. Každý z nich nabízí důležité otázky o rozšiřování NATO, mocenské politice, třídním rozměru války, nebezpečí eskalace a limitech západní strategie. Problém nastane ve chvíli, kdy se z jedné interpretační školy vytvoří porota, která pokaždé shodou okolností osvobodí tentýž stát od hlavní odpovědnosti za válku, kterou zahájil. Když si člověk pozve pouze tenoristy, není překvapivé, že celý večer zní jako opera.

A nakonec je tu Veselého téměř něžný portrét Vladimira Putina jako relativně liberálního a pragmatického arbitra obklopeného skutečnými jestřáby: Patruševem, Bortnikovem, Šojguem a dalšími muži, vedle nichž snad Putin vypadá jako knihovník, který si jen omylem spletl objednávku knih s rozkazem k bombardování Mariupolu.

Ano, po Putinovi může přijít někdo horší. Ruská politika obsahuje dostatek fanatiků, cyniků i imperiálních mystiků, aby nikdo rozumný nečekal, že odstranění jednoho člověka automaticky promění Kreml v pobočku skandinávské sociální demokracie. Ale tvrdit, že nový režim by s největší pravděpodobností byl agresivnější než Putin, není analýza. Je to věštění z lebky samovládce.

Především je to stará autoritářská pojistka: netlačte příliš na diktátora, protože za dveřmi čeká horší. Tímto argumentem lze na věčné časy udržovat u moci každého násilníka, protože lidská představivost vždy dokáže vymyslet ještě hrozivějšího nástupce. Putin není mírnější variantou války na Ukrajině. Putin je člověk, který tuto válku zahájil, proměnil ji ve státní náboženství a nyní ji prodává jako důkaz, že bez něj by bylo ještě hůř.

Daniel Veselý ve svém článku bojuje proti chiméře. Rusko opravdu není vyřízeno. Jenže seriózní západní analytici, které cituje, zpravidla netvrdí, že vyřízeno je. Tvrdí, že jeho postup zpomalil, že Ukrajina získala nové schopnosti, že ruské ztráty mohou být obtížně nahraditelné, že ekonomika platí za válku stále vyšší cenu a že Putinova nová slova o konci konfliktu mohou být reakcí na skutečnost, že jeho plán pomalého a nevyhnutelného vítězství přestal vypadat nevyhnutelně.

To není opojení vítězstvím. To je popis nejistoty.

Největší ironií Veselého argumentu je, že se sám stává zrcadlovým obrazem lidí, které kritizuje. Jedni si z každého ukrajinského úspěchu vyrábějí důkaz blížícího se pádu Ruska. Veselý si z každé ruské odolnosti vyrábí důkaz marnosti ukrajinského odporu. Jedni neslyší nic než triumfální hudbu Kyjeva. On neslyší nic než hluboké violoncello nevyhnutelného ruského vítězství.

Jenže válka není soundtrack. Je to chaotická, krvavá a proměnlivá skutečnost, v níž může být Rusko silné a přitom zranitelné, Ukrajina vyčerpaná a přitom schopná odporu, sankce nedostatečné a přitom bolestivé, vyjednávání nezbytné a přitom momentálně blokované také ruskými požadavky. Dospělost nezačíná ve chvíli, kdy člověk přestane věřit ukrajinským tiskovým zprávám a začne věřit ruským. Dospělost začíná tehdy, když odmítne obě jako náhražku reality.

Mír na Ukrajině bude jednou muset vzniknout jednáním. Pravděpodobně bude nespravedlivý, hořký a pro Ukrajince bolestný. Ale cesta k němu nevede přes novinářské uklízení stop agresora, přes přepisování zdrojů, přes vydávání ruských ultimát za geografickou moudrost ani přes romantickou představu Putina jako posledního rozumného muže v Kremlu.