Ironie osudu pod otevřeným nebem? Událost se odehrála na „Praça do Cruzeiro“ (náměstí Kříže), kde se shromáždili účastníci pochodu, který organizoval poslanec Nicolas Ferreira. Tento mladý politik prošel 240 kilometrů, což prezentoval jako moderní „křížovou cestu“ za osvobození exprezidenta Jaira Bolsonara. Bolsonaro byl odsouzen na 27 let a 3 měsíce za pokus o státní převrat v roce 2023, událost, která byla detailně zdokumentována a vysílána v přímém přenosu. 

Zatímco dav prosil o zázrak, příroda odpověděla výbojem atmosférické elektřiny. Celkem 34 lidí bylo převezeno do nemocnic, osm z nich ve vážném stavu. Ironie situace, kdy prosby o božské znamení vyústily v přímý a nebezpečný fyzikální jev, neunikla brazilské veřejnosti i médiím.

Tento pochod nebyl spontánním lidovým hnutím, ale pečlivě organizovanou akcí s prvky politického marketingu a performativní zbožnosti. Účastnili se ho především dobře situovaní stoupenci, podnikatelé a politici, nikoli široké masy chudých nebo utlačovaných. Průvod doprovázely marketingové týmy a živé přenosy, což jej posouvalo blíže k produkci influencera než k tradiční pouti. Hlavním a jediným cílem bylo politické osvobození odsouzeného exprezidenta.

Tento charakter kontrastuje s historickými pochody v Brazílii, které vyrůstaly z reálné nouze. Když například bezdomovci pochodovali v roce 1997 nebo když černošské ženy protestovaly proti rasismu, šlo o výraz skutečné sociální bolesti a institucionálního útlaku. Tyto demonstrace neměly financování podnikatelských svazů, doprovodný hudební tým ani tým mediálních poradců. Současná akce naopak odráží fenomén, kdy se politická angažovanost stává formou identity a kdy se obhajoba osoby uvězněné za pokus o narušení demokratického řádu balí do náboženské symboliky.

Celá událost se odehrává v kontextu hluboké brazilské politické krize. Exprezident Jair Bolsonaro byl pravomocně odsouzen za organizaci pokusu o státní převrat, který zahrnoval útoky na demokratické instituce. Jeho stoupenci však rozsudek odmítají a hovoří o politické perzekuci, přestože činy byly rozsáhle zdokumentovány. Tento pochod byl jen jedním z projevů tohoto trvajícího napětí a rozdělení společnosti.

Reakce na úder blesku se rozdělily podle již existujících politických linií. Někteří účastníci a příznivci v něm i nadále hledají nějaké, byť bolestivé, „znamení“. Kritici a velká část veřejnosti pak v této ironické shodě okolností vidí silnou metaforu. Podle nich jde o varování před nebezpečným propojením politiky a náboženského fundamentalismu, kde se požadavky na zásah vyšší moci používají k obcházení demokratických procesů a právního státu. Někteří komentátoři s nadsázkou poznamenali, že Bůh možná připomněl, že demokracie se nebuduje zázraky, ale skrze volební urnu, veřejnou diskusi a silné instituce.

Tragikomická scéna v dešti – s  poutníky, zasaženými elektřinou z blesku, promočenými vlajkami a hasiči zachraňujícími oběti jejich vlastní vytrvalosti – se tak stala neplánovaným symbolem doby. Ukázala, jak snaha vyvolat božský zázrak v politickém boji může narazit na drsnou realitu přírodních zákonů. Metaforické volání po „zásahu z nebes“ se stalo doslovným a nebezpečným, a politické divadlo tak skončilo na pohotovostních odděleních.

Zda šlo o náhodný přírodní úkaz, či o podnět k zamyšlení, zůstává otázkou výkladu. Jedno je však jisté: skutečná zkouška brazilské demokracie neprobíhá pod letní bouřkou na náměstí, ale v každodenní, neokázalé práci na posilování institucí, sociální spravedlnosti a občanského dialogu, který přesahuje zjednodušující narativy hrdinů a mučedníků.