Bolestný zánik evropských iluzí?

11. 11. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Od Marxe přes Adorna s Horkheimerem až po Varoufakise můžeme sledovat dominantní model "levicovosti", který nestojí sám o sobě, ale navždy zůstává fatálně závislý na protějšku, vůči němuž se původně vymezil. Tento model zahrnuje otce celý život usilovně pracujícího na vydělávání peněz, proti němuž se staví dobře zabezpečený syn rozhodnutý stát se na rozdíl od rodiče "geniálním intelektuálem".


Model "zabezpečeného syna, jenž revoltoval", jen aby v určitém smyslu navždy stvrdil svou závislost, se velmi dobře hodí jako analogie vztahů, které nejprve EHS a později EU pěstovala vůči USA.

Poválečná Evropa po dobu více jak 70 let profitovala ze systému mezinárodních vztahů, který sama nevytvořila a na jehož udržování se podílela jen ve značně omezené míře. V jeho rámci vyvinula politiku založenou na volném obchodě a "měkké moci", když o velkou většinu záležitostí vyžadujících moc "tvrdou" se přinejmenším od Suezské krize v roce 1956 staraly samotné USA.

S rozvojem amerického izolacionismu, který začal skrytě narůstat již za předchozí administrativy (o tom hned za chvíli), tradiční dělba práce mezi USA/NATO a EU začala zanikat - do té míry, až nová šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová naléhavě upozorňuje, že se Evropa musí naučit "jazyk moci" ZDE.

(Proti tomu stojí převážně nevěcné poznámky francouzského prezidenta Macrona o údajné "irelevanci" NATO ZDE - organizace, která je při všech četných a vážných nedostatcích stále ještě mnohem relevantnější než slábnoucí bývalá superstar francouzské politiky zoufale bojující o zájem vlastní i mezinárodní veřejnosti.)

K pěstování evropských iluzí o možnostech "měkké moci" ovšem nikdo na světě nepřispěl tak masivně jako bývalý americký prezident Barack Obama. Právě za jeho působení se rozevřela nepřekonatelná propast mezi nesmírně ambiciózní rétorikou údajného světového lídra a jeho mizivou ochotou cokoliv konkrétního skutečně prosadit, kterou primitiv Trump jen prezentuje mnohem hloupěji a očividněji. Obama cítil potřebu velkohubě mentorovat Izraelce, aby nevolili Netanjahua - ale oni ho přesto zvolili. Vyzval diktátora Asada k odstoupení, ale neudělal téměř nic pro to, aby se syrský řezník neudržel. Radil Britům, jak hlasovat o brexitu, ale oni ho neposlechli. Prohlásil, že Rusko zůstane pouhou regionální mocností, jenže Moskva má prostě jiný názor. Po velkolepých řečech zpravidla nenásledovalo vůbec nic.

Tradiční americký mesianismus však váží jen velmi málo, jestliže za ním ve skutečnosti nestojí hospodářská a vojenská síla USA, ale jen prchavý kapric izolované politické třídy.

"Nejevropštější americký prezident" mohl ovšem kromě úlevy po mladším Bushovi přinést i mnohem více - jenže v záležitostech mezinárodních vztahů a vojenské strategie po celá dvě funkční období umíněně zůstával amatérem, který si vybírá poradce za každou cenu prosazující "neortodoxní" řešení. Také v tomto ohledu jeho nástupce při všech očividných rozdílech reprezentuje kontinuitu, nikoliv nějaký radikální rozchod se statem quo.

Po Trumpově zvolení se mnozí upnuli k naději, že "svobodný svět" získá přijatelnějšího lídra v osobě německé kancléřky Angely Merkelové.

Ani ta však bohužel plně nechápe, že k udržení "svobodného světa" a liberálního řádu nepostačují volný obchod, institucionalizovaná "solidarita" a multi-kulti. Bez ochoty plně se mocensky - a v případě nutnosti i vojensky - postavit těm, kdo si předsevzali, že stávající mezinárodní řád a západní hodnoty zničí, zůstává nakonec i ta nejsofistikovanější měkká moc bezzubá a bezbranná jako malé děcko.

V poststudenoválečnickém světonázoru amerických politických elit, kde na okraji liberálního řádu stále existovaly "darebácké státy" ochotné podstoupit mocenskou a vojenskou konfrontaci, ještě zbýval prostor pro korekci přesvědčení, že se vážné mocenské konkurenty jako Čína nebo Rusko nakonec podaří kooptovat do liberálního světového uspořádání.

V evropské utopii "překonání tvrdé moci", pro niž mocenský a vojenský rozměr mezinárodních vztahů jakoby "zastaral" a úplně přestal existovat, jsou veškeré korekce mnohem těžší. Dokonce přinejmenším v danou chvíli téměř nemožné, s ohledem na politickou roztříštěnost členských zemí EU, nedostatek jednotné a dlouhodobé politické vůle v evropských institucích samotných, nekonečnou ochotu ustupovat násilí, když je v sázce "jen" zájem někoho jiného (Ukrajina) a ekonomicky se to vyplácí (Nord Stream 2) a chybějící společnou definici bezpečnostních hrozeb, jejíž vznik ohromné rozdíly v percepci bezpečnostní situace mezi např. Španělskem a Polskem víceméně spolehlivě blokují.

Evropu čeká nepříjemné probuzení do světa, v němž tvrdá moc neexistuje "jen proto", že se jí Spojené státy "ještě" nedovedly zbavit. Do světa, kde taková moc patří bohužel k základním podmínkám lidské existence a přežití.

Mezitím ovšem v Moskvě debatují o tom, že ruský neokoloniální projekt v Evropě by se mohl inspirovat Verschavovou koncepcí "Françafrique" popisující vazalské vztahy někdejších subsaharských kolonií k francouzské metropoli...

0
Vytisknout
11507

Diskuse

Obsah vydání | 13. 11. 2019