Máme se bát ateismu?
19. 5. 2016 / Boris Cvek
Jistě by ovšem bylo možné sehnat lidi z nějakého velmi bigotního prostředí, kteří jsou pevně přesvědčeni (a před pár stoletími to bylo běžné přesvědčení v Evropě), že ateismus je zlo, že ateismus je základ nacismu a stalinismu a maoismu a že ateista nemůže být slušný člověk, a tyto pozvat na seminář na půdě Sněmovny s názvem „Máme se bát ateismu?“. Bylo by to jistě směšné, neboť všichni ateisty známe a nikdo se jich nebojí.
Pokud by ovšem někdo udělal mediální masáž o fungování anglikánské církve v Africe, třeba o jejím podílu na pokusu o kriminalizaci homosexuality v Ugandě, mohl by seminář nějakých fanatických nenávistníků typu „Máme se bát anglikánů?“ mohl zabrat. Co na tom, že tato hlava této církve, britská královna, podepsala zákon o gay marriage? Co na tom, že věřící episkopální církve, která patří do anglikánského společenství, si v New Hampshire zvolili za biskupa gaye, který žil v manželství s mužem (Gene Robinson)? Anglikány v Česku lidé osobně neznají, dokonce možná o jejich existenci ani nevědí. Proto by nenávistná kampaň proti nim mohla uspět stejně dobře jako nenávistná kampaň proti muslimům, která u nás v médiích a dokonce i ve Sněmovně probíhá.
Udělat ve Sněmovně „seminář“ na téma „Máme se bát islámu“ a pozvat tam pana Kurase nebo paní Samkovou, to je prostě absurdní – a všichni bychom se tomu smáli, kdybychom z běžného života znali muslimy stejně jako ateisty. Kdo ale nezná anglikány, muslimy, kopty, starověrce nebo unitáře, měl by se držet základního kulturního pravidla humanismu: to, zda jsou lidé dobří, nebo špatní, poznáme na základě jejich činů, nikoli jejich víry. Co vlastně znamená ta „víra“? Nakolik jsou všichni ateisté skutečně ateisté a ne spíše agnostici? Kolik z nich trpí pověrami typu „pátek třináctého je hrozný den? Kdo má osobní zkušenost z fungování nějakého velkého, starého náboženství, do něhož se lidé rodí, tak ví, že různí věřící téhož náboženství věří velmi různě a přizpůsobují si přirozeně víru svým psychologickým potřebám.
Navíc u každého náboženství nebo myšlenkového proudu, které existují po staletí a jsou rozšířeny po velkých územích mezi miliony lidí, existují vždy nejrůznější kulturní varianty, závislé na podobě dané společnosti. Ve stejné společnosti je myšlení lidí s různým náboženstvím navzájem podobnější, než je myšlení lidí stejné víry v různých společnostech. Tak např. v Ugandě jsou jistě homofobní křesťané i muslimové, naopak v Londýně podporuje homosexuály jak britská královna (křesťanka), tak londýnský starosta (muslim). Patologie náboženské reflektují patologie společenské. Rozumným cílem není náboženství vymýtit, ale hledat v něm a kultivovat v něm to dobré, co může sloužit vyšší kvalitě společenských vztahů. Dobře fungující náboženství ukazuje na dobře fungující společnost.
Diskuse