Tisíce lidí v Idomeni trvají na své naději

1. 4. 2016


Přes žiletkový drát a plot táhnoucí se napříč zelenými poli mohou shromáždění uprchlíci vidět zakázanou zemi - Makedonii s dosud zasněženými horami, cestu, kterou hodlali putovat na sever přes Balkán do bohatšího centra Evropy.


Brána v plotu je pro tisíce uprchlíků a migrantů uzamčena již téměř měsíc. Jejich zoufalé putování napříč kontinentem přinutilo Evropu k reakci na největší uprchlickou krizi od II. světové války. Rozhodnutí padlo - uzavřít cestu přes západní Balkán a zanechat zde více než 51 000 lidí v Řecku. Velkou většinu z nich tvoří uprchlíci, nikoliv migranti.

Navzdory uzavření hranice zůstává více než 11 000 lidí v někdejším tranzitním táboře nedaleko vesnice Idomeni na řecko-makedonské hranici. Tábor byl dlouho přeplněn muži, ženami a dětmi, kteří museli po dlouhé týdny vydržet otřesné podmínky v silném větru a dešti.

Zatímco stovky lidí nastoupily do autobusů směřujících do jiných, lépe organizovaných táborů, jež řecké úřady po celé zemi spěšně zakládají, mnozí trvají na tom, že neodejdou. Stále doufají, navzdory všemu, že Evropa ustoupí a hranice opět otevře.

Více než čehokoliv jiného se bojí neznámého: Toho, že budou posláni do táborů, kde bude jejich pohyb omezen, které nebudou smět opustit, kde by mohly být podmínky ještě horší.

"Nevím, co se stane. Jsem poněkud zmaten, jako všichni zde," říká Ahmad, třicetiletý strojařský inženýr z Diráa v Sýrii, který nechce zveřejnit příjmení, aby chránil rodinu. Opustil Sýrii před dvěma měsíci a v Idomeni je přibližně čtyřicet dní. Tvrdí, že si nepřeje přemístit se do jiného tábora.

"Jsem tady ve velkém stanu spokojen. Jiné tábory budou stejné. Takže prostě čekám zde."

Má stejný sen jako nespočetní další, kteří prošli přes tato pole. "Mít bezpečný život v bezpečné zemi bez problémů."

Doufá, že najde práci, nejraději v oboru, ať už by skončil v jakékoliv zemi. "Mé město je zničeno. V Sýrii nic nezůstalo. Teď tam pro nás nezbylo bezpečné místo."

Nicméně v budoucnosti, kam až lze dohlédnout, hranice nebude otevřena. A jak zima přechází v jaro, objevují se známky napětí ve vztahu k některým místním zemědělcům, kteří chtějí zorat svá pole - pole, na nichž táboří uprchlíci.

Ve čtvrtek jeden ze sedláků nastartoval traktor a začal orat u stanů, zatímco si v poli hrály malé děti.

"Potřebuji zorat své pole. Ne někoho jiného, svoje! Mám podnik se 70 - 80 telaty, chci pro ně vypěstovat krmení, nakrmit je, protože finančně si to už nemohu dovolit," vysvětluje Lazaros Oulis poté, co ho zastavila policie.

"Řekl jsem některým neziskovým organizacím, že jim poskytnu pár akrů, aby mohly postavit dva velké přístřešky a já mohl uchránit zbytek mého pole, ale nikdo mi nevěnoval pozornost," tvrdí. "Nemám problém s rodinami, vůbec žádný problém. Mohl bych být na jejich místě. Ale mám také závazky."

Někteří uprchlíci poukazují na to, že Oulis v táboře zřídil kantýnu, ale jeho obchod nyní skončil, protože jiné kantýny nabízejí lepší ceny. Přesto dali najevo pochopení pro jeho stížnost.

"Má pravdu, říkám že má pravdu, protože je to jeho půda," tvrdí dvaatřicetiletý Syřan Rešal Hamdo. "Nevíme, co budeme dělat, to není naše země, není to naše půda."

Tábor v Idomeni se časem změnil v malou komunitu, postupně se dopracoval jakési provizorní trvalosti. Ačkoliv noci a rána jsou dosud studené, déšť alespoň prozatím ustoupil teplým jarním dnům, které vysušují bahno.

Bylo postaveno několik nových velkých stanů pro ubytování lidí a úkryt před živly. Mobilní kantýny nabízejí kávu, čaj a pochutiny, zatímco muži a děti skládají krabice kolem cesty a prodávají vše od cigaret, rajčat, brambor a konzervovaných potravin až po omáčníky, kuchyňské nože, kartáče na vlasy a pastelky.

Mnozí obyvatelé žijí v malých stanech postavených v poli a podél železniční trati. Někteří si zřídili malé dvorky kolem vchodů, s lavičkami a nízkými stolky sbitými z dřevěných latí. Na vzálenějším konci polí stojí stan pro děti, s brankami pro minifotbal a malými trampolínami venku.

"Situace zde je rozumná. Je bezpečná a všeobecná atmosféra je výborná," říká třiadvacetiletý Sálih Abdí z Damašku. Doufá, že bude moci odjet za patnáctiletým bratrem, který se dostal do Nizozemska. "Takže nechci, aby mě přesunuli jinam. Tady jsem svobodný. Nikdo mi nemá co nařizovat, abych dělal to či ono."

Abdí je v táboře patnáct dnů a tvrdí, že bude čekat dalších patnáct, nebo možná víc, než začne hledat jiné možnosti.

"Jiný plán, zkusit jinou zemi," vysvětluje. "Možná někoho z pašeráků. Není jiná možnost."

Bratr mu píše o nádherném životě v Nizozemsku a modlí se, aby se hranice otevřely a mohl se k němu připojit.

"Doufáme... Vždy spoléhám na svého Boha a můj Bůh mě v tom nenechá. ... Vkládám všechny své síly do mého Boha. Proto si myslím, doufám, že se hranice otevřou."

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2025

Diskuse

Obsah vydání | 5. 4. 2016