Generál Wingate a Čindité:

Ve stínu barmského lva

4. 4. 2016 / Karel Dolejší


Churchillův lékař baron Moran se netají názorem, že je generál podle něj „hraniční osobnost“ - což samozřejmě znamená slušný britský způsob, jak naznačit, že mu straší ve věži.

Generálmajor Charles Orde Wingate se narodil 26. února 1903 v indickém podhůří Himálají rodičům, kteří se hlásí k evangelikální církvi Plymouthských bratří. Církev má strukturu sítě bez kléru, bez mocenské pyramidy s autoritou v čele. Prostředí, v němž Wingate vyrůstá, hluboce ovlivňuje výstřední osobnost i kariéru jednoho z průkopníků britských speciálních sil.


Samorost

Hlavními společníky Wingateova dětství v Anglii je šest sourozenců, s nimiž každý den studuje Bibli. Do školy v Godalmingu v hrabství Surrey jde teprve ve 12 letech. Škola je podle britského standardu internátní, ovšem Wingate každodenně dochází a neúčastní se ani „veřejného života“ organizovaného po vyučování (vesměs šlo o kolektivní sporty). Místo toho dostává od rodičů samostatné úkoly, jejichž řešení má pěstovat nezávislost a soběstačnost.

V 16 letech začíná Wingate studovat dělostřeleckou akademii ve Woolwitchi. Krátce po nástupu dojde k disciplinárnímu problému – student měl údajně vrátit pozdě koně do stájí a má být tradičním ponižujícím způsobem ztrestán. Podle životopisce Davida Rooneyho se již tehdy Wingate vzepřel rituálu kolektivního trestu a prokázal velkou sílu vůle. Akademii dokončí v roce 1923 a nastoupí na tři roky k jednotce v Larkhillu. Odsud je ale jako vynikající jezdec odeslán do vojenské jezdecké školy, kde často oponuje instruktorům.

Britský model vzdělávání byl tehdy pojat především jako „upevňování charakteru“. Samozřejmě i individuální program, který Wingateovi vytvořili rodiče, byl především „upevňováním charakteru“ - ale mnohem individualističtěji pojatým a mnohem více zdůrazňujícím nezávislost a „sílu ducha“, než bylo v britském impériu běžné. To mělo své kladné, ale jak brzy uvidíme, také záporné stránky.

Gedeon

Pod vlivem strýce se Wingate hlásí na kurz arabštiny, v létě roku 1927 si pak bere půlroční dovolenou a míří do Súdánu. Věc pojme dobrodružně: Procestuje kontinentální Evropu na kole a mezi Francií a Janovem, kde nasedá na loď do Káhiry, projede i Československo. V dubnu 1928 se stává britsko-súdánským vojákem a takřka pět let na hranici s Etiopií pronásleduje pytláky a obchodníky s otroky. Službu v buši miluje a dotáhne to rychle do hodnosti súdánského kapitána. Pokud je známo, s mužstvem problémy nemá, avšak směrem k nadřízeným se projevuje komplikovaná povaha se sklonem zabředat do sporů a stížností. Navzdory všemu zde uvedenému Wingate pozitivní vztah k arabské/islámské kultuře nikdy nezískal, na veliký rozdíl od Thomase Edwarda Lawrence („Lawrence z Arábie“), s nímž bývá srovnáván.

Od roku 1933 Wingate opět slouží u dělostřelectva, už jako britský kapitán ale odchází v září 1936 do britského mandátního území Palestina. Evangelikála náboženské důvody vedou k sionismu, podobně, jako později některé Američany. Působí v kibucu Ejn Charod na severu země založeném přistěhovalci z Ruska - v prostoru, kde měl podle Knihy soudců působit biblický Gedeon (s nímž se Wingate identifikuje). Prosazuje zřízení pomocných židovských oddílů pro boj s arabskou guerillou, což se mu daří v roce 1938, kdy vznikají společné jednotky stavěné britskou armádou a Haganou (Special Night Squads, SNS).

Izrael považuje Wingatea za zakladatele svých ozbrojených sil. Stál u zrodu židovské armády jako pěších oddílů vyzbrojených a vycvičených ve stylu commandos. Toto pojetí v IDF dominovalo přibližně prvních deset let, než po první válce na Sinaji až do Jomkipurské války převládla „celotanková“ koncepce.

Wingate otevřeně straní sionistickému projektu a naopak dává najevo rasistické postoje k Arabům, čímž zřetelně vybočuje z rámce vojenského profesionalismu. Je paradoxní, že právě za toto angažmá obdrží první řád Distinguished Service Order (DSO), zatímco si na brutální a předpojaté přístupy k arabským civilistům stěžují nejen nadřízení, ale i samotní židovští představitelé. Za svou nejvýznamnější a nejslavnější operaci v Barmě se vyznamenání nedočká ani posmrtně.

V říši Šalamounovců

V roce 1939 se Wingateovo politické angažmá v Palestině stane neúnosným a je převelen do Británie, kde mu svěří jednotku protiletadlového dělostřelectva. Avšak krátce po vypuknutí 2. světové války se vrací do Súdánu, aby bojoval proti Italům v Habeši – zemi, která podle historických legend byla osídlena Judejci a kam měla být Šalamounovým synem Menelikem přepravena Archa úmluvy. Do jednotky nazvané samozřejmě „Gideon Force“ se Wingateovi daří přetáhnout část veteránů z Palestiny. Od počátku roku 1941 v dočasně přidělené hodnosti podplukovníka ve spolupráci s etiopskými povstalci útočí na italské komunikační linie. Na konci tažení má Wingate pod sebou necelé 2 000 mužů a zajal s nimi 20 000 Italů. V květnu spolu s habešským králem přijíždí do osvobozené Addis Abeby a k Vánocům obdrží druhý a poslední DSO.

Ale ani ten málem nezískal. V Káhiře sepisuje extrémně kritické hlášení, v němž si stěžuje na neochotu nadřízených ocenit jeho muže, na úředníky, kolegy z důstojnického sboru a na kdekoho jiného. Vyrobí si spousty nepřátel. S habešskou záležitostí se osobně identifikuje podobně, jako předtím s židovskou (nebo kdysi Lawrence s arabskou), vzniká známý problém dvojí loajality.

Po skončení tažení Wingate onemocní malárií a lékař mu bez přihlédnutí k aktuálnímu stavu v koňské dávce předepíše Atabrine, který vyvolá těžkou depresi. Vyčerpaný a nemocný Wingate nespokojený s reakcemi Londýna se pokusí o sebevraždu. Od té doby chová nedůvěru k lékařům, což těžce poznamená jeho kariéru.

Zotavuje se v Británii, zatímco příznivci zařizují vyslání na Dálný východ, o které jinak ambiciózní důstojník zvlášť nestojí. Do těchto končin, pokud je známo, žádný židovský kmen nezbloudil.

Vůně cibule a porady „na Adama“

Zde Wingate naráží na protivníka, který s ním má jednu důležitou věc společnou: Masivní důraz na „nehmatatelné faktory“, jaký většina sekularizovaných Evropanů nedokáže pochopit.

Na jaře 1942 se již Wingate porozhlédl a začíná prosazovat další z neortodoxních koncepcí: Speciální jednotky pro boj v džungli určené k průniku hluboko za japonskou frontu a útoku na komunikační linie – podobně, jako africké pouštní Long Range Desert Groups, jenže po svých a se spartánským leteckým zásobováním.

Generál Wavell poskytuje 77. indickou brigádu, jež je záhy překřtěna zkomoleninou názvu mýtického strážce barmských pagod se lví podobou, chinthe. Čindité (Chindits) zahajují v srpnu 1942 tvrdý výcvik v indické džungli během období dešťů, což se ukazuje být katastrofálním rozhodnutím. Z praporu Gurkhů onemocní třetina mužů, jiné jednotky mají na marodce 70 % personálu. Odpadlíci jsou nahrazováni horko těžko novými rekruty. Následně si Wingate výslovně stěžuje, že Evropané jsou kvůli dostupnosti lékařské péče údajně příliš změkčilí.

Výstřední rysy se pod vlivem předchozích zkušeností rozvíjejí naplno. Velitel nosí „náramkový budík“, který se občas nečekaně rozezvoní. Aby už nepadl do rukou felčarům, „pečuje o zdraví“ dle vlastních nápadů. Na krku na šňůře má syrové cibule a česnek, které průběžně konzumuje; prý odhání komáry. Pěstuje na těle „ochrannou vrstvu“ a místo mytí se občas nasucho drhne měkkým kartáčem. Když přijímá návštěvy ve stanu nebo uděluje rozkazy, často na sobě nemá vůbec nic.

Mezi podřízenými mu zvyky na popularitě nepřidaly, nicméně Wavell nad ním drží ochrannou ruku. Podivín přece slíbil porazit mýtus, že se Britové Japoncům v džungli nevyrovnají.

Čindité v akci

Operace Longcloth začala 13. února 1943 jako fragment původně plánované širší ofenzívy. Brigáda rozdělená na osm pochodových kolon překračuje řeku Chindwin a postupuje hluboko na japonské území. Za řekou Irrawaddy však čeká terén o dost odlišný, než tvrdil letecký průzkum. Japonci mají k dispozici silnice umožňující rychlé přesuny k místům shozů britských zásob, oblast sama je suchá a nehostinná. Brzy chybí potraviny i voda. Wingate často mění plány, ale „opomene“ informovat některé z podřízených.

22. března dostává rozkaz ke stažení. Vypracuje plán organizovaného ústupu za Irrawaddy, po němž má následovat rozptýlení a ústupové boje na úrovni malých jednotek stahujících se do výchozího bodu operace. Brigádu Činditů však pronásledují tři japonské divize a již na řece Shweli se jim podaří protivníka obklíčit. Brigáda se rozptyluje na malé oddíly a v různých směrech přechází přes nepřátelské linie. Někteří se vracejí ještě řadu týdnů, také oklikou přes čínské území. Třetina se však již nevrátí.

Ačkoliv mnozí důstojníci v Indii operaci kritizovali jako plýtvání silami, přesvědčila Japonce, že jejich předpoklad ohledně neprůchodnosti džungle pro britského protivníka je chybný. Začali plánovat ofenzívní operace, které měly zajistit lepší obranu jejich pozic. Padl mýtus japonské neporazitelnosti v džungli a Wingateovi přátelé v Londýně informovali osobně Churchilla.

Ten ceněného velitele přijal osobně a dokonce jej vzal sebou na konferenci anglosaských armád v Québeku. Wingateovy nápady zhruba odpovídaly jeho vlastním - a tak již v září se stal premiérův čerstvý oblíbenec generálmajorem.

Nevyzpytatelnost štěstěny

Když se Wingate zotaví z tyfu, který získal navzdory „originálnímu“ přístupu k hygieně, dostane k dispozici rovnou šest brigád. První megalomanský plán proměnit celou frontu v „činditské“ jednotky je zamítnut a následující končí podobně, jako operace Longcloth. Pravidelné jednotky se ofenzívy neúčastní, sám Wingate své muže v hazardním manévru dopraví na předsunuté základny – zčásti po svých, zčásti v kluzácích. Přistání na jedné z plánovaných ploch, Piccadilly, znemožní kmeny uskladněné místními dřevorubci a hysterický incident musí řešit podřízený generál Slim. Zdá se, že došlo k naplnění Parkinsonova zákona a Wingate se ocitl v pozici, kterou nezvládá.

Mezitím v Londýně přichází o zánovní přízeň premiéra. Churchillův lékař baron Moran se netají názorem, že je generál podle něj „hraniční osobnost“ - což samozřejmě znamená slušný britský způsob, jak naznačit, že mu straší ve věži.

Shodou okolností se druhý útok Činditů časově shoduje s japonským útokem do Indie, který vyprovokovala předchozí britská operace. V rámci Operation Thursday tak je japonský postup narušen již hluboko za nepřátelskými liniemi a brzy se zastaví. Rozpadá se zásobování Japonců v bitvě u Kohimy. Není jisté, zda by se při zdrojích, které Britové v Indii měli, podařilo dosáhnout téhož klasickou lineární taktikou.

Mezitím ale 24. března 1944 letoun B-25 s generálmajorem Wingatem na palubě při návratu z inspekční cesty naráží do hory nedaleko vesnice Bišnupur v severovýchodní Indii. Velení jednotek přebírají podřízení excentrického generála, z nichž žádný nemá srovnatelné konexe, které by umožňovaly velké speciální síly udržet.

Při druhé operaci Činditů jednotky zaznamenaly celkové ztráty ve výši 1 396 mrtvých a 2 434 zraněných, polovina ostatních vojáků po návratu končí v nemocnici na vykrmovací dietě. Ve srovnání s první operací ovšem ztráty nejsou tak zlé.

Počátkem roku 1945 jsou zbytky Činditů reorganizovány v 44. výsadkovou divizi (Indie), některé prvky přecházejí k 34. indickému sboru.

(Článek vyšel v časopise Speciální jednotky 2. světové války nakladatelství Extra Publishing.)

0
Vytisknout
2494

Diskuse

Obsah vydání | 7. 4. 2016