Česká televize tentokrát plní svou roli

Oběti a vrazi

24. 3. 2016 / Bohumil Kartous

Jeden český deník měl včera na titulní straně otvírák s tvrzením, že poslední islamistický útok je "útokem na Evropu". Ve skutečnosti to není útok na Evropu, zdaleka ne jen na ni. Taková zdánlivá přímočarost vede k úsudku, že jde o válku civilizací, v níž jsou si navzájem jednotlivé, kulturně definované civilizace nepřátelské a mohou existovat snad jen tehdy, pokud jedna z nich zanikne. 

Z pohledu editora českého deníku je to asi dobře vypointovaná zkratka, která vzbudí dostatečnou pozornost založenou na směsici strachu, loajality k vlastní kulturní identitě a potřeby hájit své vlastní bezpečí. Možná za to dostane pochvalu a možná to se to nějak drobně projeví na prodejnosti, v ten den. Dopady, které to může mít na uvažování čtenářů, řada českých médií vůbec nebere v potaz. Jejich odpovědnost končí "na papíře", čtenáři je přece třeba ponechat svobodu interpretace. Nemusíte dokonce jen zjednodušovat, můžete přece i záměrně manipulovat či otevřeně lhát. Z hlediska takto minimalisticky, antisociálně pojaté odpovědnosti je vždy svobodným rozhodnutím čtenáře, zda se rozhodne tomu věřit a jak bude takovou informaci interpretovat.

Je možné, že kupříkladu takový šéfredaktor bulváru si vůbec nemusí lámat hlavu nad tím, že každodenně šíří dezinformace. Nelze než souhlasit, průměrně mediálně gramotnému čtenáři má být jasné, že pokud už bulvár čte, nemůže tomu z principu věřit. A to se netýká jen bulváru, průměrně mediálně gramotný člověk by měl vždy ke zprostředkované informaci přistupovat s pochybností. Tato morálka osvobozuje od jakýchkoliv následků jednání, protože čtenář je přece "rozumný člověk" a záleží pouze na tom, jaký postoj zaujme.

Je to jinak. Samotná pochybnost nestačí, i kdyby jí byla nadána celá společnost, jakože zdaleka není. Pochybnost může vést k celkové nedůvěře, tak patrné v české společnosti, ale ne ke snaze něco lépe pochopit. Vede-li pochybnost pouze k celkové nedůvěře, je pak jen zdrojem pro hledání nějaké antiteze, nikoliv cestou k uznání, že skutečnost je prostě vždy složitá. Česká veřejnost reaguje masivním přesunem ke zdrojům informací, které takové antiteze nabízejí. Strategie webu parlamentní listy je právě taková: je nám naprosto jedno, koho přitáhneme. Zcela očividná rezignace na etickou či intelektuální důstojnost je "osvobozující" a dává příležitost oslovit každého, kdo už dlouho pouze pochybuje a tedy nevěří. Sebevětší blbosti, chorobné konspirace a záměrné manipulace mohou být těmi antitezemi, které člověk s pochybností hledá. 

Skutečně, samotná pochybnost nestačí. Důležité je i myslet. Média v ČR často dělají tu chybu, že pouze vzbudí pochybnost, ale k myšlení nevyzývají. Je to trochu složitější na přemýšlení a člověk se pak musí vzdát představy, že jeho odpovědnost ke čtenáři je nulová.  Pak už není tak jednoduché vymýšlet zjednodušující titulky, vyvolávající falešný postoje. Je třeba trochu uvažovat o tom, že informace mají svůj dopad.

Česká televize ve svém včerejším večerním zpravodajství ukázala, že si v případě útoků v Bruselu uvědomuje dopady informací na publikum. Spousta lidí, těžko říct kolik (námět k průzkumu), nerozlišuje mezi islamismem a islámem, takže islamistický teror jim asociuje islám jako náboženství, nikoliv islamismus jako svébytnou ideologii, kterou ostatní muslimové odmítají. Opakovaně zazněly informace o tom, že muslimové přišli uctít památku obětí v Bruselu a že muslimské organizace v Belgii kategoricky teroristické akty a jejich podílníky jednoznačně odsoudily. 

To je velmi důležité, Okupace veřejného prostoru zploštělými, zjednodušujícími informacemi vede ke spirále latentního a občas otevřeného násilí, které z "obětí" dělá potenciální "vrahy" ochotné přistoupit na to, že mrtvé syrské dítě je vlastně docela dobrým řešením. Je jich zase o jednoho méně. To je přesně ten stav, který produkuje násilí jako řešení. v tomto okamžiku se v takovém stavu pravděpodobně ocitáme.