Co ještě nevíme o teroristických útocích v Bruselu a jejich zákulisí?

24. 3. 2016 / Daniel Veselý

Tragické atentáty v Belgii nám jako mnoho obdobných děsivých událostí nabízejí možnost tvrdé reflexe i sebereflexe. Ze všeho nejdříve je zapotřebí rázně odsoudit zločinné jednání útočníků v belgické metropoli a vyjádřit soustrast těm, kteří přišli při útocích o život. My máme samozřejmě na výběr. Buďto zintenzivníme represivní opatření, propadneme nikam nevedoucímu strachu, kolektivně svalíme vinu na celé náboženské společenství na základě aberací jeho víry a budeme spřádat konspirační teorie, nebo zachováme chladnou hlavu a pokusíme se pokorně analyzovat kořeny těchto zločinů pomocí racionálních úvah a dějinných okolností.

Evropa byla toto úterý symbolicky zasažena ve svém srdci, tedy v mocenském sídle Evropské unie. Po zločinech v Londýně, Paříži a nyní v Bruselu, se patrně dá usoudit, že se dalším teroristickým úderům starý kontinent bohužel nevyhne. Evropský kontinent v současnosti v naprosto nepatrném zlomku zažívá děsivé násilí, jemuž je dlouhá desetiletí vystaven Střední východ či obecně muslimský svět. Jinak řečeno, Západ se zčásti oprávněně stává pomyslným terčem zradikalizovaných a frustrovaných elementů, již nacházejí děsivou inspiraci v perverzních idejích džihádistů Daeše.

Paradoxem zůstává, že při teroristických atentátech Daeše v Turecku, Jemenu, Tunisku, Iráku, Libanonu, Afghánistánu a Libyi umíralo mnohem více muslimů než křesťanů či ateistů v Evropě a ve Spojených státech.

Ani omylem nemůžeme tvrdit, že by zde docházelo k ničivým intervencím zvenčí, jež destruují celé státní útvary, masivnímu bombardování celých měst, k podpoře lokálních autokratů a diktátorů, masivnímu záboru nerostného bohatství, a to vše doprovázeno ničením miliónů lidských životů a nadějí na jejich důstojnou existenci. Jestliže má Západ, tedy Spojené státy a jejich evropští spojenci (a Izrael), průkaznou vinu na těchto zvěrstvech, musíme s nelibostí, nicméně se zdviženou hlavou konstatovat, že bylo jen otázkou času, kdy v nějaké formě na vlastní kůži pocítíme svou vlastní medicínu. Ano, zní to cynicky, avšak kritický pohled na naše jednání, či konkrétně na aktivity mocenských aparátů západních zemí, není nikdy příjemný.

Jistěže je na místě diferenciace - zatímco teroristické útoky v Londýně a Paříži jsou s velkou pravděpodobností bumerangovým efektem válečných dobrodružství tradičních imperiálních velmocí na Blízkém východě a v Africe, atentáty v Bruselu mají spíše dlouhodobě opomíjené toxické podhoubí. Ale ani tyto neexistuji v žádném vakuu.

Profesor soudobých evropských dějin Martin Conway, který působí na univerzitě v Oxfordu, v reakci na tragické události v Bruselu píše ZDE, že bruselská čtvrť Molenbeek, jež se stala jakousi základnou radikálních islamistů, je dlouhodobě sužována nedostatečným financováním, je zbavena sociální koheze a efektivní správy.

Ještě před dvaceti lety byl Molenbeek baštou přívrženců socialistické strany, avšak v pozdějších letech se jeho sociální struktura proměnila a čtvrť se stala domovem pro roztříštěnou komunitu. Ti, kteří provedli teroristické útoky v Paříži, zde nalezli milosrdnou anonymitu a stejně tak i snadný přístup ke zbraním a podporu podobně smýšlejících islamistických radikálů, pokračuje Conway. Molenbeek se stal útočištěm pro komunitu, jež se z velké části skládala z migrantů, kteří byli v Belgii využívání ke krátkodobým pracovním úvazkům a kteří měli široké kulturní zázemí.

Nejenže obyvatelé této odloučené čtvrti postrádají efektivní státní správu, ale funguje tu špatně školství i policie. Tyto faktory přispěly k tomu, že Molenbeek zůstal zranitelný vůči gangsterismu a oportunistickému terorismu, uzavírá Conway.

Podobných míst, kde panuje sociální exkluze, je v celé Evropě více. Bylo by ale alibistické a krátkozraké svalovat vinu za deviantní chování na tamní společenství na základě jeho náboženské víry, spíše viňme nešvary systému, které toto toxické prostředí vytvářejí.

Přestože mnozí z nás nyní s cynickým zadostiučiněním tvrdí, že atentáty v belgické metropoli jsou jasným znamením toho, že vinu nese „vítací politika“ německé kancléřky Merkelové, útočníci jsou obdobně jako ve Francii (s výjimkou dvou atentátníků v Paříži) Evropané, nikoliv migranti či uprchlíci. Motivy k jejich vražednému počínání tedy nelze hledat v zoufalství, s nímž se tito nešťastníci, mnohdy prchající před džihádistickým terorem, setkávají na své strastiplné pouti a v samotné Evropě. Neprodyšné uzavírání hranic není samozřejmě žádným řešením; bylo to nehumánní barbarství, nehledě na skutečnost, že u bran starého kontinentu umírají tisíce z nich.

Kritikové mohou namítnout, že ne všichni sebevražední útočníci rozsévající smrt na Západě jsou vystaveni sociálnímu vyloučení, nezaměstnanosti a nejisté budoucnosti. Ano, kořeny jejich jednání jsou komplikovanější a z části je můžeme vysvětlit tím, že tito lidé dobře vědí, čemu jsou islámské země vystaveny, kdo se podílí na jejich destrukci a kdo nabízí východisko z jejich nekonečné frustrace.

Díky rychlejšímu přístupu k informacím a nepřeberným informačním zdrojům jsou dobře seznámeni s dopady invazí do Iráku, Afghánistánu, s destrukcí Libye, bezpilotní kampaní v Pákistánu, Jemenu či Somálsku, okupací Palestiny, a tím pádem jsou náchylnější k tomu, aby se pomstili v místech, jež považují za centra těchto zločinů. Atentáty v Bruselu se odehrály nedaleko Evropského parlamentu a dalších klíčových institucí. Může tedy jít o mrazivou symboliku.

Další z útočníků ve Francii a Belgii se radikalizovali nikoliv v mešitách, ale ve vězení ZDE. Tento fenomén postupné radikalizace vězňů nazývá americká aktivistka Angela Davis vězeňsko-průmyslový komplex. Vězení přirozeně neposkytuje nápravu, ale přináší cejch, nadto nikterak neulehčuje pozdější reintegraci odsouzeného do společnosti.

Opět tady narážíme na limity samotného systému a v širší míře na excesy politiky evropských orgánů, které tváří v tvář mladým odcizeným lidem, jejichž předkové pocházejí z muslimského světa, nenabízejí spolehlivé možnosti na začleňování se do majoritní společnosti.

V nastalé situaci je nebezpečné hovořit o tom, že je Evropa ve válce, tímto zkratkovitým postojem bychom resuscitovali rétoriku prezidenta George W. Bushe po atentátech z 11. září 2001, které vedly ke značné erozi občanských svobod v USA. Taktéž nemůžeme celou Evropu oplotit, neboť problémy, jak je výše naznačeno, existují ve vyloučených evropských lokalitách a tam je také třeba je adresně řešit. Můžeme však zlepšit bezpečnostní kontrolu nově příchozích do Evropy, nikoliv je ale plošně dehumanizovat a „vítat“ je ostnatými ploty, obušky a vodními děly.

Válečným uprchlíkům je třeba pomoci, neboť je to naše povinnost vyplývající z mezinárodních závazků. Dále je záhodno ukončit děsivé konflikty, zejména pak konflikt v Sýrii, jenž generuje nejvíce válečných běženců, a to nikoliv jednostranně silou, ale hlavně diplomatickými cestami. Západ by měl skončit s vojenskou podporou darebáckých režimů v Saúdské Arábii, Turecku či Egyptě, neměl by podporovat izraelskou okupaci palestinského území a provádět ničivé intervence v islámském světě. Tím pak podstatně ubere na atraktivitě a moci zhoubných kultů, jako jsou Daeš a Al-Káida.

Zároveň by západní země měly řešit problémy na domácí půdě, aby kvůli sociální exkluzi nevznikalo nebezpečné podhoubí pro extremisty a motivace k teroristickým atentátům. Půjde-li Západ v těchto stopách, riziko teroristických útoků na jeho území se drasticky zmenší.

0
Vytisknout
3844

Diskuse

Obsah vydání | 29. 3. 2016