Báseň stařenky na pouti světem

4. 5. 2015 / Ivan Sommer

čas čtení 4 minuty

V pozůstalosti staré ženy, která zemřela v léčebně dlouhodobě nemocných ve Skotsku nedaleko Dundee, sestry nalezly báseň, kterou si předávaly mezi sebou, až byla posléze zveřejněna v místním časopisu. r.1973. Báseň počala svoji pouť světem ze Skotska přes Irsko, dostala se až do Austrálie.

Posléze dorazila i k nám do české kotliny, autor překladu není znám. Vyslechl jsem však téměř neuvěřitelný příběh jedné české stařenky. Zmatená byla převezena do nemocnice. Očistili ji, převlékli a sondou nakrmili. Po několika dnech byla přemístěna do zvláštního pokoje za závěs.

Vzpomínala na dobu, kdy jako mladou dívčinu si ji její chlapec namlouval, spolu hvězdy počítali. Jako stíny se u ní zjevovali příbuzní a známí z dávných časů, rozmlouvali spolu, snažila se odpovídat. Nevlídné metastáze ji však pohlcovaly a slova se postupně měnila na pouhé zvuky. Sestry občas nahlédly za závěs, její neklid nakonec ztišila injekce morfia na noc a stařenka zesnula ve spánku. Přestože její tělo znehybnělo, v policejním spisu přežívalo trestní oznámení mladíka z nedaleka. Viděl v ní babiznu, která ho jako umírající pomlouvala a újmu působila. Je zřejmé, že není možné dokončit vylíčení záležitosti, ostatně smysl to nemá, věčnost to nezvrátí. Nejen sesterská rutinní péče může otupit vnímání lidství. Existují osoby s přívětivou tváři Doriana Gray, soucítěním však neoplývající.

Přestože svět je velice různý, zpráva o odchodu většiny starých lidí bývá podobná. Obvykle jen zmínka, i když v našich předcích ztrácíme část svého života. Nenašel jsem, že by báseň stařenky některá ze známých redakcí vydala. Vyhledat ji lze na internetu pod názve m „An Old Lady’s Poem“ nebo „ A Crabbit Old Woman“.

Báseň stařenky

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte, 
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci, 
boty a punčochy napořád ztrácí. 

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat, 
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let 
s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích, 
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí. 

A když mi bylo pár let po dvaceti, 
já chtěla šťastný domov pro své děti, 
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí, 
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti. 

A je mi čtyřicet, synové odchází, 
jenom můj věrný muž pořád mě provází. 
Padesátka přišla, ale s ní další malí, 
co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu, 
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu. 
Život jde dál, mé děti mají vrásky 
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen, 
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen. 

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije 
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije. 
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá, 
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá. 

Málo bylo těch let a netáhla se líně, 
já smířila se s tím, že všechno jednou mine. 
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte, 
neuvidíte seschlou stařenu... Teď už - MĚ uvidíte! 

0
Vytisknout
11850

Diskuse

Obsah vydání | 6. 5. 2015