Rusko bude brzy v Evropě majitelem největšího klacku

17. 3. 2014 / Karel Dolejší

Kombinace změny priorit, zmenšující se moci a poklesu ochoty angažovat se v evropských záležitostech způsobí, že USA nakonec v evropské situaci budou hrát jen marginální roli; a žádný McCain, žádný Cheney, žádná Nulandová tomu nezabrání. S vymizením dosavadního hegemona nastane veliké přeskupování sil na kontinentě, které může mít v zásadě několik možných výsledků.

Výchozí stav je ovšem ve všech případech týž: Vojensky je to Rusko, a žádná jiná země, kdo má v Evropě po odchodu Američanů navrch nad každým jednotlivým státem. V přepočtu na paritu kupní síly vydává podle SIPRI Rusko již dnes na zbrojení přibližně dvojnásobek toho, co Británie (116 : 57,5 mld. dolarů za rok 2012). Další v řadě je pak Francie (50,7 mld.) a Německo (42,8 mld., tj. cca 37% ruských výdajů).

Co z toho může vzejít? První klasická možnost odpovídá "prastavu" neorealistické teorie Kennetha Walze, tedy "anarchii". V kontextu zmíněné teorie to označuje stav, kdy narozdíl od vnitropolitického uspořádání v tom mezinárodněpolitickém v zásadě nikdo nevymáhá žádná pravidla a každý musí počítat s nejhorším. Oslavovaná "multipolarita" je přitom, lidově řečeno, jen o něco více uspořádaným stavem waltzovské anarchie. Takový stav je ovšem nestabilní a má tendenci měnit se postupem času v jinou konfiguraci.

Tou méně stabilní ze zbývajících dvou možností je hegemonie - výrazná převaha jednoho hráče nad všemi ostatními, role "mezinárodního policajta". Ruské elity navenek vysílají různé signály, ale jejich komplex z prohrané studené války je systematicky nutí situovat se vždy přesně do té samé pozice, kterou opouštějí Američané. Představa privilegovaných spojeneckých vztahů Ruska s Francií, fakticky jedinou jadernou mocností kontinentální Evropy, je v této souvislosti obzvláště lákavá. Kdyby Rusko získalo na svou stranu Francii žárlící na německou ekonomickou převahu, stalo by se skutečným hegemonem Evropy, proti němuž by celý zbytek kontinentu jen s obtížemi vojensky balancoval. Tím spíše, že Německo i Itálie jsou na Rusku závislé v energetice a Británie zase ve finanční sféře. Rusko jako revizionistická mocnost tedy hledá strategického spojence a doufá, že po volebním vítězství krajní pravice se jím stane právě Francie. Na krajní pravici přitom mimochodem nesází jen v této zemi a také ne pouze takticky kvůli Krymu, ale jde o strategické spojenectví. Konzervativní, xenofobní, antiliberální ideologie kadidlem nakuřující hierarchický princip, to je přesně to, co dnes Rusko samo staví proti "atlantismu" a očekává také od "eurasijské" Evropy.

Ale to už jsem oklikou přes ruskou ideologii u druhého relativně stabilního uspořádání, u bipolárního modelu. Vzniká tak, že narůstající nespokojenost s modelem hegemonie vede k postupnému vzniku nejrůznějších koalic s jediným cílem - omezit co nejvíce vliv dominantní mocnosti. Přesně to dnes v mnoha částech světa postihuje USA. A přesně to v regionálním měřítku dříve či později postihne i Rusko. Sen o tom, že Moskva bude v Evropě vojenským i kulturním hegemonem a bude od ostatních přijímat pouze peníze a vyspělé technologie, ruským elitám dlouho nevydrží. Brzy jim nezůstane, než si uvědomit, že jejich kulturní vliv je ve skutečnosti minimální a proti vojenskému vznikají aliance.

Období "anarchie" následující mizení bývalého hegemona, tj. USA, mohou evropské země zkrátit, pokud by se co nejrychleji dohodly na koalici s cílem nezávisle na Američanech balacovat ruskou vojenskou sílu. Takový projekt by ovšem muselo iniciovat Německo, a to se k němu evidentně vůbec nemá. Jedna část jeho elit dosud krátkozrace lpí na transatlantické vazbě, která je naprosto neperspektivní, kdežto druhá a mnohem menší část o nic méně naivně sní o tom, že jejich země může zůstat vojenským trpaslíkem - a přitom hrát s Ruskem mezinárodní partii jako rovnocenný soupeř.

V přechodné době zatím česká vláda váhá, již tradičně bohužel aplikuje několik zahraničněpolitických koncepcí současně, každou prosazovanou jiným hráčem. Ale v zásadě je jistě správné orientovat se zatím na Visegrádskou skupinu, ze které pravděpodobně časem vypadne Maďarsko spadající ve stále větší míře do kategorie režimů, jaké by Moskva v Evropě napříště ráda viděla. Není reálné očekávat, že středně velký stát jako ČR úspěšně iniciuje projekty ve větším formátu. Možnosti externího balancování jsou tím pádem dosti omezené a je třeba se soustředit na interní balancování. Zodpovědný ministr obrany by v podobné zlomové situaci musel nejprve pořádně vyčistit Augiášův chlív akviziční byrokracie, která se vyznamenala nákupem šuntů počínaje Kalouskovými padáky přes L-159 až po malosériové pušky na zastaralé střelivo a letouny CASA, a začít konečně budovat armádu s primárním úkolem bránit území vlastního státu.

Ale i to je, samozřejmě, v současné situaci na české politické scéně pouhá próza, ze které do života nepřejde vůbec nic - dokud po Krymu nenastane minimálně alespoň jedna další velká mezinárodní krize.