Svět v hnědém stínu Ukrajiny a cesta za světlem

18. 3. 2014 / Miroslav Polreich

Titulek je účelově zavádějící. Svět má přece jenom dnes jiné priority a motivy k jejich řešení. Globální problémy v souvislosti s Ukrajinou jsou jinde než v geografii. Mírové a klidné řešení existuje pod tlakem vzájemné odpovědnosti, kterou z nutnosti je možno očekávat. Podívejme se proto na situaci nejenom tendencí denních zpráv, ale hloubkové zahraničně politické úvahy, která musí být vždy nasměrována k řešení problémů cestou dohody.

Vývoj v poslední době po rozpadu bipolárního světa klade na naše české uvažování přece jenom větší nároky než jakou je automatická reakce přimknout se k síle (nakonec dnes již obtížně definovatelné) a čekat. Nejde již jen o poslušnost a servilitu, ale o hledání svého místa a tím i podílu na řešení problému. Každý ho máme, jako stát, členové jistého společenství, ale i jako jednotlivci vzhledem ke své individuální odpovědnosti třeba i za vytváření politické atmosféry.

Historická sonda

Zde myslím, se není nutno zabývat obšírně pohledem na Ukrajinu, její m vznikem, vývojem a vztahem speciálně k Rusku, ale i k Litvě, Polsku ale řekněme i k židům. Je k tomu dostatek materiálu i různých pohledů jak historických, kulturních i etnických vazeb. Sám jsem se problematikou dosti podrobně zabýval (byl jsem svolavatelem konference o Ukrajině v OBSE ve Vídni) i publikoval o ni. Motiv byl jednoduchý -- porozumět složitému stavu a možné perspektivě.

Samozřejmě, že nemám neutrální či nezúčastněný přístup. Zde nechám otevřený prostor pro mnoho pohledů, od umělého útvaru s měnícími se hranicemi až po jisté jádro a jeho historické zařazení do posledních, třeba i válečných dob.

Nelze i pod tíhou tohoto vývoje být předpojatý. To bychom se zbavili možností racionálního uvažování a hledání cesty k dorozumění a řešení.

Historii však musíme znát. Vede nás k opatrnosti, snad i moudrosti a správnému stanovení taktiky dalších přístupů. Není to o "soft power", ale o síle nutné k vlastní existenci.

Trochu jiný přístup je třeba zaujmout při pohledu na jednotlivý konkrétní vývoj. Zde je nutno znát příčiny, charakter účastněných faktorů, motivy a předpokládaný očekávaný výstup. Je třeba být opatrnější a odvolávat se na současná fakta, ale i existující politický či ideový záměr účastníků rozhodovacího procesu.

Začněme ale nejdříve doma v našem vlastním, a to mediálním prostředí. Ne tak dávno charakterizoval i pan prezident, vlastně oba, toto prostředí jako žumpu bez nároku na zpravodajský výstup. Znovu jsme tím musili projít. Zprvu z naivity a snad i z informačního překvapení jsme viděli "jak to vše začalo".

Pasivní a zoufale se bránící bezpečnostní složky přikrčené za svými štíty a zápalné bomby k zapalování policistů, kteří dokonce pobíhali v plamenech.

Následovalo i vysvětlení, že protesty rozpoutaly bojůvky pod fašistickými prapory banderovců, fandů Dynamo Kyjev a dovezených bojovníků ze Lvova. Po tvrdé cenzuře se vše obrátilo. Překvapivě podporu poskytli nepokojům i politici některých zemí, včetně pánů z Čech a dokonce našeho ministra Zaorálka, který se připojil a nenásledoval odmítnutí tehdejšího prezidenta Klause se neúčastnit podpory Gruzie postkomunistickými hodnostáři , když ta se rozhodla bombardovat Chinvalli.

Nynější jednání současného ministra bylo k nepochopení hlavně v předpokládaných důsledcích. Byli i zranění a mrtví. Vina byla dána však už jen jedné straně, i když najednou to není opět již tak zřejmé. Myslím, že není třeba co dodávat.

Snad jen jeden ilustrativní faktor. Naše vláda se aktivně zapojila přímo do propagační kampaně. Nelitovala nákladů a doletěla si pro pár raněných, které pro ni vybral "Člověk v tísni" (!). (Asi pro svoji zkušenost s terorismem ze své činnosti v Čečensku.)

V této souvislosti je třeba si připomenout, že Kyjev je mnohamilionové město s desítkami dobře vybavených nemocnic a hlavně v České republice naopak pomáhají právě nám permanentně desítky a možná i stovky ukrajinských lékařů (hovoří rusky a jsou v podstatě i v každé okresní nemocnici). Asi také proto, že naši zdravotníci šli o dům dál.

V souvislosti s naší podporou "hrdinů z Majdanu" jsme se ale dožili pod novou vládou daleko závažnějších věcí.

Poprvé od doby II. světové války Prahou pochodovali pod fašistickými vlajkami stoupenci Majdanu. Policie přihlížela, min. vnitra (ČSSD) dodnes nikoho nestíhá, i když se jednalo jednoznačně o porušení zákona. Nakonec jsme před několika dny byli svědky i demonstrace profašistických (tentokráte Němců) v Karlových Varech pod jejich příslovečným pochodem s hořícími pochodněmi. Policie, státní zastupitelství, ale i naše statečná media svým mlčením zaujmula opět svoji správnou stranu.

Krym

Pro Chruščeva kdysi "darování" Krymu nebylo nijak podstatným právním nebo státnickým aktem. Byl součástí jistého uspořádání (sovětského). Ale ani dnes, kam bude patřit Krym, by nebyla podstatná otázka z prostého důvodu, Již není bipolární svět a mělo by se žít obecně v politickém porozumění a tím význam geografických hranic ztrácí svoji váhu. Není to nic k nepochopení.

Máme svoji dnešní vlastní zkušenost. Vím však, že tak jednoduché to není. Nakonec i ten dělník z Boleslavi, který pracuje o pár km jinde než ten v Německu na stejném stroji a na stejném výrobku není stejně placen i když mezi nimi již žádná hranice není.

Takže není to tak jednoduché a po zkušenosti z Majdanu s jeho fašistickými symboly vzniká opět existenční strach pro prostého občana. Ten se nemusí týkat jen Rusů na Ukrajině, ale i Poláků, Litevců a přiznejme si hlavně židů. Jak jsem uvedl výše, i v Čechách to nemusí být tak jednoduché.

Nejsem přesvědčen, že Rusko potřebuje Krym. Bohužel je to naopak. Putin správně mluví o lidech a ne o geografii. Potřebujeme bezpečnostní prostředí a ne posunovat hranice. A to současná situace v Kyjevě nezajišťuje. I naši stoupenci "bezpečnostního vakua" a posunutí Západu na Východ uvažovali mimo politickou realitu a chtěli udržovat stále nějakou a musím znovu zdůraznit umělou hranici, za kterou je opět a stále nepřítel. Ano, jsou sami sobě, ale i nám nebezpeční.

Je proto třeba pochopit vývoj na Krymu jako hledání své jistiny. Putin Krym nepotřebuje, ale ani Obama není nastaven ke zhoršení vztahu s Ruskem. Trvalá hodnota je jejich vzájemné propojení zájmů.

Pro ilustraci jen uvedu, že když Putin byl v dlouhé diskusi grilován (naše demokracie to ani neumožňuje) na ostrou otázku jak je možné že USA mají na výsostném území Ruské federace v Uljanovsku (pro mladší -- to je Leninovo rodiště) vojenskou základnu, v podstatě pro zásobování svého vojska v Afghánistánu, odpověděl bez zaváhání. že Američané ji potřebují a je i v našem zájmu, že nám pomáhají chránit naši jižní hranici a své chlapce tam posílat nechci.

Nespočet našich redaktorů v Moskvě o této americko ruské spolupráci nesmí hovořit. Raději nám připravují již téměř přesné termíny nové války o Krym, Charkov a dokonce i o Prahu (to když pan ministr zahraničí, či kdo mu to poradil, se nechal slyšet, že musíme zastavit ruské přistěhovalectví, neboť by nás pod záminkou ochrany svých obyvatel mohli zabrat).

Neměla by být tato nebezpečná státobezpečnostní propaganda spíše předmětem jednání vlády než propagandistické rozhodování o transportu raněných?

Nemyslím, že je situace jednoduchá, ale musíme odsledovat jádro problému. Ten není v Rusku ani v Americe a již vůbec ne v jejich domnělém vzájemném animósním vztahu. Obě mocnosti mají pochopitelně rozdílné přístupy k některým otázkám, ale v podstatě míra jejich závislosti je dnes rozhodující a také ji obě respektují.

Problém Ukrajiny je do jisté míry vyvolán jistou nepřátelskou tendencí, kterou nehodlám podceňovat, protože nakonec dochází nejenom ke ztrátě vzájemné důvěry, ale i na samotných životech nevinných lidí. Ta nebezpečenství je možno popsat. Patří mezi ně terorismus, xenofobie ale nyní opět i fašizace. Ty se pojily s Kosovem a nyní i s Ukrajinou. Ano v tom je Kosovo souměřitelné. Není to jen o posuzování právního stavu věci.

Nebezpečí není v krajně rozdílných zájmech, ale v podstatě nepřátelství, které vychází z netolerance, která má základ v hledání nepřítele, protože tak snadněji označíme naše správné zařazení se a v podstatě oprávnění jakéhokoliv nároku.

Východiska k řešení

Při hledání cesty "za světlem" je třeba přistoupit k analýze ve všech souvislostech, a to předně ne jenom z krizové oblasti, ale v celkovém pohledu. Svět je globální, a to hlavně při hodnocení a následném řešení všech závažných bezpečnostních okolností. Jedině tak je možno hledat kompromis.

Svět je globální a pakliže chceme rozumět tomuto novému stavu, tak se jedná předně o globální odpovědnost. Přestože stojíme před aktuálním problémem , je třeba se právě pod tímto pohledem na situaci dívat. Není to snadné, zpravidla pod vlivem komerčnosti médií jsme vedeni jiným směrem.

K obraně metodiky hledání řešení bylo by asi účelné se zamyslet nad minulým krizovými jevy, jejich řešení a výstupy do budoucna. Zajímavé je, že se s tímto přístupem nikdo nechce zabývat. Doufám, že jen z pohodlnosti než ze zlého úmyslu.

Podívejme se na některé příklady z minulosti a jejich řešení .

Kubánská krize (1962)

Po dohodě Kuby (Castro) a SSSR (Chruščov) v zájmu "zajištění obrany Kuby" se SSSR snažil dodat rakety a vybudovat jejich základnu na kubánském území. Po zjištění těchto skutečností USA (Kennedy) nejen protestovaly, ale izolovaly Kubu a neumožnily příjezd sovětských lodi vezoucí rakety na ostrov, a to pod hrozbou i válečných operací. Kubánská krize se charakterizovala jako stav před vypuknutím války.

I za této mezní situace došlo k jednání a kompromisu se závěrem, že SSSR stáhne své rakety a zruší budovanou základnu na Kubě. USA zaručily, že nadále neohrozí teritorium Kuby (nedávno předtím došlo k protikubánské invazi v Bay of Pigs). a navíc se zavázaly stáhnout rakety ze základen v severním Turecku. Je třeba uvést, že dohodnuté podmínky obě strany dodnes plně respektují. Krize skončila vzájemnou dohodou a pozitivním zajištěním.

Vietnam (1967-68 a dále 1972-3)

Okolnosti jsou známé. Zde je třeba uvést, že tuto pro USA bezvýchodnou válku ukončila tajná jednání vyvolaná CIA se Zpravodajskou službou SSSR prostřednictvím čs. diplomacie (zvláštní postavení v letech 1968), a to dokonce za podmínek tehdejšího nesouhlasu Pentagonu a Stadepu, které chtěly pokračovat v boji. Byl to významný pozitivní přístup CIA s respektováním zvláštních vztahů právě se sovětským partnerem za pomoci prostředníka. Cesta byla složitá, jednání dlouhá, ale výsledek byl pozitivní.

BSV "šestidenní válka" (1967)

Svolané Mimořádné shromáždění OSN hlav států za situace, kdy USA a Izrael stály osamoceny (Západní Evropa byla neutrální a třetí svět proti Izraeli). Po vyvolání jednání čs. zpravodajské služby to byla sovětská zpravodajská služba v Moskvě, kde došlo ke změně přístupu a snaze po dohodě v zájmu jiných podstatnějších vztahových bezpečnostních otázek (nešíření atomových zbraní, SALT I) Nakonec došlo i k vrcholné schůzce v Glassboro (Johnson -- Kosygin) a k tzv. zahájení "Spirit of Glassboro" kterým byla charakterizována etapa vzájemné koexistence a spolupráce. I Reagan s Gorbačovem se při svém prvém setkání dovolávali, že svoji spolupráci zakládají na "duchu Glassboro",. To vše opět v době velmi napjatého období po šestidenní válce. Překvapivá a dosud nedoceněná etapa krizové (preventivní) diplomacie dokonce za čs. účasti a tentokráte za pozitivního přístupu hlavně ruských zpravodajců.

11.září -- útok na WTC

Krátce před událostí bylo vyhoštěno 50 ruských zpravodajských důstojníků z Washingtonu jako politický akt po působení maďarské, polské a i české diplomacie vyzývající k nedůvěře USA ke spolupráci s Ruskem (v podstatě se jednalo o obnovení bipolárního světa s jinou geografií). Dnes se tato naše "zásluha" moc nezdůrazňuje. Po událostech 11.záři USA se omluvily a žádaly intensivní spolupráci zvláště v oblasti zpravodajských služeb se zaměřením na terorismus.

Opět byla to krize, která přispěla ke spolupráci velmocí a neodpovědné zasahování z postkomunistické reprezentace východních států bylo odmítnuto.

Írán a Sýrie a Izrael

Opět krizová situace na počátku předpokládané války (Sýrie) a bombardování (Írán). Hlavně z iniciativy Izraele, nejdříve spolu s USA, po odmítnutí sami k udržení napětí v oblasti. Naše média s velkým hurá již uváděla i přesné datum zahájení operací. Najednou překvapivě došlo k vyjednávání a uklidnění situace snad i s vědomím, že to naopak byl Írán, který hlavní zdroj napětí mezi Indií a Pákistánem vyřešil sám dohodami o výstavbě společných ropovodů, hospodářské spolupráce a nakonec i napojením se na Šanghajskou organizace spolupráce, která má i vojenskou dimenzi.

Dnes je možno uvést, že v oblasti BSV k velkému střetu nedojde. USA postupně mají nakročeno k řešení letitých konfliktů a Izrael poprvé ve své historii zůstane sám a nezávislý (postupně s SSSR, Francií, Anglií a poslední dekády s USA) a je opět i tato krize řešena nakročením k dohodě, která jedině může stabilizovat situaci. Předcházela však také krize s možným vojenským ohrožením.

Závěr

Ve stručném přehledu jsou vyjmenovány krizové situace, které nejenom našly řešení, ale v podstatě se jednalo o pozitivní posun směrem k postupné likvidací bipolárního světa.

Návratem k Ukrajině je nám dán jediný výhled na řešení a postupnou likvidaci vnitřních problémů (extremismus a podpora fašizujících elementů v dnešním Kyjevě), které skutečně narušují vývoj v oblasti na hranici s Ruskem.

Výkřiky z některých postkomunistických zemí požadující tvrdé sankce až válečné operace skončí tak jako i jiné výše citované krizové a daleko závažnější případy. Naopak došlo k objasnění a vyjasnění situace a posun ke spolupráci. A doufejme i k ukončení extremistických aktivit v samotné Ukrajině. To bude hlavní a opět pozitivní výstup z celé krize.

Jakákoliv embarga a omezení, navíc mimo rámec mezinárodního společenství (OSN) zde nemají funkci ani místo.

Česká diplomacie přišla o aktivní roli, i když po ni volá, svým jednostranným zařazením se na stanu násilného převratu. Naštěstí kategorizace globálních zájmů jak USA a Ruské federace jsou v zájmu obou zemí téměř totožné (nešíření zbraní hromadného ničení, teror, organizovaný zločin) a řady dalších vyžadují bezpodmínečnou spolupráci.

Vše to je podmíněno vědomím si vlastní slabostí a ohrožením. Dnes je určujícím ne síla, ale vědomí si hrozeb jako podmínky vzájemné závislosti a nutné spolupráce.

To jsou hlavní možnosti pro překonání současné krize. Jiná cesta není. Škoda, že česká zahraniční služba není dostatečně kvalifikována a rezignovala na svoji možnou aktivní roli. O závěrečném uklidnění a pravděpodobném pozitivním posunu i uvnitř Ukrajiny, však není pochyb. Je až překvapivé, jak složitá je cesta k pochopení tak jednoznačných přístupů právě v době, kdy situace bipolárního světa je již minulostí.

0
Vytisknout
13259

Diskuse

Obsah vydání | 20. 3. 2014