Perestrojka 2014

18. 3. 2014

Zdá se, že na Západě hned nepochopili, pokud lze vůbec hovořit o pochopení, že ukrajinská otázka není pro Rusko pouhou červenou čárou, ale že tato čára je tlustá a dvojitá.

RP| Tuto analýzu napsal Fjodor Lukjanov (1967), novinář, politolog, zakladatel a šéfredaktor internetového časopisu Rusko v globální politice (kromě ruské vychází také v anglické verzi pod názvem Russia in Global Affairs, obě viz ZDE) je výraznou postavou mladší generace současné ruské intelektuální elity. Politickým zaměřením je liberál; usiluje o věcný dialog se zahraničím o zásadních politických a ekonomických problémech. Tento komentář vyšel ve zmíněném časopise 16. března, v den krymského referenda. Přeložil Rudolf Převrátil.

Referendum na Krymu udělalo čáru za epochou, která trvala skoro 25 let. Za její počátek lze považovat dva projevy generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Gorbačova. V prosinci 1988 vystoupil na Valném shromáždění OSN a z této nejvyšší mezinárodní tribuny řekl, že světová politika se má řídit "prioritou všelidských hodnot". V létě 1989 Gorbačov vyzval Parlamentní shromáždění Rady Evropy k budování "společného evropského domu". Oba tyto programové projevy rozvíjely myšlenky formulované v knize "Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět", která vyšla ve dvou vydáních koncem roku 1987 a v polovině roku 1988.

Od té doby se krajina světové politiky změnila k nepoznání. Zmizela právě ona "naše země", o které psal Michail Gorbačov. Avšak stát, který se oficiálně stal jejím nástupcem, sledoval vcelku dál a bez ohledu na výkyvy filozofii předloženou posledním sovětským vůdcem. Jejím jádrem bylo ukončení systémové konfrontace, opuštění dělení světa na bloky a uznání toho, že existuje nějaký univerzální, "všelidský" ideový základ.

Když ovšem Gorbačov vysvětloval své "nové myšlení", v globální aréně ještě existovala rovnováha -- supervelmoci vystupovaly jako rovný s rovným. Také teoretici perestrojky si představovali budoucí součinnost v duchu tehdy módních idejí konvergence -- vzít z obou světů to lepší a zříci se toho horšího.

Rychlý rozpad Sovětského svazu udělal kříž nad sny o rovnoprávném sbližování a vzájemném myšlenkovém obohacování. Právo vykládat obecné lidské hodnoty a pravidla mezinárodních vztahů připadlo vítězné straně.

V Rusku tato pravidla (mimochodem v podstatě nepsaná, mlčky přijímaná) vyvolávala pochybnosti už v rané fázi revolučně demokratické euforie a krajní geopolitické slabosti. Jejich odmítání sílilo úměrně tomu, jak se vracely možnosti. Přesto zůstával hlavní odkaz Gorbačovovy epochy zachován -- konstruktivní vztahy k Západu se považovaly za hodnotu samu o sobě, za životně potřebné pro rozvoj a bezpečnost země, pro její celkové perspektivy. Konflikty vznikaly od samého začátku a byly stále ostřejší -- Kavkaz, Jugoslávie, znova Jugoslávie, Irák, postsovětský prostor od "barevných revolucí" po válku v Jižní Osetii, Blízký východ...

Avšak neustále zde byla nutnost minimalizovat škody ve vztazích s Evropou a USA, která působila jako faktor při rozhodování. Dokonce i dosud nejzávažnější střet, "pacifikace" Gruzie v srpnu 2008, byl doprovázen politickými a diplomatickými snahami, jež měly snížit napětí a dosáhnout nějakou shodu.

Ukrajinská krize a zejména její krymská fáze udělala škrt přes obvyklá schémata. Zhroucení režimu Janukovyče v Kyjevě následující po "kompromisu" pod tlakem evropských ministrů a další právní a politické motanice posloužily jako spoušť pro krajně tvrdé jednání Moskvy.

Na Západě , jak se zdá, hned nepochopili, pokud lze vůbec hovořit o pochopení, že ukrajinská otázka není pro Rusko pouhou červenou čárou, ale že tato čára je tlustá a dvojitá.

A když vznikla šance na to, že se sousední země za aktivní účasti Evropy a USA změní na něco, co bude vybudováno na jiných principech (v daném případě není důležité, jestli více liberálních a atlantických nebo naopak temně nacionalistických), prostor pro dohody zmizel. Moskva se už neohlíží na náklady spojené s tím, že její celkové vztahy se Západem mohou silně utrpět nebo se dokonce začít hroutit.

To, že se příčinou přelomu stala Ukrajina, je současně nahodilé i zákonité. Nahodilé, protože před necelými 23 lety, kdy Ukrajina vyhlásila a pak získala nezávislost, nebylo možné předpokládat, že právě tato země, obdařená vším pro úspěch a rozkvět, bude do takové míry rozvrácena a rozkradena neschopnými správci.

Jestliže by měla Ukrajina rezervy pevnosti, nedošlo by k takovému zhroucení jejího politického systému, které vyvolalo chaos uvnitř a lákadla vně jejích hranic.

Zákonité, protože Ukrajina byla vždy považována za nejdůležitější nástupní prostor, na němž závisí jak rozložení sil v Evropě, tak fyzická bezpečnost Ruska. Existuje ale ještě jedna motivace, hodně důležitá pro pochopení jednání ruského vedení.

O osudu Sovětského svazu se definitivně rozhodlo 1. prosince 1991, kdy obyvatelé Ukrajinské SSR zvolili v referendu nezávislost -- ještě devět měsíců předtím se většina obyvatel republiky vyslovila pro zachování SSSR. Odchod Kyjeva vzal Sovětskému svazu jakoukoli perspektivu, protože Ukrajina nebyla závislou periférii, ale po RSFSR druhou systémovou oporou společného státu.

Je velmi významné, že Vladimír Putin v telefonickém hovoru s jedním z vůdců krymsko-tatarského hnutí Mustafou Džamilevem odrazil jeho tvrzení o nezákonnosti krymského plebiscitu, pokud máme věřit Džamilevovým slovům, připomenutím toho, že Ukrajina opuštěním svazového státu porušila tehdy platné zákony.

To neznamená, že dnes je cílem Kremlu opětovné získání země ztracené v prosinci 1991. Značná část tehdejších území se vůbec nepovažuje za potřebnou. Jde o faktické nové sehrání finále "studené války".

V Rusku vždy existovala -- nejdřív v úzkých, pak ve stále širších kruzích -- představa, že SSSR nejenže prohrál, ale spíš kapituloval, opustil bojiště. Částečně z naivity, veden opratěmi iluzí o "všelidském", částečně, jak jsou přesvědčeny rostoucí řady konspirologů, v důsledku zrady.

Status Ruska jako poraženého státu, nikde oficiálně nestvrzený, ale obecně uznaný, nevedl pouze k nutnosti znovu a znovu ustupovat, ale také k nemožnosti znovu získat žádoucí práva v novém systému.

To znamená, že se nikdo nemá k uzavírání dohod za rovných podmínek. Postavení "věčně emergentní" mocnosti Rusko neuspokojuje. Cílevědomé, trpělivé a dlouhodobé práce na čínský způsob Moskva není schopna, tím spíš, že její existující konkurenční výhody ve střednědobé a ještě více v dlouhodobé perspektivě slábnou. Všechno, čeho bylo možné dosáhnout bez rázných pohybů, bez iniciativních kroků, bylo dosaženo ke konci prvního desetiletí po roce 2000 -- v rovině mezinárodního prestiže i obnovujícího růstu.

Předchozí model rozvoje se vyčerpal. Získávat plnocenné výhody z globální integrace jsme se nenaučili, uznání jako skutečně rovnocenného partnera jsme nedosáhli. Nepočítá se s tím, že by se společně s Ruskem posuzovala pravidla hry, která by je uspokojovala; přední hráči se domnívají, že systém vzniklý jako důsledek studené války není třeba vážněji korigovat.

Zdá se, že ruské vedení došlo k tomuto závěru: Pokud se půjde dál dosavadní cestou, není šance na průlom a čeká nás vyhasínání. Proto se buď podaří zlomit trend a vynutit si přijetí do "jádra", nebo se vytvoří nějaká konfrontační rovnováha -- s orientací na partnery mimo Západ.

Nikdo nebyl připraven na to, že by Rusko tak ostře a neodvolatelně začalo vyžadovat revizi vzniklé situace. Ani na to, že hrozby Západu (ekonomické sankce, politická izolace, zmrazování aktiv atd.) nebudou mít vůbec žádný účinek. Proč je Moskva v tak odhodlané náladě?

Zaprvé se ruské vedení nikoli bez příčiny domnívá, že Ukrajina už všechny dávno unavila a že málokdo vážně věří v její budoucnost. V důsledku toho i v situaci, kdy vzplanou vášně a která už je znát, nejspíš nedojde k plnohodnotné mobilizaci západního světa -- chybí dostatečný důvod. Tím spíš, že jak v Americe, tak v Evropě je spousta různých problémů a není vidět politické vůdce, kteří by měli volní vlastnosti Reagana a Thatcherové.

Za druhé je Ukrajina v takové situaci, že jakýkoli pokus Západu udělat z ní pole konfrontace s Ruskem jen definitivně zboří její křehkou konstrukci. Pokud se nyní půjde na kompromis, který "slepí dohromady" její rozpadající se podstatu, krize se rychle zopakuje, ale bude ještě nebezpečnější a radikálnější.

Za třetí, ačkoliv v Radě bezpečnosti OSN hlasovalo 13 zemí z 15 za rezoluci o nezákonnosti krymského referenda a Čína se zdržela, reálný vztah nezápadního světa k tomu, co se děje, je nejednoznačný. Samozřejmě nikdo nemůže oficiálně uznat přechod části země pod jinou jurisdikci bez souhlasu metropole. Ale mnozí se zájmem sledují, jak poprvé od rozpadu SSSR někdo hodil nesmiřitelně rukavici Spojeným státům.

Mnohé už unavuje neexistence alternativ ve světových záležitostech, zorganizovat hlubokou izolaci Ruska se nepodaří.

Za čtvrté, zostření západní politiky stimuluje politické iniciativy, které byly v Rusku uvedeny do chodu nebo vyhlášeny ještě před všemi těmito událostmi: nacionalizace elity, obrat na východ, snížení závislosti na konjunktuře v zahraničí, ideové distancování od liberálních hodnot, vytlačování západního intelektuálního vlivu.

Jaká jsou pravděpodobná rizika? Šance na vážnou mobilizaci Západu existuje. Tak očividné odmítnutí podřízenosti Spojeným státům se nevyskytlo od konce 80. let -- hluční individualisté typu Huga Cháveze se nepočítají, Írán nemá dostatečný potenciál. To se může stát podnětem k reálnému přitvrzení. Obraz "ruského expanzionismu" může být použit ke konsolidaci Západu, který po "studené válce" stále víc rozdírají rozpory. Tím spíš, že právě nyní probíhají obtížná jednání o vytvoření Transatlantického obchodního a investičního partnerství a že vztahy mezi oběma břehy Atlantiku značně otrávila Snowdenova odhalení.

Systematické vytváření ekonomického tlaku je možné, ačkoliv zatím nikdo -- zejména v Evropě -- nechce uvažovat o skutečných sankcích. Ty jsou dost bolestivé i pro ty země, které je zavádějí, působí zde fenomén globální vzájemné závislosti.

Selhání ukrajinské politiky, pokud k němu z nějakých důvodů dojde, bude pro Rusko otřesem, jehož rozměry je obtížné předvídat. Precedent vytvořený Krymem se může vrátit jako bumerang. Rusko se domnívá, že za situace, kdy v mezinárodním právu reálně a vůbec ne teprve od včerejška zavládla "bezhraničnost", stává se klíčovou schopnost dosahovat své cíle a právní zdůvodnění není moc důležité. Praxe takový přístup potvrzuje, ale o to víc je nutné správně hodnotit vlastní sily.

Moskva zahájila velmi velkou hru, Riziko je značné a v banku může být hromada peněz. Starý řád zcela přestává fungovat, nový se musí rychle začít vytvářet. Michailu Gorbačovovi, který už roku 1986 jako první začal mluvit o nutnosti nového světového řádu, nic nevyšlo. Vladimír Putin se vrací na rozcestí, aby to ještě jednou zkusil.

0
Vytisknout
15459

Diskuse

Obsah vydání | 20. 3. 2014