Neučesané poznámky nejen k případu Baborová

16. 3. 2013 / Stanislav A. Hošek

V našem veřejném prostoru a v politickém především, nedominuje podle mého názoru dělení na levici a pravici, ale ještě pořád jev, kterému se v našem diskursu říká "antikomunismus". Ten se prezentuje jako neslučitelný protiklad demokracie a svobody. Nejsem si úplně jistý, zda jde skutečně o "antikomunismus", nebo spíše o celou škálu snah a metod vyrovnávání se s minulým režimem.

Několik myšlenek k úplným začátkům současného režimu

V právním řádu začala změna politického režimu brzy po 17. 11. 1989 tím, že byl z Ústavy ČSSR vyškrtnut článek o vedoucí úloze Komunistické strany Československa a zlikvidovány Lidové milice. Obojí proběhlo naprosto bez problémů. Prvé proto, že zrušení vedoucí úlohy strany mělo už samo vedení KSČ ve svém programu v rámci provádění "československé formy perestrojky". Druhé pro spontánnost celého procesu nastávajících změn. Pokud chci být provokatérem, pak si myslím, že LM nemusely být zrušeny. Podle současných zkušeností mohlo být pouze zrušeno jejich centrální velení a mohly se stát jakousi bezpečnostní službou jednotlivých institucí. Možná, že by se potom podstatně ztížilo pozdější vyloženě loupežné devastování velkých průmyslových podniků, jako se tomu stalo kupříkladu v Uničovských strojírnách, či mnohem známějších SONP Kladno. (Lidové milice jako polovojenská ozbrojená složka podřízená politické straně neměla v čs. ústavě žádnou oporu, tj. zrušeny byly proto, že byly fakticky protiústavní -- pozn. red.)

Politický převrat od počátku nebyl veden proti komunismu, ani socialismu. Nebyl dokonce veden ani proti KSČ. Vždyť prakticky po celé zemi se aktivizovali i mnozí příslušníci této strany, dostávali důvěru svého okolí a byli mnohdy vlivnými členy rodícího se Občanského fóra. Velký vliv na celé dění měli pak i v celostátním měřítku členové KSČ, kteří z ní byli vypuzeni po srpnu 1968 a přesto svým přesvědčením komunisty zůstali. Převrat by realizován jen a jenom vůči představitelům normalizace, jimž se pak několik let neřeklo jinak než "staré struktury", dokonce i když někteří jejich příslušníci za normalizace nebyli členy KSČ.

Pokud se v prvních dnech všeobecného lidového vzepětí angažovali i někteří skuteční antikomunisté, tak se tehdy o svém přesvědčení vůbec neodvažovali na veřejnosti hovořit. Naopak, sám Havel ujišťoval davy, že jeho zájmem není obnovovat kapitalismus s jeho nezaměstnaností. Pamětníci si jistě vzpomenou na jeho televizní projev, jímž se představoval jako kandidát na prezidentský úřad, v němž mimo jiné řekl, cituji: "Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži...", konec citace.

Trvalo proto poměrně dlouho, než mocenské struktury nového režimu začaly ukazovat svoji vítěznou a tedy skutečnou tvář.

Odraz rozporuplnosti přebírání moci v právním řádu

V právním řádu současné moci byl jakýsi nedefinovatelný, antikomunistický proces nastartován až zákonem č. 480/1991 Sb., nazvaným O době nesvobody, který byl Federálním shromážděním přijat teprve 13. prosince 1991. Fakticky vůbec nešlo o zákon, ale o lakonickou deklaraci o třech jednovětých paragrafech, z nichž ještě k tomu dva byly čistě technické. Ten první doslova zní, cituji: "V letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony". Konec citace. Pro mne je zajímavé, že tehdy ještě nebyl politický režim nadvlády KSČ prohlašován za nelegitimní, natož za nelegální, ani za zločinný.

Vzpomínaným zákonem byl ovšem novou politickou mocí poprvé minulý režim oficiálně "překlasifikován". Režim, který sám sebe v Ústavě 9. Května z roku 1948 definoval jako lidovou demokracii, od roku 1960 se pak novou ústavou prohlásil za socialismus a za normalizace v něm pouze uzákonil vedoucí úlohu KSČ, byl nyní ze zákona novou mocí označen za komunistický po celou dobu své existence. Při tom on sám sebe nikdy komunistickým nenazýval. Nikdy se tedy o něm nejen v zákonech, v publicistice či laickém projevu, nehovořilo jako o komunismu, jak je dneska veřejnosti vnucováno. Hovořilo se vždy pouze o socialismu, za normalizace pak o reálném, či dokonce rozvinutém socialismu.

Pro "nepamětníky" jen poznamenávám, že náš stát se podle nejvyššího zákona do roku 1960 nazýval Československou republikou a od poloviny onoho roku Československou socialistickou republikou. Doplnění názvu o "socialistická" se stalo nejen předmětem sporů uvnitř samotné KSČ, ale dokonce posměšků ze strany ostatních zemí východního bloku. Bylo jimi považováno za projev voluntarasimu, či prosté revoluční netrpělivosti tehdejšího prezidenta a zároveň vedoucího tajemníka ÚV KSČ. Což připomínám jenom proto, že do roku 1960 nebyl politický režim uznáván ani za socialismus, tedy podle tehdejší ideologie jakýsi první předstupeň komunismu. Jeho dnešní označování za komunismus, je proto v mých očích stejným voluntarismem, sloužícím současné moci k pseudorevolučně antikomunistickému řečnění bez adekvátních činů, jakým byl kdysi voluntarismus Antonína Novotného.*)

Jestliže se dneska tvrdí, že v listopadu 1989 bylo vzedmutí aktivity veřejnosti projevem jejího antikomunismu, pak zákon O době nesvobody byl v mých očích vyhlášen neobyčejně pozdě. Kdyby listopadová změna byla skutečným aktem antikomunismu, pak by byl vyhlášen o dva roky dříve. Po něm mohl logicky ihned následovat zákaz KSČ a další antikomunistické aktivity jako zabavení jejího majetku, zákaz užívání jejích symbolů na veřejnosti a snad i zákaz užívání slova komunistický v názvech veřejných institucí.

Pokud by politická změna byla od počátků opravdu antikomunistická, musela by rovněž hned v prvních měsících zákonem vyjmenovat, kteří aktivní příslušníci minulé moci se nesmí stát žádnou součástí vlivu a moci nové. A nejen to, muselo by být ihned zahájeno vyšetřování konkrétních, alespoň vedoucích osob, zda skutečně porušovaly lidská práva a nedodržovaly ani zákony své doby. Nic takového se nestalo a já nemám sílu k zjišťování proč. To musí odhalit teprve poctiví historici nové doby. Mohu si jenom zaspekulovat, že všechno připomenuté buďto nová moc nechtěla, nebo nemohla. Obojí pak asi ze tří hlavních důvodů. Buďto po celé první dva roky mezi příslušníky nové mocenské elity nebyl vyřešen spor o budoucí podobu politického uspořádání v zemi, nebo bezpodmínečně potřebovali spolupráci elitních členů KSČ, či byli prostě diletanty. Bingo. Všechny tři důvody jsou správné a pro každý z nich lze nalézt množství argumentů.

Ať je tomu jak chce, antikomunistický charakter politické změny byl vytvořen opožděně, nedokonale a liknavě, čímž založil ve společnosti až schizofrenní situaci, která dalšími zákonodárnými kroky byla ještě prohlubována.

Závěrem této části si dovoluji tvrdit, že po listopadu 1989 naprostá většina veřejnosti neodmítla socialismus, ani ideologii komunismu, ale byla naopak vysoce nespokojena s realizováním oněch idejí posledním vedením KSČ, které se stabilizovalo, až zabetonovalo po roce 1969. Minorita vědoucích nepřátel tehdejšího režimu, která zvedla moc ležící údajně na ulici, se neodvážila ani pípnout o tom, jaké změny "svému" lidu a ve svůj eminentní prospěch, chce provádět. Tehdejší celospolečenské hnutí nebylo proto většinově antikomunistické.

Pozdější pozice "komunismu" u nás

Od prvních voleb po listopadu 1989 se voliči v politickém prostoru naší země nerozhodují prvoplánově mezi levicí a pravicí, ale mezi "komunismem" na jedné straně a demokracií se svobodou na straně druhé, konkrétně zastupitelskou demokracií a svobodou jedince. Komunismus, alespoň v první větě této části dávám do uvozovek pro vágnost jeho pojetí v našem současném mediálním, čti propagandistickém prostoru. Na první pohled je názorové i instituční spektrum v politickém prostoru ČR až do dneška rozděleno nikoliv na klasicky levicové a pravicové. Existuje v něm vlivnější dělicí čára, představovaná především okraji politického spektra, jimiž jsou nyní členové KSČM a pravověrní antikomunisté. Obě skupiny tvoří sice protikladné okraje politického spektra, a i když ani jeden není většinový, o to víc jsou jejich příslušníci aktivističtí.

Dělicí čára, o níž píši, není samozřejmě zdaleka tak jednoduchá, jak vypadá při prvním čtení. Komunismus a především antikomunismus jsou oba krajními, čili extrémními (nezaměňovat prosím s pojetím extremismu kupříkladu v chápání BISu), polohami v názorovém i postojovém spektru našich občanů. Což v prvé řadě znamená, že mezi nimi existuje celá plejáda mezistupňů a "složených" názorů a z nich odvozeného konání, především pak rozhodování ve volbách. Což způsobuje známý paradox většinově levicového smýšlení veřejnosti a při tom vítězství pravice skoro v každých volbách. Za druhé pak neexistuje u nás shoda v tom, co to fakticky ten komunismus, coby absolutně nesmiřitelný protiklad demokracie a svobody, ve skutečnosti je, z čehož logicky vyplývá, že není ani jasné, co je oním antikomunismem.

Ale zpět k právním konsekvencím údajného antikomunismu. Troufám si tvrdit, že antikomunistický charakter našeho státu byl právně kodifikován až po čtyřech letech, tedy v roce 1993 zákonem č. 198/1993 Sb., jehož celý název zní: O protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Má celkem 9 paragrafů a preambuli. V ní se činí všichni členové KSČ zodpovědnými za vývoj od roku 1948 až do roku 1989. V prvním paragrafu je pak opět režim za vlády KSČ nazýván komunistickým a jsou vyjmenovány jeho hlavní rysy, jež jsou v očích zákonodárců buďto přímo zločinné, nebo nepřípustné v nově se tvořícím, politickém režimu individuální svobody a zastupitelské demokracie.

V druhém paragrafu se nejprve tvrdí, že režim KSČ byl založený na komunistické ideologii, což je opět voluntarismus vítězné moci, který žádná historická studia nepotvrzují. Ba právě naopak. Režim nadvlády KSČ je dneska dokonce klasifikován jako státní kapitalismus, tedy něco naprosto neslučitelného s komunistickou ideologií. Tento režim je jmenovaným zákonem prohlášen za, cituji: "zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný", konec citace. Na tomto místě jenom zdůrazňuji, že nebyl ani tímto právním aktem označen za nelegální. Samotnou KSČ pak prohlašuje za organizaci zločinnou a zavrženíhodnou, stejně jako další organizace, založené na její ideologii. Zajímavé je, že na tomto místě zákona se už nehovoří o komunistické ideologii, ale o jakési ideologii samotné KSČ.

Pouze dva paragrafy popisují minulý režim. Zbývajících sedm už se týká odporu vůči němu. Z čehož pro mne rezultuje, že smyslem zákona prvoplánově nebylo žádné posuzování minulého režimu, či dokonce komunistické ideologie jako celku, ale jen a jenom povýšení odporu vůči němu za, cituji: "legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty".

Napsal jsem, že zákon O době nesvobody z posledního měsíce roku 1991 byl opožděným. Z perspektivy celého tehdejšího vývoje si troufám navíc tvrdit, že byl rovněž občansky zbabělým. Což plně potvrdil právě zákon o protiprávnosti vládnutí KSČ a oprávněnosti odporu proti němu z poloviny roku 1993. Ten totiž zase vůbec nesankcionoval nikoho za minulost, ale pouze uctíval, odměňoval a odškodňoval ty, kteří se proti nadvládě KSČ projevovali a byli jí prokazatelně postiženi.

Občanskou zbabělost současného režimu pak nejlépe dokumentuje tak zvaný lustrační zákon. O něm toho bylo napsáno tolik, že mi stačí pouze jediný odstavec, abych jej zařadil do kontextu myšlenek tohoto textu. Nová moc nemohla, či nechtěla jednotlivé funkcionáře minulého režimu obviňovat ze zločinů, které raději zjednodušeně a poklesle přisoudila všem komunistům, ba i dalším, s nimi spolupracujícím občanům a organizacím. Nedokázala potrestat prakticky ani jednoho konkrétního člověka, zodpovědného za zločiny či zavrženíhodné činy, kodifikované zmíněným zákonem. Proto se rozhodla alespoň zamezit přístup k veřejným funkcím aktivistům minulého režimu. Zvolila však pro tento postup tu nejstupidnější metodu. Zneužila totiž k tomu účelu dokumenty nejzločinnější instituce minulého režimu.

Antikomunismus se i v našem právním řádu jeví jako opožděný, zbabělý, a v souvislosti s dalšími opatřeními, jako privatizací či restitucí zavání spíše jakousi pomstou minulému režimu, než nápravou jeho křivd, jak se tvrdí.

Kodifikace povinného boje s "komunismem"

Odpor proti minulému režimu byl zákonem ze srpna roku 1993 povýšen na zásluhu a hoden odškodnění. Aby byl antikomunistický nátlak moci nad občany dovršen, byl teprve po deseti letech schválen zákon 455/2000 Sb., doplňující Trestní zákoník o pasáže trestních sazeb za následující činy:

  • Podněcování nenávisti k některému národu, rase, náboženství, třídě, nebo jiné skupině osob, či k omezování práv a svobod jejich příslušníků
  • Podporu, či propagaci činů prokazatelně směřujících k potlačení práv a svobod člověka
  • Hlásání národnostní, rasové, náboženské, třídní zášti či zášti vůči jiné skupině osob
  • Projevy veřejných sympatií k vyjmenovaným hnutím
  • Veřejné popírání, zpochybňování, schvalování, nebo ospravedlňování nacistických nebo komunistických genocid, či jiných jejich zločinů proti lidskosti

V tomto zákoně byla poprvé komunistům, komunismu a fakticky všem odpůrcům současnosti nasazena laťka zločinnosti na ještě vyšší stupeň, protože je kodifikovala nejen jako zločiny minulosti, ale jako zločiny proti současnému režimu. Nelze se proto podivovat žádné antikomunistické aktivitě. Tím méně pak ze strany mladých lidí, kteří nezažili minulý režim, neví nic o komunismu, protože se jeho ideje nevyučují a samo slovo komunistický je pro ně spojeno jen a jenom s jevy zavrženíhodnými, odsouzeníhodnými a veskrze zločinnými. Doplnění Trestního zákoníku o zmíněné sankce navíc prakticky zavazuje každého občana k aktivnímu boji s jevy, jež zákon sankcionuje. V rámci prevence proti zločinnosti se proto nelze divit kupříkladu studentům, kteří uštvali paní Baborovou. I když absurdně, z dikce samotného zákona plyne, že je trestné podněcování zášti vůči jakékoliv skupině osob, tedy fakticky i proti členům KSČM.

Novým rysem zmíněné legislativní normy je výslovné srovnávání nacismu a komunismu, tedy přesněji jejich genocid. Jenže detailu genocida si všímá málokdo. Rozhodující pro většinu veřejnosti je samo postavení oněch historických jevů vedle sebe se stejným stupněm jejich odsouzení. Není jistě bez zajímavosti, že právě pod textem tohoto zákona najdeme podpisy "svaté" trojice současného režimu -- tedy jména Klaus, Havel, Zeman. Z nichž posledně jmenovaný je dokonce známý i tím, že považuje komunismus za horší, než nacismus. Údajně prý proto, že ten vraždil vlastní lidi.

Místo závěru

Jak se jeví, poněkud opožděný, proto občansky zbabělý "antikomunismus" v naší zemi, je poměrně složitým jevem. Pohybuje se v širokém spektru názorů, ale především činů, od zarputilé pomsty za osobní příkoří, přes několik druhů fanatismu počínaje mladickým po lokajský (příkladně mnohých POP umělců), až po neujasněnou nechuť zadat si s dnešní KSČM.

Politické pomatení spočívá především v tom, že sice náš právní řád považuje minulý režim za komunistický, komunistický režim pak za zločinný, zpochybňování jeho zločinnosti a jeho symboliku za trestné, leč nezakazuje, aby existovaly instituce nesoucí ve svém názvu slovo komunistický. V praxi veřejného diskursu není trestné se k idejím komunismu hlásit, už proto ne, že se nikdo neodvážil ani zahájit debatu o tom, v čem skutečně spočívá zločinnost komunistických idejí, ač bylo zákonem dost vyčerpávajícím způsobem definováno, v čem spočívala zločinnost mocenské praxe minulého režimu. Na tomto místě si ale dovoluji tvrdit, že režim nadvlády KSČ nebyl z hlediska mezinárodního práva genocidum, jak se o něm tvrdí, i když pořád ještě není dokončena debata právníků, co v definici mezinárodního práva genocidy znamená ono slovo "část" (myslí se lidské skupiny postižené snahou o systematické zničení).

Není navíc vůbec prokázáno, že ideje komunismu jsou nesmiřitelným protikladem svobody a demokracie, stejně jako není dokázáno, že současný politický režim bude svobodnější a demokratičtější, bude-li antikomunistický.

Pokud nebude soudně prokázáno, že existence KSČM je neslučitelná s naším současným režimem, měly by, podle mého uvážení, být všechny aktivity šířící zášť vůči jejím členům postihovány podle novely trestního kodexu č. 455/2000 Sb.

*) Pozn. JČ: Označování autoritářských, Sovětskému svazu podřízených režimů existujících ve středovýchodní Evropě před rokem 1989 se běžně označuje v mezinárodní politologické a sociologické literatuře za "komunistické režimy", protože šlo o režimy, které používaly a přidržovaly se komunistické ideologie. Přijmout terminologii samotných režimů by znamenalo přijmout jejich komunistickou ideologii. Je samozřejmě pravda, že "komunistický" režim v Československu měl nejrůznější etapy a v některých obdobích (šedesátá léta) byl značně liberální. Jindy (padesátá léta) zase vražedný. V sedmdesátých letech byl hystericky ideologický a konzumeristický.

0
Vytisknout
7061

Diskuse

Obsah vydání | 19. 3. 2013