Lesk a bída právnických profesí

19. 11. 2012 / Aleš Uhlíř

Nicméně je skutečností, že zájem o studium práv je enormní a české právnické fakulty tak ročně opouští 1 200 absolventů magisterského studijního programu právo a právní věda. Zatímco v roce 1989 bylo v Česku přibližně 500 advokátů (advokacie po roce 1948 přestala být svobodným povoláním a advokáti jako zaměstnanci pracovali v advokátních poradnách, zapojených do krajských sdruženích advokátů), přesáhl dnes počet advokátů 10 000 a advokátních čekatelů je 3 500.

Přes tyto na první pohled vysoké počty jsme ještě u nás stavu v jiných zemích nedosáhli. Jestliže v Česku na 100 000 obyvatel připadá 96 advokátů, v Německu to je 190, v Itálii 349 a v Řecku 369. Dosud jsme pod evropským průměrem, který je 127 advokátů na 100 000 obyvatel.

Důsledky toho na trhu práce jsou již delší dobu nepřehlédnutelné a o všem, co s tím souvisí, se často píše na stránkách České advokátní komory. Justice je schopna absorbovat jen nepatrnou část absolventů, právní oddělení má jen pár velkých firem (jinak se všude využívá služeb advokátů) a na jedno inzerované právnické místo se hlásí i stovka zájemců. Je stále obtížnější získat po škole práci a největší šance je uchytit se jako koncipient v advokátní kanceláři. Spousta právníků se nikdy k žádné kvalitní právnické práci ani nedostane. A těch bude stále víc. Charakter a zaměření studia jim přitom uplatnění v jiných oblastech příliš neusnadní.

Absolventi práv se tak při hledání místa obracejí především na advokáty. Mnozí jsou ochotni pracovat bez ohledu na pracovní dobu a používat pro služby kanceláře vlastní vozidlo. Aby se mohli stát samostatnými advokáty, potřebují mít 3 roky koncipientské praxe, která musí být vykonávána v pracovním poměru na plný úvazek. Teprve pak mohou přistoupit k vykonání advokátní zkoušky a po složení advokátního slibu vykonávat advokacii.

Vypráví se, že jsou i takoví advokáti, kteří koncipienty "zaměstnají", ve skutečnosti si ale za takovou službu nechají sami od koncipienta (většinou sponzorovaného rodiči) platit a koncipient je nic nestojí. A pracovat musí. Pár případů advokátní komora zjistila a advokáty, kteří se k takové hanebnosti snížili, potrestala za hrubé kárné provinění.

V advokátní komoře se poukazuje na situaci v Německu, kde se prý začíná hovořit o narůstajícím "advokátním lumpenproletariátu". Stále větší počet advokátů se propadá, nůžky se rozevírají a rozdíly mezi advokáty jsou obrovské. Onen "koláč", který se rozděluje, neroste, zatímco počet advokátů stoupá. U nás to nebude jiné a lze očekávat, že se advokátní stav ještě podstatně rozroste a přiblíží (z dnešních 96) k oněm 190 advokátům na 100 000 obyvatel v Německu.

V této situaci avizuje Česká advokátní komora zpřísnění advokátních zkoušek a prodloužení povinné koncipientské praxe ze 3 a 5 let. Návrh na prodloužení koncipientské praxe již prošel představenstvem advokátní komory.

Takové záměry vyvolaly odpor zejména u těch, kteří své budoucí právnické uplatnění spojují s advokacií. Chystané změny jako zvýšení poplatku za advokátní zkoušku z 5 000 Kč na 8 500 Kč nebo zpřísnění advokátních zkoušek (nebude již možno při složení zkoušky z většiny pěti předmětů opakovat zkoušku jen z těch zbývajících, i při neúspěchu v jednom předmětu se bude zkouška opakovat celá) nevadí tolik, jako ona pětiletá koncipientská praxe.

Odpůrci této změny poukazují na to, že taková délka koncipientské praxe je jinde naprosto neobvyklá. V řadě zemí se pohybuje mezi jedním až dvěma roky, kupř. v Británii je pouze roční.

Vedení advokátní komory argumentuje klesající kvalitou absolventů českých právnických fakult. Pokud má být advokátní zkouška kvalitní tak, aby do advokacie vstupovali jen všestranně a perfektně připraveni právníci, tříletá koncipientská lhůta je pro jejich přípravu málo. Pokud mohu soudit podle svých zkušeností, kvalita absolventů právnických fakult skutečně není nijak vysoká. Dalo by se očekávat, že čerstvý absolvent, i když je bez praxe, musí být doslova "nadupán" teoretickými znalostmi. Pokud ale kupříkladu nemá takřka žádné ponětí o správním soudnictví a právní institut jako kasační stížnost mu nic neříká, toto rozhodně o kvalitě právnické fakulty nesvědčí. Při vysokém počtu absolventů musí být laťka nastavena velice nízko. Koncipientská praxe ale nemůže dohánět to, co nedokázala za pět let vysoká škola.

Pětiletá koncipientská praxe musí u začínajících právníků zákonitě vzbuzovat dojem, že nejde ani tak o zvyšování kvality, jako spíš o snahu příliš nezvyšovat již tak vysoký počet advokátů. Jde-li skutečně o kvalitu, jistě se z těch desítek uchazečů na místo advokátního koncipienta dá vybrat perspektivní uchazeč, kterému tři roky praxe budou pro složení náročné advokátní zkoušky stačit.

Jeden kolega často vzpomíná na rok 1990, kdy soudci a prokurátoři hromadně odcházeli z justice do advokacie. V jednom okresním městě právník, pamatující předválečné časy, ukázal adresář tamních advokátů z konce 30. let. Všem to vyrazilo dech. V advokátní poradně tam v roce 1989 sedělo pár advokátů a před 50 lety jich ve městě a okolí do stovky moc nechybělo.

Občas zazní názory, podle kterých advokacie je noblesní povolání, nebo spíš než povolání je to poslání. Pěkně se to poslouchá, bohužel realita je poněkud jiná. Zejména v tom, jak je v rámci justice advokacie pojímána. Je-li u vchodu do soudní budovy advokátovi detailně kontrolován kufřík, musí-li vše vyndat z kapes, procházet rámem a přitom třeba sundat opasek s kovovou přezkou a nechat si líbit v podpaží nebo rozkroku dotyky ručním detektorem kovů, zatímco všichni zaměstnanci počínaje zapisovatelkami probíhají kolem sem a tam, co je na tom noblesního?

Nízká úroveň dnešních absolventů práv, zmiňovaná advokátní komorou, není ale problémem pouze právnických fakult. Ze všech škol je slyšet hlasy, že se úroveň studentů rok od roku zhoršuje. Řada lidí s vysokoškolským vzděláním je pro jakoukoli práci nepoužitelná a tak se stává, že firmy, které potřebují pracovníky na určitá místa, si z uchazečů nakonec nikoho nemohou vybrat. Nejen z hlediska nedostatečné odbornosti, kterou studovali, ale také z nedostatečné znalosti cizích jazyků.

Dnes si ještě dosti dobře nedokážeme "právnický lumpenproletariát", o kterém se začíná hovořit v Německu, představit. Nasycenost společnosti advokáty je u nás ve srovnání s Německem přibližně poloviční. Takže zde je prostoru ještě dost. Ostatně otázka uplatnění se dotýká absolventů většiny vysokých škol.