Česko ostrůvkem recese a zmaru

19. 11. 2012 / Miroslav Uhlíř

Česká ekonomika klesá již čtvrté čtvrtletí v řadě a za celý letošní rok zřejmě vykáže pokles přesahující 1 % HDP. Tento fakt samozřejmě vládnoucí strany přisuzují světové krizi. Zcela však opomíjí statistické údaje přicházející z okolních zemí, které hovoří -- byť o nepatrném -- ekonomickém růstu, čímž vládní teorii vyvrací.

Silnou stránkou zůstává údajně bankovní sektor. To je opravdu vynikající výsledek. Výkon českého hospodářství se tak už neopírá o vyloženě produktivní odvětví, byť i bankovní sektor může vytvářet hodnoty a být impulsem, ale uvádět jej málem jako pilíř ekonomiky je minimálně podivné. Možná se už brzy bude jako páteř a zdravé jádro české ekonomiky zmiňovat síť exekutorů, jejichž podnikání zažívá v českých zemích nebývalou konjunkturu.

Příčiny dlouhotrvajícího poklesu ekonomiky, v podstatě nulové investiční aktivity a chřadnoucí domácí poptávky můžeme hledat v předchozích dvou desetiletích. Jsme bohužel zemí, ve kterém byla především v 90. letech nenávratně poškozena její vlastní tradiční výrobní základna, a která je nyní odkázána na výkon montoven čerpajících daňové prázdniny a jiné úlevy. Právě z důvodu absence vlastní výrobní základny ani nemůže současná Česká republika být zemí spoléhající se na dlouhodobý hospodářský růst. Růst nemá jednoduše na čem postavit. Terciární sektor služeb, který je u nás víceméně rozvinut, nemůže ekonomiku táhnout, pokud ubývá počet lidí, kteří v něm jsou schopni utrácet.

Absence makroekonomické politiky a hospodářské strategie po roce 1989 způsobila obrovský pád země, která dříve disponovala možnostmi samostatně stavět rozsáhlá investiční zařízení i v zahraničí a měla firmy podnikající ve většině průmyslových odvětví. Nyní nemáme nic. Jen ty montovny a monokulturně orientovanou výrobu.

Kapitolou samou o sobě je samozřejmě také neskutečně rozbujelé korupční prostředí, které ujídá i ty poslední zbytky a nesmírně ztěžuje a prodražuje život obyvatel. Jedním z vrcholů zvrácenosti je rovněž skutečnost, kdy se u nás může zcela seriózně ucházet o prezidentský post osoba jako Vladimír Dlouhý, který v 90. letech rozvrat průmyslu dirigoval. Korupční prostředí znemožňuje ze své podstaty jakoukoliv pozitivní invenci a kreativitu lidí, která se v takto pokřiveném klimatu nemůže prosazovat.

Připomínáme-li si v současnosti 23 let o Sametové revoluce, co se asi budou jednoho dne za X let učit ve faktografických údajích budoucí studenti? Kuponovou privatizaci, rozkradení a bankrot tradičních podniků? Určitě se neopomene zmínit rozpad Československa, který dost možná k současnému marasmu přispěl, neboť rezistence většího celku proti následnému řádění mafiánských struktur by byla nepochybně silnější.

Obnova českých zemí, pokud k ní někdy dojde a pokud se najdou představitelé, kteří na ni budou mít zájem (ti současní to určitě nejsou) bude trvat bohužel opět minimálně desetiletí. Bude vyžadovat jasnou koncepci postavenou na re-industrializaci českých zemí a obnově jejich dřívějšího potenciálu.

0
Vytisknout
5036

Diskuse

Obsah vydání | 21. 11. 2012