Rozumem se prezident volit nebude (?)

7. 9. 2012 / Milan Daniel

Kdybychom vzali toto tvrzení za zjevenou pravdu, těch zbývajících dvacet procent by zřejmě k volbám ani nešlo. Kandidáti rovnající se do fronty na prezidentský úřad, ale i mnozí nenapravitelní optimisté však chovají naději. Čeští voliči prý budou po všech těch školeních, jichž se jim v uplynulých třiadvaceti letech dostalo, více myslet vlastní hlavou. Uvědomí si, že ve hře zase není tak málo, jak se jim snaží některá média namluvit.

Údajně nevelké pravomoci prezidenta republiky jsou dávány do souvislosti se silou jeho mandátu, která přímou volbou vzroste. Ale ani ty pravomoce nejsou tak malé, vezmeme-li v úvahu platný volební systém a víceméně vyrovnané poslanecké šiky nalevo a napravo od neutrální čáry. Význam prezidentské funkce roste úměrně s hloubkou politického patu. Mementem budiž v této souvislosti chování současného pána Hradu, který si dělá vlastní politiku a navíc přitom beztrestně porušuje ústavu.

Volbu lze ovlivnit různě. Třeba kvalitou kandidáta, jeho vystupováním, ale také penězi, které v kampani udělají ze šuntu skvost a z průměrného Pepka Vyskočila osobnost nadokresního formátu. Názorně to v červnu vydaném titulu Kandidát, pojednávajícím o fiktivní volbě prezidenta na Slovensku, demonstrovali autoři Michal Havran a Maroš Hečko. Cinknuté průzkumy, billboardy, plakáty, turné -- to všechno něco stojí a politici toužící po funkci mají jen na zlomek potřebných nákladů. Strany jsou nyní lakomé (doufejme proto, že už nemohou tak bezostyšně krást), nestraničtí kandidáti budou mít nejprve problémy se získáním potřebného počtu podpisů a potom hlavně s tím, aby na to měli peníze. Což zase není až tak velká legrace.

Zbývají sponzoři. Kdo to je? Lidé? Státy? Korporace? Pro někoho (pro některé) je pár desítek milionů slušná cena za to, že budou mít zavázanou hlavu středoevropského státu...

Můžeme pochybovat o číslech z Goldflamem citovaného průzkumu, můžeme spoléhat na to, že k volbám půjdou lidé, kteří budou myslet, nezapomínejme však na to, jak v posledních volbách parlamentních volila kupříkladu bába s dědkem a jejich vnuci, kteří je přemlouvali. Na to, jak se zanedlouho tloukli do hlavy, když jim ti páni vyluftovali peněženky. Kolik bab, dědků a vnuků se vyléčilo? Uvidíme.

Rád bych byl optimistou. Ale už jsem toho bohužel příliš zažil. Oskar Krejčí ve své analýze Proč vyhraje Zeman tvrdí, že exptremiér nejlépe vyjde z průsečíku společensklých nálad a potřeb voličů potvrzených průzkumy. Unavení voliči chtějí jistotu, silnou středolevou osobnost stojící mimo strany. To sice se Zemanem tak úplně neplatí, ale bývalý premiér se mnoha lidem skutečně jeví jako lepší ze špatných řešení.

Jestliže to tak opravdu dopadne, bude to samozřejmě i prohra občanské společnosti, která nechce minulost a touží po skutečné společenské změně. Prohra, daná její neschopností vygenerovat společného a silného kandidáta, který by měl v té soutěži dobrou šanci.