Obrovský olympijský úspěch britských sportovců je "poučením pro politiku"

6. 8. 2012

Britové právem jásají nad spektakulárním úspěchem svých sportovců - z nejrůznějších etnických kultur a prostředí, ze státních i ze soukromých škol - na letošních Olympijských hrách v Londýně. Malá Británie získala do meděle do večera neuvěřitelných 16 zlatých medailí, 11 stříbrných a 10 bronzových a umístila se tak zatím na olympijském žebříčku na neuvěřitelném třetím místě. Před ní jsou jen Spojené státy a Čína. Čína má ovšem miliardu obyvatel a Spojené státy 313 milionů, Británie 60 milionů.

Tabulka všech medailí ZDE

Zavládlo překvapující povědomí, že v rozpadávající se Británii funguje jak se zdá alespoň něco pozoruhodně dobře. Komentátorka Jackie Ashley v tom vidí podstatné poučení pro politiku:

Rozbitá Británie? O tomto víkendu se to nějak neprojevovalo, že? Zlaté medaile získávali Britové z nejrůznějšího kulturního zázemí a nejrůznější etnicity a to na Olympijských hrách, které navzdory škodolibým předpovědím chaosu fungují jako hodinky a obrovské davy diváků mají potěšení z dobře zorganizovaných akcí.

Samozřejmě, všem se nám Olympijské hry líbí, protože se zdají být naprostým protikladem politiky, naprostým protikladem chaotického, zkompromitovaného denního života, kdy jednáme na základě smíšených motivů. Olympijské hry jsou rychlé. Jsou jasné. Jsou superdramatické. To, zda někdo vyhraje či prohraje, je hned jasné. Můžeme předstírat, že žijeme v jednodušším světě. Má mnoho hrdinů a skoro žádné zloduchy.

Avšak Olympijské hry byly vždycky vysoce politickou událostí a politické důsledky se vždy vyvozovaly z jejich úspěchů či selhání - a také i důsledky pro národní cítění. Nacionalismus Olympijských her je spojený s jejich moderním původem. V roce 1896 ještě nedošlo k ani jedné z obou světových válek. Tehdy šly mávání vlajkami a idealismus ruku v ruce - dnes je to obtížnější.

V dnešní době jsou autentické příběhy "národního" úspěchu také složitější. Tolik sportovců, zejména z malých zemí, trénuje dlouhá léta v zahraničí, se zahraničními trenéry a se zahraničním financováním. I když pomineme, že země oportunisticky dávají nejlepším sportovcům jejich občanství, mnoho sportovců získává zlaté medaile v důsledku cvičišť, která jsou velmi daleko od zemí, jejichž státní hymna se hraje.

Přesto však lze z toho všeho vyvodit nacionální poučení. Jedním je, že stále ještě spolu soutěží dva naprosto odlišné systémy. Jeden je autoritářský, centralistický a absolutně soustředěný na získání největšího množství medailí z důvodů ideologické pýchy - aby starci, vládnoucí doma, vypadali dobře. V minulosti to byl Sovětský svaz, který si vybíral děti a freneticky je trénoval v specializovaných sportovních střediscích. Dnes je to Čína. Ten druhý systém je chaotičtější, je kapitalistický a je daleko otevřenější migraci.

Spojené státy, Francie, Brazílie a Británie mají nejmultietničtější týmy a mají velký prospěch z jejich relativní otevřenosti. Mo Farah, který se přistěhoval do Británie z Mogadišu, když mu bylo osm let, je teď britským hrdinou. Otec Jessicy Ennisové byl z Jamajky a maminka je z anglického Derbyshiru: je to také velmi britská hrdinka. V britském olympijském týmu jsou letos méně významní příslušníci královské rodiny, absolventi soukromých škol, děti z drsných částí britských měst a noví přistěhovalci. Myslím, že bychom na to měli být hrdi.

Olympijské hry jsou zadostiučiněním pro labouristické politiky, kteří usilovně pracovali, aby se v Londýně hry mohly konat. Avšak je tu hlubší poučení, o němž by měly uvažovat všechny politické strany.

Proč jsou britští sportovci tak úspěšní? Sportovci dosáhli svých úspěchů proto, že tvrdě trénovali a pracovali společné v týmech a skupinách, které byly dobře vedeny a vyvolaly ve svých příslušnících hluboký pocit loajality. Poslouchejte, jak ti sportovci mluví o svých týmech - o svých trenérech, o svých partnerech z tréninku, o svých přátelích.

To mě právě dojímá, píše komentátorka. Z toho plyne to největší poučení - které si můžeme odnést do normálního života. Nic není důležitější než pocit, že někam patříme - nejsou to ani peníze, ani sláva, ani status celebrity. Tito sportovci trénovali dlouhá léta, aby se sem dostali. Dlouhá léta vstávali za tmy, léta běhali ulicemi nebo plavali v bazénech, léta strávili nudným tréninkem v tělocvičnách a na velodromech, léta trávili bez mejdanů, bez alkoholu či letních dovolených, byla to dlouhá léta nudné práce v tělocvičně.

Tito lidé jsou živoucím příkladem odloženého uspokojení a potěšení. Léta se sebezapírali a tvrdě pracovali, kvůli možnosti, že by mohli vyhrát. Jsou přesným opakem onoho postoje "Chci všechno teď, dívejte se na mě, jsem celebrita", který prý charakterizuje moderní Británii.

Celé je to příběh dřiny a skupinové loajality.

Protože ta dřina se nemůže uskutečnit bez týmové práce, bez trenérů, bez vedení, bez přátelství. Říkají to všichni olympijští sportovci. Tady nejsme svědky individualismu: jsme svědky opaku. A jestliže vezmeme v úvahu tyto dvě věci - tvrdou práci, význam skupinové loajality a oběti, pak najednou vidíme jinou Británii.

Americký sociolog Robert Putnam, jak je dobře známo, argumentoval ve své knize Bowling Alone, že jestliže dá Západ přednost sobeckému individualismu před kolektivní, společnou akcí, ochudí tím svou společnost i svůj život.

Pokud nám přináší pozoruhodný úspěch Británie na těchto Olympijských hrách nějaké poučení, spočívá v tom, že když jednáme v součinnosti a navzájem kolektivně spolupracujeme, vede to k úspěchu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
4537

Diskuse

Obsah vydání | 8. 8. 2012