Proč je čekání na brzkou společenskou změnu utopie

6. 8. 2012 / Bohumil Kartous

Společenská atmosféra je napjatá. Jestliže na konci devadesátých let vládla blbá nálada z toho, že se zcela "nepochopitelně" nepodařilo vytvořit z totalitně handicapované společnosti za pár týdnů obrodných procesů (s velkým otazníkem) demokratickou společnost s etickými měřítky založenými na jejich dlouhodobém respektování, na počátku druhé dekády 21. století lze termín blbá nálada považovat za eufemismus.

Mediálně filtrovaná korupční podezření a skandály střídají v těsném sledu jeden druhý s velkou rychlostí a razancí, přičemž většina z nich skončí po pár týdnech mediálního exposé v postupném zapomnění.

Po každém z nich ale zcela evidentně nabývá na síle rozhořčenost, vyvolaná nikoliv přímo tím, že politika je prokorupční (to se tak nějak v ČR předpokládá), ale více méně tím, že v období, kdy se snížil reálný příjem populace a kdy jsou omezovány sociální kompenzace poskytované státem, vycházejí najevo případy toho, jak je s veřejnými prostředky, na nichž jsou státem poskytované kompenzace závislé, hospodařeno.

To už není blbá nálada, to už je dost vážný pocit křivdy, ublíženosti a bezmoci, který je do značné míry oprávněný.

K událostem dokumentujícím prosakování korupce, klientelismu, nepotismu, bezuzdného kariérismu, překrývání naprosté nevzdělanosti koupenými tituly a dalších veskrze příjemných vlastností do nejvyšších pater politiky docházelo i vždy před tím, jenže rozkrádání a vláda demence jsou tolerovány více, pokud se všichni mají více méně stále lépe.

V okamžiku, kdy tahle úměra přestává platit a křivka blahobytu padá (za předpokládané konstantní úrovně rozkrádání a politické demence), blbá nálada přechází ve vztek či beznaděj.

Tlak tedy roste, ale reakce jsou paradoxně jen nepatrně méně pasivní než v období blbé nálady.

Informační technologie přinesly vynikající katalyzátor v podobě elektronických sociálních sítí, díky nimž se lze připojit k desítkám protestů, výzev a virtuálních happeningů během jednoho odpoledne, aniž by člověk musel zvednout zadek od své dosud dobře zásobené ledničky a vystavit svou skutečnou identitu, sebe sama, jakékoliv fyzické konfrontaci a riziku.

Při takovém revolučním nasazení hrozí nanejvýš obezita a hypertenze, což velmi dobře konvenuje se zavedeným způsobem života. Co určitě nehrozí, je výrazná společenská změna, ke které současná situace a její mediální zrcadlení zdánlivě vyzývají.

Kdybychom chtěli vidět situaci groteskně, nabízí se scéna z animovaného filmu Wall-e, jinak brilantní sociální kritiky pochopitelné i malým dětem, kde také lidé chtěli povstat, ale zjistili, že to pro svou fyzickou i mentální otupělost nedokáží. Nuže proč nelze očekávat, že se v brzké době něco výrazně změní...

Sdílená společenská nedůvěra

O Češích se s oblibou říká, že jsou závistiví. Tato vlastnost má, ve světle neustálých korupčních událostí i zkušeností z běžného života každého Čecha významné opodstatnění.

Podezření, že nabytý majetek či jiný záviděníhodný úspěch pochází z nějaké nekalé činnosti nebo že ho bylo nabyto nějakou jinou eticky zpochybnitelnou cestou, je provokováno právě tím, že jak na úrovni mediální, tak na úrovni osobní je téměř každý konfrontován se skutečností, že se tomu tak zhusta děje.

Aby Češi přestali být závistiví, museli by k tomu v prvé řadě ztratit důvod. To není obhajoba závistivého postoje, nýbrž pouhé konstatování.

Tato celková nedůvěra je sice podmínkou k tomu, aby byla zpochybněna politická reprezentace, zároveň ale chybí jakákoliv přijatelná alternativa, která by k sobě nepřitahovala pochybnosti a nedůvěru.

Politické reprezentaci se daří reprodukovat se se všemi malformacemi, které za dobu svého vývoje nasbírala. Současné spektrum nejvýznamnějších stran, měřeno reálným politickým vlivem, není nic jiného než panoptikum, v němž lze téměř poslepu na první pokus vytáhnout korupcí vyžraného králíka.

Nedůvěra plodí nedůvěru, nikoliv naopak. Bez toho, aniž by byl současný status quo nějak jednoznačně narušen či destabilizován, čímž by byl narušen i konstantní pocit nedůvěry, nelze předpokládat změnu k lepšímu.

Proto se v podstatě nic závratného neděje: vládne podvědomé přesvědčení, že právě takhle to ve své podstatě všechno funguje a že je to do velké míry přirozené, což vydatně přikrmují média, která svým zákazníkům předkládají to, co chtějí číst, vidět a slyšet. Ale o tom najdete odstavec trochu níže.

Vysoká míra sociálního blahobytu

Víte, jaký je rozdíl mezi Egyptem a Českou republikou? V Egyptě slouží sociální sítě jako komunikační prostředek pro rychlé šíření informací mezi protestujícími, kteří se tak mohou lépe organizovat. Pochopitelně je to také výborný prostředek vysoké penetrace ideologií či alespoň vůdčí myšlenkou.

Tento princip funguje proto, že současná sociální situace v Egyptě je špatná a nejbližší i vzdálenější vyhlídky směřují v podstatě k beznaději.

Proto jsou lidé ochotni riskovat životy v pouliční válce s armádou, protože -- z jejich úhlu pohledu -- mohou jen získat, ať už na svobodách, právech nebo na statcích.

Z pohledu českého facebookového "revolucionáře", kterému se hroutí páteř z nadváhy a mnohahodinového každodenního lajkování různých radikálních výzev a prohlášení, je sociální síť nejen médiem, ale i samotným prostředím, v němž se protest a vzdor odehrávají.

Fejsbůčkový český revolucionář je doposud natolik spokojený s tím, co mu současný status quo poskytuje, ať už v oblasti svobod nebo v oblasti majetku, že nebude riskovat ztrátu.

Jednoduše, má se příliš dobře na to, aby nasazoval více než volný čas strávený osvěžujícím revoltováním na nějakém internetovém simulátoru sociální agrese.

Do budoucna to sice vypadá dost nejistě, ale naděje se jeví být pořád větší než znepokojení. Statisícová demonstrace jednou za deset let je v podstatě vrcholem současné vzpoury proti establishmentu a po ní trvá hodně dlouho, než společnost zapomene, že to vlastně nikam velice nevedlo.

V demokracii mediálních, ekonomických a politických kartelů má cinkání klíči dost nepatrný vliv ...

Resistence politických držitelů moci

Už se toho popsalo tolik o "kmotrech" a "papaláších", že tato slova ztrivializovala a stala se velmi frekventovanou součástí jazyka v jeho lidové formě.

V podstatě každá politická strana si s sebou nese viditelné a stále přítomné stigma způsobené různými skandály.

Politická reakce na tuto skutečnost se děje nikoliv nějakou kvalitativní změnou politiky, tedy větším důrazem na etické normy a důslednějším vyžadováním jejich dodržování, ale v podstatě jen na úrovni politického marketingu.

Metodou štěpení a slučování vnikají různé nové politické formy, které pouze recyklují a přebarvují obsah.

Obsah sám se tím pádem stává více méně bezobsažný a odpovídá v principu tomu, jako cílovou skupinu voličů má zasáhnout a jaké hodnoty má evokovat.

Obsah politiky, deklarovaný politickými držiteli moci, je stále více podobný tvorbě brandu, značky, tedy identity šité na míru s ohledem na to, jak má být tato identita vnímána, nikoliv jaká ve své podstatě je.

To je mimochodem jeden ze stále více vlivných faktorů zvyšování celkové společenské nedůvěry. Nicméně schopnost udržovat dostatečnou míru identifikace s voliči, což je vyjádřeno mírou účasti u voleb, zůstává natolik vysoká, že poskytuje dostatečnou legitimitu k držení moci.

Aniž by politická reprezentace musela výrazněji měnit způsob, jakým se svěřenou mocí nakládá.

Pod heslem "je lepší volit někoho než nikoho" tak dochází k tomu, že jsou stále dokola uskutečňovány volby, které pouze rekonfigurují stávající politickou scénu, která tak, k všeobecnému společenskému údivu, vykazuje stále tytéž handicapy. Takových voleb, jako v posledním desetiletí, mohou proběhnout desítky, aniž bychom se dočkali reálné změny.

Vyhýbání se schopných lidí politice

Vláda ambiciózních maloměstských inženýrů je jednou z mála definicí, které lze o polistopadovém politickém vývoji říct.

Porevoluční záchvat, v němž došlo k tomu, že se do politiky snažily zapojit společenské elity z nejrůznějších oblastí společenského života, opadl během prvních měsíců a začala se vytvářet politická garnitura.

Ta vykrystalizovala v současnou podobu politické reprezentace, které ve své vrcholné úrovni koncentruje to, co si zjednodušeně dovolím nazývat vláda maloměstského inženýra (vypůjčeno od Alexe Koenigsmarka).

Nemám nic proti maloměstským inženýrům, ale poněkud monotónní obsazování politických postů těmito lidmi vytváří bohužel limity maloměstským inženýrům vlastní.

Maloměstský inženýr dosáhl formálního vzdělání, v jistém slova smyslu je téměř vždy schopný, je vytrvalý a houževnatý a dobře přizpůsobivý jistému diktátu. Umí se mu podřizovat a snadno se naučí ho uplatňovat.

Velmi často má ale omezený intelektuální a kulturní rozhled, protože to prostě k jeho životu nepatří.

Ministra kultury tak může dělat i člověk, který otevřeně a s hrdostí doznává zálibu v tom největším popkulturním braku, vrcholným politikem může být člověk, který si plete sociální demokracii s NSDAP atp.

Tento výčet berte pouze jako ilustrativní, příkladů by se našlo nepočítaně.

Stačí jen přehled lidí, kteří jsou ochotni kupovat si vysokoškolské tituly, aby tak často překryli svou intelektuální nedomrlost a neschopnost dosáhnout byť jen na formální vzdělání.

Rozhodně nechci paušalizovat, jistě i mezi maloměstskými inženýry se najdou lidé s rozhledem převyšujícím průměr. Umějí to ale velmi dobře skrývat.

Pozitivní deviace, které se dějí, jsou velmi účinně vypuzovány, protože ochota podřizovat se diktátu je v případě lidí přesahujícím obzory maloměstských inženýrů výrazně nižší. A to je samozřejmě problém.

Má to i svůj efekt: politice se programově vyhýbá řada lidí, kteří by ji mohli obohatit svými osobnostními kvalitami, jenže nechtějí.

Nechtějí se kompromitovat v zamořeném milieu, které současná politická scéna představuje. Věděl bych o spoustě lidí, kteří by dokázali pozvednout úroveň české politiky prostě jen tím, že by své schopnosti propůjčili věcem veřejným, ale nemají důvod.

Proč by to dělali, když mohou úspěchu dosáhnout jinak a jinde a mít přitom často pocit, že se neprostituují tolik jako v politice?

Síla popkultury a fakticky činná intelektuální elita

Karel Gott, Helenka Vondráčková a Michal David patří mezi top mediální figurky, pohybující se na vrcholu současného popkulturního mainstreamu.

Jsou to tytéž symboly, které reprezentovaly popkulturu pozdně socialistického období.

Jejich popularita je nezávislá na společenském uspořádání, na dodržování svobod, na korupci, na vývoji HDP.

Jak je to možné?

Je to jednoduché. Skutečná popkultura je vytvořena jako výrazně autonomní prostředí, v němž se svět odehrává zcela svébytným způsobem.

Mimochodem to dokumentuje skutečnost, že tato oblast společenského života zůstává téměř neměnná, nehledě na rychle se střídající prchavé trendy, které jí dodávají dynamiku.

Je to oblast, do které se většinová společnost uchyluje bez ohledu na to, jaká historická epocha právě probíhá.

Je to oblast, ve které řada lidí, na rozdíl od reálného života, nachází něco pozitivního.

Máte dojem, že společnost, která je kulturně formovaná v takovém prostředí, bude schopná nějaké výraznější sebereflexe a aktivity?

Může popkultura retardovaná na úroveň co nejnižšího intelektuálního a estetického společného jmenovatele provokovat a inspirovat k něčemu alespoň náznakem kritickému či skeptickému?

To je naprostý nonsens, vždyť tatáž popkultura, ať už v období totality, nebo v období demokracie, funguje jako účinné sedativum s naprosto protichůdnými účinky.

To je vcelku banální konstatování, nic nového.

Kde je ale nějaká kulturní reakce, avantgarda cílící na aktuální společenské problémy? O žádné nevím. Popkultura absorbovala dokonce i určitou míru protestu, která dokonale harmonizuje s facebookovým revolucionářstvím.

Skutečná kulturní revolta v této zemi v podstatě neexistuje.

Symbolem toho je sebestředný street art skupiny Ztohoven, který je zaměřen na lehce srozumitelný, často vtipný efekt, s nulovým nebo evidentně nepromyšleným kontextem z hlediska sociální kritiky. Tohle je vrchol kulturní revolty v současné ČR ...

A to se nebavíme o skutečné účinnosti jakékoliv kulturně politické akce. Ty s největším dosahem, jako třeba Přemluv bábu, jsou intelektuálně ubohými průjmy výmluvně dokumentujícími neoriginálnost, tupost a omezenost jejich tvůrců či protagonistů.

Je smutnou skutečností, že přitom právě takové akce, které pevně zapadají do rámce popkultury, poutají nejvíce pozornosti.

Opozice neexistuje, neexistuje jediné vlivné intelektuální hnutí, které by se postavilo na odpor věrné soudružské koexistenci politiky a popkultury.

Mikronésie českého intelektuálního vzdoru sestává z ostrůvků tvořených různými solitéry, mezi kterými (pokud vůbec) existuje jen velice nestálé pouto. Ostatně, co by je taky mělo spojovat? Nedůvěra?

Mediální reflexe (?)

Podle frekvence různých politických skandálů, které zaplňují mediální prostor, by se dalo soudit, že média přispívají ke společenské kultivaci.

V podstatě každé médium dokáže poukázat na to, o jakých politických kauzách informovalo veřejnost a dokládat tak agilitu společenských watchdogs.

Problém je, že jakákoliv jejich odpovědnost je iluzorní, protože jejich zájem končí v okamžiku, kdy se objeví nová kauza a nový mediální příběh, nebo pokud se jednoduše objeví jiný zájem, s nímž daný příběh nepříjemně koliduje.

Rád se přiznávám, že česká média pravidelně nesleduji. Po určité době jsem zjistil, že z toho, jak jednotlivé události pojednávají, ať už zpravodajsky nebo názorově, lze jen málokdy zachytit nespekulativní fakta či podstatný vhled za to, co je viditelné a evidentní.

Četbou a sledováním českých médií lze docílit pouze toho, že se člověk naučí uvažovat o současném statu quo jako o hranicích univerza, což je vzhledem k prokazatelné provinciálnosti, pevně dodržované banalitě a gatekeepingu českých médií výborná antikoncepce progresivního skepticismu.

Donekonečna opakované vzorce uvažování, téměř nulový přesah, opomíjení podstaty věci a prostinké zjednodušování jsou skvělým receptem na udržování společenské letargie, ale v žádném případě provokací k překročení vlastního stínu.

Stejně, jako to nelze v brzké době předpokládat u společnosti, nelze to předpokládat ani u médií.

Mediální zrcadlení toho, co se děje na politické scéně, je křivé. Což o to, to je nutno předpokládat, jenže česká média mají neobyčejný dar zplošťovat a dokola omílat naučené mantry, které tvoří současný český mediálně politický mýtus.

Ten je ještě v roce 2012 postaven na totemu cimrmanovského boje proti komunismu, na nekritické servilitě k ekonomickým elitám a na intelektuální opožděnosti, respektive dlouhé setrvačnosti ve snaze zachovávat mýtus pokud možno stabilní a jednoduše čitelný.

Mateřství, které si média ve vztahu k mýtu oprávněně nárokují, velí ochraňovat a opečovávat, ne bourat.

Názory, které mýtus nabourávají, jsou často hodnoceny jako nepatřičné.

V hezkém souladu se stádovitostí jde nekritické přebírání názoru vyjadřovaných bráhmany současnosti, tedy mediálními experty.

Média a experti vytvářejí zvláštní symbiózu, v níž média propůjčují řády expertům a experti na oplátku zajišťují důvěryhodnost a platnost tomu, co média vyplodí.

V tomto vztahu se v podstatě konstruuje mediální obraz, z nějž společnost odečítá fragmenty reality. V českém pojetí se rozhodně nejedná o intelektuální dynamit, spíš takovou sentimentální, věčně hořící vánoční prskavku...

Opomíjené vzdělávání reprodukující kulturní stereotypy

Žijeme ve společnosti, která není dostatečně ochotná a motivovaná, aby prosadila společenskou změnu politicky nebo radikálně a nekonstitucionálně.

Brání tomu jak vysoká míra blahobytu, tak předchozími historickými epochami deformované kulturní prostředí.

Pokud není možné docílit společenské změny rychle, je jediná možnost kultivovat společnost dlouhodobě. K tomu má civilizovaný stát skvělou instituci, a to školu.

Škola zdánlivě zajišťuje vzdělávání. To je ale, zvlášť v současnosti, do značné míry zástupná funkce.

Škola daleko více naplňuje funkci instituce, která má reprodukovat specifické kulturní vnímání a má integrovat jedince do společnosti tak, aby byl schopen v ní, pokud možno bezproblémově, žít.

Pokud se podíváme na současnou školu, nelze nabýt dojmu, že zrovna zde by měl vyklíčit zárodek nějakého celospolečenského obratu k lepšímu. Vzhledem k tomu, že stát školu poněkud slepě považuje za "vzdělávací zařízení", a nevšímá si jejích daleko důležitějších funkcí, je škola všeobecně odsouvána do pozadí jako něco nepotřebného.

Krize školy, ilustrovaná rostoucím nezájmem dětí o ni, nízkou reálnou prestiží učitelského studia i povolání a vysokou mírou znechucení učitelů, na desetiletí zkornatělou náplní vzdělávání (požadující od žáků akademické znalosti z matematiky místo rozvoje matematické gramotnosti, znalosti o starém Egyptě místo povědomí o vývoji v moderních dějinách, znalosti letopočtů místo chápání textů) i reálnou nevšímavostí politických elit, svědčí o tom, že spoléhat na její schopnost působit pozitivně na integraci společnosti nelze.

Její možnosti jsou dlouhodobě atrofovány, čímž se snižuje důvěra v to, že škola skutečně připraví člověka na život ve společnosti, v jakémkoliv smyslu.

Nepochopitelnou snahou zachovat školu v jejích tereziánských rozměrech a poznamenanou léty totality je blokována vyhlídka na to, že škola bude v dětech rozvíjet sebevědomé, odpovědné, prosociální osobnosti a občany.

Vzdělání je něco, co je stále více otázkou ekonomické směny, nikoliv kultivací jedince a v důsledku i celé společnosti.

Není to vůbec tak, že by současné děti takovému ideálu nějak odporovaly. Je to tak, že škola to buď nedělá, nebo je dokonce proti.

Pokud rodiče skutečně chtějí pro své děti zajistit budoucnost života ve společnosti, která bude lepší než tato, měli by věnovat svou pozornost v prvé řadě tomu, co dělají jejich děti podstatnou část jejich života a poskytovat jim to, v čem škola evidentně selhává.

Naučit je vyčistit si hlavu na facebooku ale není to pravé...

0
Vytisknout
9897

Diskuse

Obsah vydání | 10. 8. 2012