Psi jako údajní společníci lovců mamutů

8. 6. 2012 / Aleš Uhlíř

O těchto objevech a názorech Mietje Germonpré u nás 10. 10. 2011 psal časopis 21. století v článku Prehistorický pes s kostí v hubě. V něm se uvádí, že v České republice "objevili archeologové nález, o kterém informují vědecké časopisy po celém světě". Jde o "lebku prehistorického psa s velkou mamutí kostí v hubě" ze známého naleziště lovců mamutů v Předmostí u Přerova. K tomu tento odborně se tvářící časopis s poněkud svérázným stylem dodává, že podle vědců může nález z Předmostí znamenat, že pes byl "nakrmen na cestu, po které bude doprovázet mrtvého člověka na cestě do záhrobí". To už je docela pěkné fantazírování.

Mietje Germonpré se zabývá výzkumem domestikace zvířat a posunutí domestikace psa z počátku mezolitu o cca 15 000 let dál do minulosti, to by už byl objev skutečně zlomový. Někteří přírodovědci (např. z univerzity Tübingen) však v těchto jejích nálezech psů starých 29 000 či dokonce 32 000 let vidí kosterní pozůstatky vlků. To, co Mietje Germonpré považuje za psí lebky, jsou prý typické vlčí lebky.

Zajímavá jsou zjištění známého německého přírodovědce Alfreda Brehma. Ve své rozsahem a důkladností dosud nepřekonané publikaci známé jako Brehmův život zvířat (1864-1869), která se v průběhu dalších desetiletí dočkala mnoha rozšířených vydání, se Brehm domestikací psa podrobně zabývá. Jeho závěry, že pes nejspíše pochází z vlka a přišel k člověku krátce před začátkem mezolitu, odpovídají současným genetickým analýzám (mitochondriální DNA), podle nichž psi evropští, asijští i předkolumbovské Ameriky pocházejí z vlka, od něhož se oddělili v době před zhruba 15 000 lety. Přesto ohledně původu psa stále zůstává mnoho nejasností.

Podle Brehma se nejstarší pozůstatky psa objevují v lidských osadách z přechodné doby mezi mladší a starší dobou kamennou. Byl to nejprve malý pes, který se v mladší době kamenné rozšířil po celé Evropě. Je znám především z kolových staveb a podle nich prvně popsán Rütimeyerem pod jménem Canis familiaris palustris. Brehm odmítá názor, že by tento pes mohl pocházet od šakala, neboť v té době již šakal střední a západní Evropu neobýval. Připouští však, že by domestikace šakala mohla proběhnout v jihovýchodní Evropě a pes se odtud rozšířit po Evropě. Této hypotéze ale, jak Brehm podotýká, odporuje malá proměnlivost tehdejšího psa, který představuje po celé Evropě v mladší době kamenné konstantní, málo proměnlivý typ, jak prokazují nálezy z neolitických sídlišť z rozsáhlého území od západní Evropy až k Ladožskému jezeru. Teprve v závěru mladší doby kamenné cca 5 000 let př. n. l. se podle Brehma začínají tito psi měnit a vytvářet rasy. Brehm postavení tehdejšího psa přirovnává k tzv. psům páriům, kteří sami představují určitý těžko řešitelný problém co do svého původu. Jsou to psi směřující k domestikaci nebo psi, kteří "svrhli lidské jho" a stali se příživníky člověka? Psy bez pánů, o které se nikdo nestará, žijící v blízkosti lidských příbytků? Brehm se domnívá, že např. v Egyptě takto psi páriové žili od pradávných dob a jsou tam doloženi jak literárně, tak nálezy kostí v hrobech. Z toho Brehm usuzuje, že na evropských sídlištích mladší doby kamenné možná nebyli psi zcela domestikováni, ale žili v blízkosti osad po způsobu psů páriů a teprve rolník vzal psa jako druha do stavení a učinil z něj domácí zvíře.

Neúnavný Alfred Brehm se svými možnostmi a týmy spolupracovníků však zjistil jednu věc, která může být pro objevy Mietje Germonpré, její metodu identifikace psích a vlčích lebek a nálezy psů staré 32 000 let smrtelná. Brehm praktickým ověřením, kdy byla sledována vlčata chovaná člověkem, zjistil, že na lebkách ochočených vlků velmi rychle dochází ke změnám. Pro velké "psy" na tábořištích lovců mamutů tak může být zcela jednoduché, přirozené vysvětlení. Nejsou to psi. Jde o ojedinělé případy vlků získaných člověkem jako vlčata a chovaných od útlého věku v zajetí.