K základním podmínkám občanské a demokratické revoluce v naší zemí

7. 6. 2012 / Petr Kužvart

1. Úvodem: co je třeba a čeho se musí občanská opozice vyvarovat

Zapotřebí je nyní, po tragikomickém představení rychle vyprchavších masových protestních akcích, po řadě roztříštěných akcí a akciček jednotlivých skupin nespokojených, po trapných rozkolech a po dalším a dalším organizačním drobení, po všem tom snaživém hemžení, pokusech o zastřešování cizích aktivit, což vše bylo - přiznejme si - dnešní vládnouci politické garnituře často spíše k pobavení a jen párkrát jí opravdu zatrnulo, po tom všem je třeba se hluboce zamyslet.

Je nutno jasně si říci, že jakékoli stále znovu vznikající snahy o organizační sjednocení občanské opozice jsou zbytečné a kontraproduktivní. Nemá to smysl, je to jen příležitost pro hašteření a opakující se zastřešovací choutky různých ctižádostivých generálů bez vojska.

Místo nich je nutno stavět velmi vytrvale na akčním propojení, na tom, aby se i dost různé složky občanského odporu postupně domluvily na společně sdílených cílech a požadavcích, aby pak pracovaly společně k jejich dosažení a k podchycení latentní většinové nespokojenosti občanstva.

Je zapotřebí opravdu hodně nadhledu a tolerance a mít na zřeteli cíle a v zájmu jejich dosažení potlačovat osobní animozity, ctižádosti a trucpodniky. Pamatujme si dobře, že jde o dobrovolné aktivity občanů, kterým nemůže nikdo rozkazovat, tedy i všechny pokusy o zastřešování jsou nesmyslné, pokud nepocházejí z přímé potřeby fungující horozontální struktury.

Pokud by měla vzniknout nějaká sjednocující, případně střechová struktura občanského odporu, musí se tak stát organickým vývojem zdola, vyvoláním praktické potřeby, tedy až tehdy, kdy bude fungovat horozontální struktura skupin a organizací a bude pocitovat praktickou potřebu užší koordinace. Až tedy budou občanské skupiny odporu v pracovním propojení, budou se navzájem podporovat a spolupracovat, pak je prostor pro vznik koordinačního orgánu a od něj vede cesta k případné společné reprezentaci. Jinudy cesta nevede! Nemá smysl opět a opět přicházet se zaručenými a konečně těmi pravými návrhy a projekty umělého jednotářství a vždy se zase divit, že to skončilo ve ztracenu.

Je nutno si vydiskutovat, komu stačí odchod dnešní politické garnitury a její výměna za parlamentní opozici - a kdo trvá na tom, že jde pouze o prvou podmínku pro další, systémové změny. Ti druzí se již nyní musejí chystat na další dějství dramatu po odchodu dnešní vlády a poslanecké sněmovny.

2. Pravidla spolupráce struktur občanské sebeobrany

Prvým pravidlem je akceptace dobrovolnosti všech aktivit. Z toho vyplývá, že každý jednotlivec i každá skupina přebírají pouze ty úkoly, jež samy chtějí řešit.

Dále musí jít o aktivitu na základě výchozí rovnosti všech skupin a opozičních struktur. Následně lze očekávat diferenciaci, určitou dělbu činností a témat, ale také rozrůznění opozičních občanských skupin podle výkonu - některá bude aktivnější, jiná pasivní, někdo se spokojí s opakováním plamenných výzev, jiní půjdou pro uskutečnění cílů také něco praktického dělat. Tato zásluhová diferenciace a dělba skupinového zaměření je přirozená a je nutno ji respektovat.

Musí platit při společném jednání a rozhodování zákaz majorizace ostatních některou složkou občanského hnutí odporu.

Morální povinnost solidarity s ostatními součástmi horozontálního propojení, zejména žádoucí pomoc a propagace akcí jednotlivých součástí horizontální struktury musí být samozřejmostí. Solidarita a podpora těm, kdo jsou cílem, úředních represí musí být samozřejmé!

Hledání toho, co nás spojuje místo vyhledávání konfrontace v tom, co nás rozděluje.

O nezbytnosti tolerance a nadhledu se již výše mluvilo.

Do popředí by měla být postavena aktivní snaha o dosahování společných cílů místo péče o vlastní důležitost či zásluhy a o realizaci vlastního ega. Vždy v rámci horizontálníchj propojení jde o vyjednávání o společném a sdíleném, zřídka se může jednat o hladké schvalování zvenku přinesených hotových textů různých autorů! Tedy je nutno krotit autorské ctižádosti. Musí jít o kolektivní, sdílené aktivity, nikoli o nepřehlednou změť "one man show". Aktivity, jejich usměrňování a rozhodování musejí být kolektivní a transparentní.

Podstatným a kritickým bodem je určení společných cílů a požadavků. To musí být dost obratně, trpělivě a tolerantně vyjednáno. Každá skupina bude mít své vlastní cíle, jež si bude samostatně prosazovat vedle integrace do horizontální struktury - ta tu bude pro to, aby se prosazovalo, co bylo společně dohodnuto jako společný, všemi zúčastněnými skupinami sdílený program požadavků a cílů. Zatím je to dost ubohé - holešovské body z 28. ledna 2012 vypadají vedle pouhého svržení vlády a případně ještě rozehnání sněmovny a požadavku předčasných voleb docela dobře. Ale ani ty nejsou dostatečným programem, se kterým by si byla občanskéá opozice schopna vystačit.

Níže jsou body, jež by snad mohly být zvažovány jako potenciální společné cíle, jež by měly šanci na širší podporu spektra nevyhnutelně rozličných a pluralitních struktur občanského odporu.

3. Potenciální požadavky a cíle pro hledání společného programu

a) cíle prvého sledu, jež teprve otevírají možnosti dalších změn:

- odchod vládního kabinetu Petra Nečase je nezbytností. Devastátory obecného dobrého k opaku nepřinutíme. Musejí jít!

- rozpuštění nebo rozehnání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, protože ztratila politickou legitimitu, je naprosto prohnilá a plodí svými aktivitami akutní obecné ohrožení pro základní potřeby a zájmy majoritní občanské společnosti.

- uspořádání předčasných voleb do Poslanecké sněmovny PČR - dnes již není příliš reálné, aby se konaly na podzim, nicméně tato škůdcovská sněmovna nesmí dosloužit až do konce volebního období, protože by stihla zavést dovršenou soustavu destruktivních zásahů, ze kterých by se špatně vycouvávalo. V té době by se staly účinnými a hůře vratnými zásadní změny důchodů, zdravotní péče, školství apod. Problém rozebíraný v dalších pokračováních se týká toho, jakou roli má hrát občanské hnutí odporu v těchto volbách. Bez jeho výrazného tlaku by šlo jen o neplodnou výměnu figurek, výměnu dnešního "Bratrstva kočičí pracky" za zítřejší socdemácké renegáty.

b) cíle a požadavky druhého sledu by mohly být tyto:

- zastavení "reforem" a následná revize všech "reformních" kroků provedených vládami pana Topolánka, pana Fischera i pana Nečase, zmeny nebo zrušení (a návrat k původní úpravě) zejména tam, kde dosud nenastala účinnost příslušných zákonů, neprodlená revize daňové soustavy, zavedení daňové progrese. Zahájení prací na reformách v obecném zájmu nezbytných.

- zastavení legislativního procesu a v případě schválení zákona odklad účinnosti předpisů o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, církevními institucemi a společnostmi. Tato blokace otevře prostor pro jiné, obecně prospěšné vyřešení této důležité otázky.

c) možné cíle a požadavky zajišťující zahájení systémových změn nynějších zdejších společenských pořádků:

- uzákonění obecného referenda s minimem výluk a výjimek, s ústavní garancí závaznosti jeho výsledku (jde o výron vůle suveréna, který musí všichni ústavní činitelé a všechny zastupitelské orgány plně respektovat!) a s povinností jeho vypsání na základě podpisů 50 (25 ??) tisíc podporovatelů (v případě celostátního referenda), zároveň zavedení ucelené soustavy referend s obdobnými podmínkami na celostátní, regionální (nejen krajské) a obecní úrovni nebo na úrovni městských obvodů či městských částí statutátrních měst a hl. m. Prahy.

- uzákonění občanské zákonodárné iniciativy - pokud předepsaný počet podporovatelů podepíše petici, je parlament povinen zákonnou předlohu takto podpořenou projednat a rozhodnout o ní. Je otázkou, zda něco podobného zavést na krajské a obecní úrovni.

- uzákonění reálných možností využití prvků přímé demokracie jako protiváhy a pojistného mechanismu pro případ selhávání zastupitelských orgánů,

- odvolatelnost volených zástupců na všech stupních za zákonem definovaných reálných (splnitelných) podmínek - hlasováním stanovené části jejich voličů,

- oddělení výkonu státní správy (nyní tzv. "přenesené působnosti") od územní samosprávy ("samostatné působnosti") - od krajů a obcí tak, aby byl výkon státní správy podřízen vládě a odstřižen od vlivů místních a lokálních zájmových a politických skupin nebo mafií.

- posílení a zevšeobecnění státní kontroly nad veškerým hospodařením s veřejnými prostředky - jde o to, aby Nejvyšší kontrolní úřad (případně Nejvyšší účetní dvůr) pod dohledem a kontrolou parlamentu (nikoli vlády!) mohl kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky na úrovních ústřední, krajské i obecní i ve sféře státních fondů a zahraničních dotací. Výsledky kontrol by po námitkovém řízení byly závazné a opatření k nápravě soudně vynutitelná. Povinnost kontrolního orgánu předat neprodleně podezřelé poznatky orgánům činným v trestním řízení by byla samozřejmostí.

- povinné transparentní publikování (na webu) všech informací o výběrových řízeních při veřejných zakázkách, následné informování o jejich průběhu a výsledcích i o zpochybnění těchto výsledků některým soutěžitelem nebo jiným subjektem, vždy publikovat dokumenty v plném znění!

4. Závěrem této části výkladu něco o sobě - aby bylo zřejmé, proč do toho takto mluvím

Aby bylo jasno, proč tohle všechno píšu, tak tedy:

Nezávislými občanskými aktivitami jsem se začal zabývat už od poloviny 80. let minulého století. Od toho nebylo daleko k lidem kolem Charty 77, kteří se životním prostředím zabývali, zejména ke skupině kolem Ivana Dejmala, který vydával samizdatový sborník "Ekologický bulletin". V půlroce před listopadem 1989 spolu s lidmi z nezávislé radikální levice (Petr Uhl, Egon Bondy a spol.) i s prvými mladými anarchisty jsem se účastnil přípravy "Levé alternativy" (LA), tedy struktury, jež měla reprezentovat nekomunistickou radikální levici. Založena byla formálně u nás v bytě v sobotu 18. prosince 1989. Mezi členy byli nedávno zemřelý Saša Kramer, Štěpán Steiger, Martin Hekrdla, Franta Stočes a mnoho jiných. LA byla zničena společnými silami několika osob, jež ji ovládly a zaprodaly komunistům. Jeden z jejích hrobařů se pak stal za odměnu poslancem ČNR za komunistickou stranu. To bylo někdy v průběhu roku 1992.

Pro tehdejšího předsedu pražské organizace ČSSD Miloše Zemana jsem psal ekologickou kapitolu jeho alternativního programu, se kterým na jaře 1993 zvítězil na hradeckém sjezdu a stal se šéfem strany po Jiřím Horákovi. Za to jsem byl tehdy vyhozen z práce, protože si pan Hanák pustil v Lidových novinách pusu na špacír a můj zaměstnavatel se dozvěděl o mé činnosti pro soc. dem. stranu. Tedy jsem začal působit jako samostatný a nezávislý environmentální právník. Několik let jsem pak také vedl ekologickou odbornou komisi při ÚVV ČSSD (někdy od roku 1993 do 1995) a byl členem této strany. Viděl jsem zjevy typu Grosse, Buzkové a spol při práci a nakoukl do poměrů ve vrcholové politice. Ze strany jsem pak odešel (v roce 1999) a věnoval se výhradně ekologickým sporům a střetům zájmů v území (D5 u Plzně, zlato na Šumavě, nová cementárna na Tmani apod.).

Poté jsem se účastnil pokusu o oživení kritických tradic občanských aktivit formou "Charty 2007". Pokus ztroskotal mimo jiných příčin i pro mou počítačovou negramotnost a nezkušenost, díky které se do rozesílání naboural kterýsi darebák a celé to rozvrátil. Od té doby si při rozesílce zpráv na takové možné útoky dávám pozor.

Účastnil jsem se protiradarových aktivit zprvu v rámci NEZA, po konfliktu s Humanisty a jejich přáteli ve vedení NEZA jsem s dalšími pracoval v paralelní struktuře "Ne radaru". Byl jsem u vzniku Iniciativy AZ, ale také ProAltu na přelomu jara a léta 2010. Podstatné je, že jsme se Štěpánem Steigerem a dalšími založili již před tím, v únoru 2009 neformální občanskou "Iniciativu pro společenskou změnu", jež dosud funguje jako rozesílací síť po celé ČR i do zahraničí. Prvotním záměrem bylo pomocí e-mailové komunikace vytvořit síť potenciální krystalizační základny pro budoucí opoziční lidové hnutí. Předpokládali jsme již tehdy příchod celkové krize systému a naším záměrem bylo připravovat sílu schopnou v rozhodné chvíli krize usměrnit energii lidového hněvu a odporu od násilných akcí k podpoře požadavků a cílů systémových změn. Naše iniciativa byla protistranická, inspirovala se mimo jiných i polskou Solidaritou z let 1980 - 1981.

Po řadu let jsem studoval novodobé společenské revoluce, povstání, stávkové a protestní kampaně, ale i jiné krizové situace a to, jak společenské struktury na takový vývoj reagují, jak se samoorganizuje společnost, aby je odvracela. Hodně jsem studoval polské moderní dějiny - Poznaňský červen 1956, studentské hnutí zjara 1968, nepokoje na Pobřeží v prosinci 1970, vzbouření dělnictva v Radomi a Ursusu v červnu 1976 a konečně vznik a vývoj společenské krize v Polsku v letech 1980 - 1981, jezdil jsem do Polska a studoval polské prameny. Z našich dějin jsem se věnoval událostem kolem měnové reformy 1953, samozřejmě Pražskému jaru a jeho potlačení, z událostí v jiných zemích pak průběhu ruských revolucí 1905 a 1917, Kengirskému povstání v GULAGU, maďarské krizi z podzimu 1956 i dalším dějům.

Zblízka jsem mohl sledovat osudy Strany zelených, kde jsem měl a dosud mám řadu známých a přátel z ekologických občanských aktivit, četné kontakty mám i mezi sociálními demokraty, komunisty, nějaké i do Věcí veřejných, ODS a do občanských a politických aktivit kolem neparlamentních struktur. V rodině jsem měl vrcholového politika, tedy velmi dobře vím, co dělá politika a moc s lidmi, s jejich povahou a charakterem. Proto jsem se vždy vyhýbal profesionální politice a spíše ji studoval z hlediska reálných pravidel a skutečně fungujících rozhodovacích procesů v jejím rámci fakticky probíhajících.

Byl jsem od počátku v Holešovské výzvě a podporoval ji. Vím moc dobře, jak se co událo a kdo která selhání a rozštěpy zavinil. Došel jsem po mnoha letech zkušeností k poznání, že se v občanských aktivitách shromažďuje hodně rozumných a schopných lidí, jejich potenciální význam a výsledky však hatí velmi často jednak ambiciózní hlupáci, neschopní kritické sebereflexe, jednak ambiciózní kariéristé, kteří od počátku kalkulují po svém a nesmírně rádi stojí čemukoli v čele a rozhodně jim nestačívá mluvit jen sami za sebe. Jejich zastřešovací mánie je nevykořenitelná!

V mládí jsem velmi důkladně studoval Marxe a pokud co bylo k sehnání, tedy i Trockého. Deutschera a další autory tvůrčí marxistické tradice. V letech 1981-2 jsem shrnul své poznání do stostránkového pokusu o aplikaci metody třídní analýzy na tehdejší reálný socialismus (Ke kritice reálného socialismu", Samizdat, Praha 1982)..

Tolik tedy, aby bylo jasno. Nemám zájem o profesionální politickou kariéru. Mám nebývalý zájem pomoci změnám zdejších společenských pořádků a se zájmem sleduji reálný vývoj. Rozhodně si chci pohlídat jakékoli nové reprezentace, jež se budou snažit nám vládnout. A budu křičet, pokud se dokurví tak, jako ty předešlé!

POZNÁMKA NA ZÁVĚR

Po prvém, úvodním textu, který vyšel v Britských listech dne 30.4.2012 pod titulkem "Co dál po demonstraci 21. dubna?", nyní navazuji dalším volným pokračování.

Následovat by v budoucích dnech či týdnech měly rozbory možností postupu struktur občanské sebeobrany v různých variantách dalšího vývoje, úvahy o vztahu těchto struktur k politickým stranám a hnutím, o šancích na vytvoření politického subjektu "nového typu", o tom, co dělat v kontextu voleb (řádných i mimořádných), o možných příčinách bídy zdejší občanské opozice, která není schopna zdvihnout lid a je nucena se prezentovat okrajově vnímanými happeningy, proč je odvaha a akceschopnost zdejší společnosti tak trapně daleko za statečnými Islanďany, ale také za hrdinnými Španěly, Francouzi, Řeky i Araby. Bude třeba zamyslet se nad možnými budoucími scénáři ústavně konformního, ale i revolučního vyústění nynější společenské krize.

Bude také vysvětlena nesmyslnost a neplodnost dalšího sepisování konvenčních politických programů stran a hnutí - a to i v občanském prostředí. Zamyslíme se nad potenciální reálnou rolí lidu jako zdroje veškeré veřejné moci v zemi. Bude rozebrán princip neziskovosti a veřejné služby, který by měl platit ve zdravotnictví, sociálním zabezpečení, ale i ve školství i jinde. A co s narovnáním vztahů státu a církví, církenvních institucí a náboženských společností? I na to dojde.

A ještě něco: jakékoli ohlasy, kritika, polemika či podněty jsou nanejvýše vítány! A bude na ně reagováno.

V Praze 5.6. 2012

Petr Kužvart

0
Vytisknout
5821

Diskuse

Obsah vydání | 8. 6. 2012