Dobrý literární text

9. 6. 2012 / Boris Cvek

Mívám ve zvyku kritizovat literární výtvory dnešních mladých autorů a se stejnou skepsí a očekáváním povrchnosti jsem se začetl i do krátkého textu "Dokonalost a nedokonalost" na konci dnešních Lidových novin. Tímto textem, původně napsaným v angličtině, vyhrál jeho autor, Petr Kaftan, cenu National Literary Awad for Young Writers.

Nakonec jsem si Kaftanův krátký text o dospívajícím dítěti, jemuž se matka snaží vysvětlit hodnotu svobody a nedokonalosti na pozadí požadavku dokonalé morálky křesťanské sekty Spravedlivých, přečetl s obrovským zájmem.

Kaftanovi se totiž daří velice dobře vystihnout pocit bezpečí, neměnnosti, nezodpovědnosti, který plyne z toho, že prostě následujeme to samozřejmé a správné, a bolest, kterou způsobuje převzetí zodpovědnosti, ztráta samozřejmého středu života, odhodlání prozkoumat nepohodlný a nesrozumitelný "vnějšek" za zdmi rodičovského domu.

Spojilo se mi to s knihou americké filozofky Marthy C. Nussbaum Upheavals of Thought, která je monumentální syntézou filozofie, psychologie, darwinismu a teorie umění. Jejím hlavním tématem jsou city, citová zralost, význam citů pro rozvoj člověka, jeho poznávání a intelektuální činnost. Jednou z věcí, kterou Nussbaum nejtvrději kritizuje, je právě představa nějakého morálně dokonalého jednání.

Ta člověka paralyzuje, uzamyká ho sebepoznání, uvrhuje ho do strachu ze sebe sama, do systému lží a neschopnosti sdílet se, chápat se, být tvůrčí. Toto nebezpečí, domnívám se, nemusí být zdaleka spojeno jenom s nějakými rigidními náboženskými systémy, může v dnešním světě být naopak výsledkem strachu z nečitelného, chaotického, relativistického světa, kdy je všechno dovoleno, kdy zdánlivě už není co objevit, kdy na ničem nezáleží.

Vnější svět, který byl kdysi tak lákavý svou neznámostí, že náboženské systémy vynaložily obrovské úsilí, aby lidem zabránily ho prozkoumávat, opustit ulitu lokálních tabu a zvyklostí, se dnes může zdát prázdný, nelákavý... není co prožít, není co objevit, není proč riskovat. Zůstává jenom neurotické hledání jistot, středu světa, rodičovského pokoje. Kaftan ovšem geniálně zachycuje v jednoduchosti a síle i to nejdůležitější, na co dnes úplně zapomínáme. Jeho text končí negativně: "Já nechci pryč."

To je typické pro dobu, která paradoxně naopak vyrostla na moderních dějinách objevu, kolonizace nových světů, touhy po neznámém a novém, již lze datovat již k Baconovi, Descartesovi a Komenskému a jejich snům o nápravě světa silou neohroženého, statečného poznání. V 21. století nám z toho zůstala jenom bezprecedentní úroveň komfortu a strach ji opustit. Všeobecná korupce komfortem a snadností, bezvýznamností všeho.

O čem taky snít, když už všechno máme, když nevidíme umírající ve svém okolí a když v teple pokoje v rodičovském domě utíkáme do světa filmů a počítačových her? Hodnoty jsou rozbity a zůstává prázdno tam venku za okny. Hodnoty také nikdy nemohly vzniknout z úniku, komfortu a strachu.

Vznikaly z bolesti, z čelení smrti, nemocem, z hlubokých vztahů a z vědomí smrtelnosti, vážnosti a nekonečné hloubky lidského života. Abychom se probudili z odporně prázdného snu komfortu, který nás okrádá o naši duši a naši statečnost vyjít ven, který nás zamyká do nenápaditého života zbabělců, žijících na dluh, nevěřících v nic a utíkajících v deliriu paralyzovaného života před realitou pomocí tisíce lží, musíme otevřít oči a říci si pravdu o naší smrtelnosti, zranitelnosti a z toho vyplývající vážnosti života.

Vyjít ven pak bude mít smysl, protože nám bude nesmírně záležet na tom, zmírnit utrpení jiných lidí, budovat lepší společnost, vytvořit trvalé a hodnotné vztahy a pro to vše trpět, když to bude třeba. Tak se děje a uskutečňuje v člověku to nejcennější, totiž duše... a péče o duši je smysl života, jak tvrdil Sókratés i Jan Patočka.

0
Vytisknout
4057

Diskuse

Obsah vydání | 11. 6. 2012