Rozložení sil v Sýrii vyžaduje ČIN zvenčí

11. 6. 2012

Již 15 měsíců odolává v Sýrii obrozený humanismus centrálně řízené tyranii. Již 15 měsíců světové společenství sleduje, mnohdy s politováním, příběh trvalosti a nezlomnosti elementárních požadavků svobody, důstojnosti a uznání. Již 15 měsíců jsou za hledání obsahu těchto abstraktních pojmů masakrováni nevinní lidé bez ohledu na věk, pohlaví, etnickou či náboženskou příslušnost, píše Robin Maialeh náležící k syrské opozici.

Pro občany České republiky je situace krystalicky čistá. Systematická deformace jakýchkoli známek myšlení vytvořila dva hlavní proudy této krystalické pravdy, přičemž ani jeden z nich neodpovídá realitě.

Po vojenském převratu v roce 1970, kdy moc převzal Hafez al-Assad, byla Sýrie uvržena do 4 desetiletí trvajícího otroctví. Všudypřítomná tajná policie a rodinný klan s armádou v zádech, ovládajíc veškeré zdroje země s libovůlí a krutostí starověkých vládců devastují pod záštitou strany BAAS bohatství syrského národa. Zvolání po svobodě, linoucí se z Maghrebu, podnítilo syřany k povstání v půlce března 2011.

Režim Bashara al-Assada zareagoval na pokojné demonstrace briskně a již koncem měsíce měl na kontě desítky mrtvých. Významným impulsem byly protivládní "grafitti" několika dětí základní školy v Daraa, kteří za svůj názor draze zaplatily. Případ 13-ti letého chlapce Hamzy al-Khateeba, jemuž byly uříznuty genitálie, měl podlitiny, zlomený krk a nesmrtelná střelná zranění, byl bičován, sexuálně zneužíván a mučen elektrickými šoky pak už byl jen stvrzením nevyhnutelnosti revolty.

Genocidnímu počínání syrského vedení přispěchaly na pomoc gangy z Íránu a Hezbollah. Společně s vládními vojsky a krvelačnými milicemi Shabeeha, jejichž bicepsy tu a tam zdobí diktátorovy vytetované podobizny, se al-Assad snaží "reformovat" Sýrii. Assadovy milice tedy pod svým heslem: الأسد أو نحرق البلد "Buď Assad, nebo vypálíme zemi!" spustily reformy, jež vyústily ve zprávu Amnesty International, oznamující, že mučení v Sýrii nemá za posledních 40 let obdoby, čímž trumfly i reformy české vlády rozpočtové odpovědnosti. I přes veškeré represe, syřané vycházejí do ulic vyjádřit své legitimní požadavky a upozornit světové společenství na páchané bezpráví. Účastí na protivládní demonstraci riskují své životy, stejně tak jako NEúčastí na přivítání strýčka Lavrova či jiných vládních happeninzích.

Světový nezájem vyřešit situaci v Sýrii, rostoucí počet desertérů z armády a nebezpečí plynoucí z neustálého ostřelování však dali vzniknout Svobodné syrské armádě (FSA), jež byla založena na principu ochrany civilního obyvatelstva. Po vetování ze strany Ruska a Číny na půdě UN vlastně FSA supluje funkci, ke které se Rada bezpečnosti zavázala v roce 1945. Činnost UN se redukuje na vysílání pozorovatelů, kteří mají ověřit to, co už všichni vědí, či na zmocnění Kofiho Annana, jehož 6-ti bodový plán je jen další příležitostí mluvit a nic nedělat. Diktátorova snaha rozdělit společnost tak stojí proti universalitě občanských požadavků, transformujících se jak do pokojných demonstrací na jedné straně, tak do partyzánské činnosti ze strany FSA. Široká podpora obyvatelstva je pro FSA silou, bez které by zřejmě vzplála v plamenech během několika málo dní -- pro více informací kontaktujte kolegu Guevaru: Guerilla Warfare.

Syrský režim je klíčovým partnerem v oblasti pro šíitskou osu Írán-Hezbollah. Stejně tak je partnerem pro Izrael, který si 45 let užívá okupovaných Golanských výšin bez jakýchkoli námitek a syrsko-izraelská hranice je tak nejstabilnější hranicí, jakou kdy Izrael za dobu své existence měl. Ani izraelské bombardování jihu Sýrie před 5-ti lety nebylo pro al-Assada tak velkým soustem, aby ho s pokorou nespolkl. Vztah Moskva-Damašek je vztahem gamblera a hracího automatu. Ruské federaci je líto odejít od světélkující možnosti na výhru, když už do ní nasypala tolik peněz (odpuštěný dluh ve výši 14,5 miliard USD, dodávky zbraní a diplomatické zdiskreditování jsou opravdu vysokou cenou za vojenskou základnu v Tartúsu). Moskva svou závislost na hracím automatu zatím neprohlédla a tak je zřejmé, že dopadne jako většina gamblerů marně usilujících o zpětné vyhrání vložených peněz - v téhle hře prohraje vše.

Hlavní proud českého zpravodajství sice vystihl podstatu revoluce, nicméně při hlubší analýze nedokáže obstát. Tvůrci obsahu těchto komentářů naivně převzali rétoriku ministerstev zahraničí západních států o nutnosti prosazování lidských práv a skoncování s diktátorskými režimy. Zapomněli ovšem na to, že pokud by podobní diktátoři byli strategicky výhodní, nikdo by o jejich svržení neusiloval. V případě Sýrie se některé západní a arabské státy snaží pouze využít možné transformace. Podpora od těchto zemí nemůže mít z podstaty jejich politiky morální charakter, což si opozice bezpochyby uvědomuje, nicméně tonoucí syrský lid se jen chytá stébla v mořské bouři čítající cca 1 milion členů čistě represivních složek al-Assadova režimu. Největší chybou tohoto proudu je nerozpoznání těch, kteří si v Sýrii jen přihřívají polívčičku a neuvědomění si, že syrská lidová revoluce nemá ve svém boji opravdového partnera.

Alternativní proud tvoří pseudorevolucionáři a hrdinové přihlížející z pohodlí svých bezpečných domovů. Teoretická základna je tvořena dezinterpretovanou a ambivalentně artikulovanou vlastní představovou o imperialismu. Trpké zkušenosti z Balkánu či Iráku navíc dodávají těmto tendencím apriorně na významu.

Skutečnost je taková, že v každé transformující se zemi se angažují světové velmoci (popř. jejich satelity) a lokální aktéři. Redukovat uvažování na oblasti národních států je krajně nedostačující. Transnacionalizace společností a jejich vazeb vyžaduje demokratickou, metanacionální instituci překračující vestfálský rámec, vzorec současného uvažování. Pokud síly alternativního proudu odsuzují jakékoli vměšování dalších aktérů do konfliktu, signalizují tím jen absolutní prostoduchost a nepochopení politických reálií současného světa a jeho provázanosti. V kombinaci s neznalostí poměrů syrské společnosti pak straší absurdnostmi, např. islamistickými režimy, k čemuž Sýrie nemá historické, náboženské, politické, etnické ani jakékoli jiné předpoklady. A pohádka o řeži s islámskými teroristy konejší snad jen hrstku těch, kterým ještě nedošlo, že PR v duchu boje s vlastním lidem nefunguje.

Charakter odporu během prvního půl roku byl mírovější než jakékoli běžně viděné vyjádření nesouhlasu s politikou IMF. V té době, kdy o žádných rebelech nebylo ani vidu ani slechu, neboť ještě neexistovali, se Írán i Rusko podíleli na vyzbrojování syrského režimu. Alternativní proud proti této tvořící se vražedné mašinérii mlčel a ponechal tak syrský lid v sandálech čelit těžké vojenské technice. Jednodušší jedinci, jejichž pohled na mezinárodní politiku je definován inversní funkcí zahraniční politiky USA v definičním oboru překračující meze galaktické geometrie, se naopak dnes razantně vymezují vůči podpoře ozbrojeného odboje.

Ze strachu před imperialistickým pařátem orla bělohlavého tak raději obětují Sýrii ve prospěch vlivu ruského. Stejně jako tržní fundamentalisté nevidí skrz ideologii růstu Růstu hladovět půl planety, tak ani samozvaným antiimperialistům neprosvítají pod slepeckými brýlemi kontury utrpení syrského národa. Likvidace amerických figurek (Mubarak) na Brzezinského šachovnici jsou spravedlivým bojem za svobodu. Proč ale není boj za svobodu universálním východiskem jejich politické analýzy? Protože i antiimperialisté rozlišují, od koho se lidé osvobozují, zda není náhodou v rámci globální politické konstelace lepší nechat lid v rukou despotů. Čecháčkovský antiimperialismus není antitezí imperialismu, je to jen imperialismus v opačném směru. Imperialismus je tak silným hráčem, že v protivníkovi internalizoval logiku svého jednání. Kromě bezprostředně trpících syřanů jsou tedy největší obětí sami antiimperialisté, kteří přijali pravidla hry imperiální politiky. Toto antiimperialistické politikaření bohužel řeší syrskou otázku podobně jako neoliberální politika světovou chudobu.

Paradoxní je pak např. i situace českých komunistů podporujících dynastii miliardářů, vládnoucí zemi bez sociálního systému, funkčního zdravotnictví, s 25% nezaměstnaností (mezi mladými až 40%) a to vše za podpory enormní korupce. Kritická absorpce mediálních žvástů je chvályhodná, ale plavat za každou cenu proti proudu je stejným intelektuálním úpadkem, jako být poslušná ovce mainstreamu.

Svět se založenýma rukama, mezinárodní pozorovatelé ani diplomaticky vyjádřené znepokojení k osvobození syrského lidu nepřispějí. Rozložení sil v Sýrii vyžaduje Čin zvenčí. Čím déle budou syřané o tento zásah prosit, tím děsivější následky na svých bedrech mezinárodní společenství ponese. Rada bezpečnosti byla ustavena jako garant světového míru a eskalující konflikt v Sýrii je na její zodpovědnost. Zasazujme se za rozhodování ve smyslu obecných, nikoliv partikulárních zájmů. Nepodporujme její impotenci a delegitimizaci, naplňme její původní záměr a ustavme ji akceschopnou ve prospěch lidu.

Syřané přičichli k vůni svobody, al-Assad už jim nedokáže vládnout bez násilí. Tento mafiánský režim má (za poslední rok!) přímou zodpovědnost za vraždy více jak 15 000 lidí, z toho přes 2 200 žen a dětí. Nese zodpovědnost za 2,2 milionu uprchlíků, více jak 200 000 zadržených a 65 000 nezvěstných, jejichž osud si nikdo nechce domyslet.

Assad porušil všechna ultimáta, která za rok svého běsnění akceptoval. Lpění na pozorovatelských misích ve své dosavadní formě je konjunkcí naivity a neprozíravosti. Assad nemůže odvolat armádu a vládní gangy z měst, okamžitě by do ulic vyšly miliony lidí. Teror je jeho jedinou možností, jak se udržet u moci. Na druhé straně je tu syrská občanská společnost, jež dala jasně najevo, že obětuje vše pro světlejší budoucnost svých dětí. Odstranění al-Assada je nepostačující, ale nutnou podmínkou pro mír v Sýrii.

Jediným východiskem jak zastavit krveprolití je donutit UN jednat ve prospěch syrského lidu.

0
Vytisknout
3158

Diskuse

Obsah vydání | 11. 6. 2012