Německo a Francie si nemohou dovolit finanční záchranu eurozóny

8. 6. 2012

Standardní vyprávění tvrdí, že si Německo nepřeje poskytnout finanční pomoc periferním zemím eurozóny, které jsou v potížích. Skutečnost je ovšem taková, že největší členské země s vysokým ratingem, Německo a Francie, nemají k dispozici finanční prostředky nutné pro tento účel.

Německý HDP dosahuje 2,5 bilionu a zadluženost kolem 80% HDP. Francouzský HDP činí 2,1 bilionu euro a dluh kolem 90% HDP. Největší slabinou obou zemí jsou velké finanční zranitelnost vyplývající ze současné dluhové krize. Jejich zranitelnost ze strany dluhu problémových periferních ekonomik je značná. Dosahuje zhruba 800 miliard euro.

Obě země jsou ale zranitelné také nepřímo prostřednictvím různých oficiálních institucí jako je Evropská unie, Evropská centrální banka, Mezinárodní měnový fond a zvláštní záchranné fondy. V dubnu se jen samotné ECB týkaly dluhy Portugalska, Irska, Španělska a Itálie v hodnotě 918 miliard a tato suma kvůli úniku kapitálu rapidně narůstala.

Německé a francouzské garance vůči Evropskému fondu stability (ESF) dosahují u každé ze zemí zhruba 200 miliard euro.

Německo ještě tíží další břemeno prostřednictvím Bundesbanky, která drží 644 miliard od jiných centrálních bank v eurozóně v rámci přeshraničního platebního systému TARGET2 ("Trans-european Automated Real-time Gross Settlement Express Transfer System").

Země s obchodním přebytkem jako je Německo byly nuceny používat TARGET2 k financování periferních zemí bez přístupu na peněžní trhy, platily obchodní deficity a vyrovnávaly únik kapitálu. Německo je zdaleka největším věřitelem tohoto systému. Nizozemsko, Finsko a Lucembursko jsou další, ale všechny ostatní země eurozóny jsou v postavení dlužníků tohoto systému.

Advokáti evropské jednoty věří, že řešením je větší měnová a fiskální integrace. Tvrdí, že běžný účet eurozóny je takřka vyrovnaný, obchodní bilance má menší přebytek, celkový fiskální deficit je mírný a agregátní úroveň veřejné zadluženosti zvladatelná.

Jenže integrace by vyžadovala vzájemné ručení za dluhy prostřednictvím eurobondů krytých společně nebo několika členskými státy. Finanční zranitelnost Německa a Francie by se tak dále zvýšila.

Rovněž finanční zranitelnost Německa vůči TARGET2 by narůstala tempem zhruba 80-160 miliard ročně, aby byl ufinancován očekávaný obchodní deficit zbytku eurozóny. Tento nárůst by mohl být i vyšší, pokud by bylo třeba financovat rozpočtové deficity slabších členských zemí a anemický bankovní sektor.

Protože politická vůle k integraci chybí, Evropa může být nucena pokračovat v současné politice částečných řešení - úspor a monetární akomodace prostřednictvím ECB. Jak budou problémové země vytlačovány z úvěrových trhů, dluh periferních zemí se prostřednictvím jejich záchrany přesune na oficiální instituce, finanční nástroje a systém TARGET2. A tím opět naroste zranitelnost Německa a Francie.

V periferních ekonomikách si pokračující únik depozit z národních bank (což je racionální rozhodnutí, s ohledem na kurzové riziko a riziko konfiskace) může vynutit buď celoevropský systém garancí depozit, nebo další financování bank. Kredibilní systém pojištění vkladů by musel mít objem zhruba 1,3 bilionu euro.

Pokud nedojde k integraci a parciální řešení selže, některé evropské země budou potřebovat restrukturalizovat dluh a možná opustit společnou měnu. Německo a Francie tím okamžitě utrpí. Řecký bankrot by stál Německo až 90 miliard a Francii až 65 miliard.

Pokud by více zemí opustilo eurozónu nebo bankrotovalo, potenciální ztráty by dále narostly. Navíc čím větší odklad, tím větší ztráty a zranitelnost.

Úspory nebo bankrot by uvrhly země do recese po dlouhou dobu ovlivňující obchodování na vnitroevropském trhu, včetně německého a francouzského exportu.

Pokud bude euro fungovat beze změny, jeho dopady by se daly zmírnit oslabováním kurzu, což by udržovalo konkurenceschopnost exportu. Ale bankroty a rozklad eurozóny by vyústily v přinejmenším krátkodobou revalvaci podkopávající německý a francouzský export mimo eurozónu.

Rozhodná akce na počátku krize v podobě nucené restrukturalizace dluhu slabších zemí nebo jejich odchodu z eurozóny by umožnila vyhnout se dovedení krize až do tohoto bodu. Naneštěstí jsou teď problémy vzhledem k velikosti ekonomik a finanční kapacitě větších členských zemí příliš velké. Proto je ekonomicky, finančně, sociálně a politicky obtížné se s problémy vyrovnat.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
5289

Diskuse

Obsah vydání | 11. 6. 2012