Konečně laciná válka

28. 8. 2011 / Jiří Jírovec

Začnu oklikou. Kdysi jsem stál před problémem, jak dosáhnout povýšení lidí ve své pracovní skupině. Potíž byla v tom, že to šlo "nahoru" přes čtyři manažérské úrovně, z nichž ani jedna neměla ponětí o tom, co vlastně děláme. Po několika částečných nezdarech jsem pochopil, že oni to ani nechtějí. Na každé úrovni šlo jen o to, aby znění návrhu odsahovalo formulace, jimž budou o patro výš rozumět -- a srozumitelnost že zajistí slova zvaná "buzzwords". To jsou slova či spojení, která dávno ztratila svůj původní význam, ale je těžké proti nim něco namítat, nemá-li člověk vypadat jako blbec.

Mezi buzzwords patří i výrazy jako lidská práva, demokracie, mír a diktátor. Propagandisté je nacpou do projevů a občan poslouchá vyfešákované lži; leč proti demokracii a lidským právům nelze nic namítat, to dá rozum. S diktátory to je složitější, protože někteří bývají našimi spojenci. Třeba Kaddafí byl ještě nedávno přijatelným diktátorem, když se vzdal jaderných ambicí.

Stejně nedávná jsou i slova o tom, že američtí, či natovští oceloví ptáci toliko chrání nebe v bohulibém úmyslu zmařit tamním zloduchům, aby používali ty svoje proti odpůrcům.

Buzzwords přetékají z rezolucí otevírajících prostor pro intervence. Ta poslední proti Libyi začala jako vždy řečmi o ochraně životů a demokracii. Napřed se jako deus\ ex machina samozřejmě objevili tak zvaní rebelové. Kde se vzali, tu se vzali, jako v pohádce. Nikdo pořádně neví, kdo jsou a oč jim jde, ale pro jistotu jsme je podpořili bombardováním. Naši z-kurvy-syni jsou lepší než son-of--a-bitch Kaddáfí -- a hlavně se naučili používat slova přizpůsobená sluchu presidentů a ministerských předsedů.

Poté nastoupilo brežněvovské "éto vaše dělo", tak si to, Libyjci, mezi sebou vyřiďte. Britanie nepopřela ani nepotvrdila, že poslala do Lybie vlastní specielní jednotky, aby těm svým zkurvysynům poradily, jak se na ty druhé musí. A začaly se dodávat zbraně a zřídily komunikační linky, aby se vědělo kam bomby a nebo rakety doručovat. Bombardování bylo, jak jinak, humanitární. Ničení infrastruktury sice způsobí nějakou tu škodu, ale docela pěkně sníží odhodlání bránit se proti intervenci. Libyjci mají dost peněz, aby si to s naší pomocí zase postavili.

Pak se zjistí, že si nejsme těmi rebely zrovna jisti, ale pro jistotu je rychle zlegitimujeme a uvolníme jim zmrazené fondy v bankách. Na toto téma již USA a Velká Británie připravují rezoluci -- tedy podle komentáře CBC (24. srpna 2011). Vůdce rebelů to jistě potěší, protože se mluví o tunách zlata a stovkách miliard dolarů, které Kaddafí blbecky svěřil americkým či britským bankám. Protože jde o velký balík, lze s úspěchem předpokládat, že si každý kmen bude chtít přijít na své. Takže hrozí občanská válka, protože jde i o kontrolu obchodu s naftou. O tom zmíněný komentář rovněž mluvil.

V tomto momentu je třeba dát ruce (zdánlivě) pryč od Libye a použít další buzzword: Osud Libye si musí Libyjce rozhodnout sami. O vietnamizaci války jsme už kdysi slyšeli. V tomto článku na stránkách CNN se toto téma znovu vrací:

Nechme to na Libyjcích. Bombardování (silami) NATO bylo podstatné pro zlomení Kaddafiho moci, ale byli to Libyjci, kteří bojovali a riskovali svoje životy na zemi. USA a NATO může dál podporovat a radit prozatimní vládě a podporovat politickou a hospodářskou obnovu země, ale jinak by měli zůstat mimo..

Fred Zakaria, známý komentátor CNN, napsal článek zvaný > Nová éra americké zahraniční politiky . Jde o typický příklad prostituční žurnalistiky. Není v něm samozřejmě ani řádka o tom, proč krize v Libyi vznikla a jak chtějí USA a Francie z války těžit. Zakaria se zabývá tím, zda je Libye možným modelem pro budoucí zásahy jinde. Shrňme volně jeho článek:

Původní model amerického vedení - dělali jsme všechna rozhodnutí, nesli celou zátěž, platili všechny náklady a shrábli všechnu slávu (čti: získali celou kořist, pokud nějaká byla) -- se musí změnit.

V budoucnosti budeme muset použít model "omezené intervence", protože USA nebudou mít dostatečný vojenský rozpočet ani lidovou podporu pro zásahy v zemích, které jsou mimo okruh našich životních zájmů.

Libye byla "levná". Stála jen zlomek toho, co války v Iráku a nebo Afghanistanu, protože se o náklady podělily ostatní země. Politici ve Washingtonu si ale budou muset uvědomit, že pokud se jiné země budou podílet na nákladech budou přirozeně chtít i část uznání (opět čti: podíl na kořisti).

Otázka před Libyi byla zda je možné uskutečnit intervenci a současně udržet (americké) náklady i lidské ztráty (patrně míněno vlastní pod kontrolou. Dnes můžeme odpovědět, že ano.

Zakaria takměř s nadšením volá, že zde je ta pravá cesta k zásahům, které si budou moci zcivilizovaní partneři finančně dopřát. Daňové poplatníky to potěší.

Zatím se mi nepodařilo najít spolehlivý zdroj informací o tom, jak vlastně život v Libyi vypadal a kvůli čemu a za co rebelové vlastně povstali.

Když jsem výše uvedený text poslal do BL, byl jsem upozorněn na to, že nedávám dostatečný kredit tomu, že skutečně docházelo ze strany režimu k dost podstatnému vraždění a že mnoha lidem v Libyii bezpochyby šlo o svržení jha diktátorského režimu, byť se třeba věci později mohly vyvinout jinak.

Nakonec jsem se rozhodl přijmout výzvu editora a článek rozšířit o několik odkazů a poznámek. Nepochybuji o tom, že v každém systému jsou lidé toužící po moci a titulech. Tito lidé pak jsou předmětem pozornosti agentur těch států, které mají v té či oné oblasti svoje životně důležité zájmy.

Tak se stalo, alespoň podle listu Washington Post, že president Obama podepsal již na začátku března tajný příkaz umožňující operace CIA v Libyi. Podle článku ZDE šlo o podporu sil bojujících proti Kaddafímu (čti: snažících se o jeho svrhnutí) i když navenek Obama prohlásil, že cílem USA není svržení Kaddafiho.

Péče velmoci o blaho mírumilovných demostrantů je jistě úctyhodná, i když čistota úmyslů dostává časem trhliny třeba díky nezodpovědnosti medií.

Jakýsi Franco Bechis, italský novinář, například tvrdí, že libyjské události nezačaly v únoru 2011 v Benghází, jak se má věřit, ale 21. října 2010 v Paříži, kdy francouzská tajná služba připravila povstání v Benghází. V té době přijel do Paříže Nuri Mesmari, takměř pravá ruka Kaddafiho, který se místo setkání s lékaři (údajně přijel kvůli operaci) setkal s s různými představiteli francouzské tajné služby a blízkými spolupracovníky Sarkozyho. ZDE

Již dříve zmíněný článek Freda Zakarii obsahuje zmínku o tom, že někteří republikánští politici se cítili dotčeni, že smetánku v podobě volání "ať žije" smlsnul v Benghází Sarkozy a ne Obama. Bechis naznačuje proč.

V diskusi pod blogem Sadi Shanááha ZDE jsem se objevil pozoruhodný příspěvek podepsaný nickem Béda.

"Rychlost běhu událostí je téměř neuvěřitelná a asi každého zaskočila. Jenže ono to vlastně ani jinak nešlo. Honem, honem, než skončí ramadán a mandát OSN, nebo než se lidé ve Francii a Británii vrátí z dovolených a začnou se ptát, co se tam vlastně děje, kolik to stojí a k čemu je to dobré. Události prostě běží, během několika dnů je možné totálně zničit zemi, ustavit tam nové vhodné zřízení, zadlužit ji do budoucna a naporcovat medvěda mezi patřičné korporace, které budou obnovovat a "pomáhat" s těžbou ropy. To vše za apokalyptického zahlcování světové veřejnosti nepřetržitým tokem mediálního průjmu.

Je nám opět "prodávána válka". A to válka čistá a fajnová, plná rozmesmátých dětí s vlaječkami a pohledných, mladých, nadějných a radujících se "rebelů". Válka za svobodu, demokracii a světlé zítřky doposud utlačovaných lidí. Válka mediálně personalizovaná do jednoho všemocného zlořáda galaktického významu, kterého je nutné za každou cenu zabít, i kdyby se v Libyi mělo vše srovnat se zemí. Válka, postavená na jakési "ochraně civilistů". Válka, kde má právo na svobodné vyjádření demonstrující civilista, ale jeho spolužák, toho času voják základní služby v Libyjské armádě pozbyl práva na život a stal se "stoupencem zlořáda", určeným k likvidaci. Válka, kde občas spadne bomba do školy, nebo nemocnice, ale to vše za svobodu prostě stojí. Válka, kde v médiích opět nevidíme mrtvoly, bídu, hlad a utrpení.

Nikdy jsem nebyl v Libyi, nerad bych se pouštěl do diskusí, jak se tam "žilo" a jak byl běžný obyvatel utiskován a v jaké hmotné a morální bídě musel existovat. Pouze ten by nám na podobné otázky uměl odpovědět. Umím hodnotit pouze to, co vidím. Viděl jsem Zelenou knihu, viděl jsem ještě nedávno plukovníka v objetí politiků, kteří ho teď likvidují, viděl jsem zprávu OSN o dodržování lidských práv v Libyi z loňského listopadu. Nevím, čím a jak se provinil plukovník na svých lidech a zemi. Zda lidi mučil hůř, než to provádějí američané na Guantanámu, chtěl jim sebrat důchody a naložit vysokou DPH, všem šmíroval maily a telefony, nebo vydával nějaké libyjské "Patriot acts".

Co vím o plukovníkovi, je pouze to, že chodil ve veselém oblečení, vytáhl Libyi z feudalismu a negramotnosti, dokázal ji 40 let neprodat žádné ideologii, či korporaci a udržel ji i v dnešní době bez nějakého státního dluhu, či jiné formy závislosti na ostatních. Tak nějak nám prostě vybočoval z řady a na začátku roku už nejspíš zlobil hodně. Přestal se mu líbit dolar, nákupy francouzských stíhaček, obnovení nových smluv se západními těžaři plánovné na letošek a také se začal podezřele paktovat s Čínou. K tomu měl drze nainvestováno cca 150 mld. USD různě po světě, "drobné pohledávky" u nynějších ochránců civilistů, jakousi problematickou záležitost zmizelých libyjských peněz v Goldman Sachs a také 150 tun zlata ve sklepě. Je zbytečné hodnotit jednotlivosti, zabývat se třeba tím, že na fotografiích z Libye bývala vidět udržovaná města, dobře oblečení lidé a nová auta. Nebo na televizních záběrech raněných zkoumat kvalitní vybavení jejich nemocnic. Nicméně jako "témata k řešení demokracie a ochraně civilistů" bychom asi našli akutnější případy o něco jižněji v Africe...

Náš Ahmed má tedy svobodu a demokracii. Zatím to není nic moc. Přišel o dvě děti, užil si s domovní prohlídkou, má spálené auto, ztratil práci, ve městě je všechno roztřílené, nic nefunguje, není co jíst, peníze, co měl v bance už těžko uvidí, policie už neexistuje a po ulici stále běhají lidé se samopaly. Snad se to za půl roku zlepší, až dorazí humanitární ochranitelé, pořádkové jednotky, vojenští poradci, vezmou to tu do rukou a udělají si základny. A také, až Francouzi zbudují banku, kde mu půjčí do začátku a nějakou montovnu, kde bude moci skládat lampičky za 5 EUR na den. Navíc, v obchodě bude už i Guinness, uvidí prvně McDonald a bude moci jet na dovolenou do Itálie, kdyby na to tedy náhodou měl. Ovšem, pokud to dobře dopadne. Ti lidé se samopaly tu mohou běhat a působit ještě hodně dlouho. No, za pár let se za Ahmedem podíváme a zeptáme se, jak se má. Třeba bude zrovna rozesílat do světa děkovné dopisy za pomoc na cestě k demokracii.

Co nám to všechno vlastně ukázalo? Především byla nastavena nová hranice, co si aktuálně mohou politici, korporace, média dovolit a projde jim to. A ta hranice je už hodně, hodně daleko. Už víme, k čemu slouží OSN a jeho legislativa, že NATO už není obranný pakt, co to znamená bezletová zóna, že válka už se nejmenuje válka, a že pod hlavičkou ochrany práv civilistů je možné přivést dotyčné civilisty do chaosu, bídy a utrpení. Další je vnímání a morálka lidí. Pokud se v médiích podívám na diskuse pod články, jímá mne hrůza. Navíc jsme v zemi, kde máme s problematikou různých okupací, "vstupů spřátelených vojsk" a exportování státního majetku letité zkušenosti. Děsivý je také počet lidí, kteří se na této věci podílí, počínaje piloty bombardérů, přes voliče ve Francii a Británii, kteří akceptují kolonizační projekty korporací za jejich daně, až po nedospělé a nevzdělané rádoby novináře, kteří za mrzký peníz v českých médiích tupě překládají články z Reuters a CNN, doplňují do nich působivá adjektiva, sní svoje sny o tom, že jsou novináři a je jim úplně fuk, že se jde o snůšky blábolů válečné propagandy a jedna zpráva popírá druhou, nebo nedává smysl pro selský rozum."

Snažil jsem si vybavit, kdy v historii z podobné revoluce nevzešel ještě větší průšvih a nic mne nenapadlo. Třeba ta libyjská bude první, kdo ví. Prozatím si musíme jen připomenout oblíbenou poučku -- aby mohl přijít nový řád, musí nejdříve nastat chaos. A je vidět, že chaos už umíme levně, rychle, spolehlivě a se souhlasem veřejnosti."

Ještě před tím, než jsem citovaný text četl, jsem viděl záběry z rozstřílené a rozbombardované Libye, tak jak je lze najít v TV a nebo na internetu. Ti mírumilovní demonstranti se zjevně přeměnili (a nebo byli vystřídáni) na bandu chuligánů, kteří s podporou NATO ničí vše, co jim přijde pod ruku. Takový boj o demokracii, po němž nezůstane kámen na kameni, mě neuchvacuje. Pro mě má trpkou příchuť zneužití naivnosti určité skupiny populace, která se možná už teď ptá, jestli tohle všechno chtěla.

0
Vytisknout
6305

Diskuse

Obsah vydání | 30. 8. 2011