Etnický Čech?

30. 8. 2011 / Martin Profant

Začala tady na Britských listech strašit taková divná pojmová mátoha: Etnický Čech. Co je to vlastně za potvoru? Ano, býval tu koncept etnického češství, politicky ho působivě vyjádřily radikální frakce Frankfurtského sněmu v roce 1848: velká ústavní a demokratická Německá republika a v ní v rámci německého národa etnika, například Češi. Etnografické zvláštnosti etnik budou plně respektovány a hájeny. Revoluční koncept a neprosadil se, možná ke škodě celé střední Evropy. Místo toho se v politickém životě i společenské imaginaci u nás usadil "český národ v Čechách a v Moravě". Národ se definoval jazykem, dějinami a vzdělávací soustavou, protože se nemohl definovat podle Kanta vazbou na stát a jeho ústavu, která "činí z davu lid/národ (Volk)", a protože se nechtěl a ani nemohl definovat podle náboženské linie (jako Irové).

Z dopuštění historického vývoje máme proto pojetí národa, které nesplývá s občanstvím, nerozumíme tedy výrazu "Čech" jako synonymu "občan českého státu". Nejsme politický národ. Ale zároveň naše pojetí náleží do rodiny moderních evropských pojetí národa tím, že není -- a to důsledně není - etnické, nýbrž kulturní.

Takové pojetí národa lze regionalizovat, pak můžeme mluvit o Češích z království, Moravanech a Slezanech, nelze v něm ale dost dobře uvažovat tuto regionalizaci etnicky. Češi z království a Moravané mají stejný kulturní jazyk, jejich dějiny se nedají rozdělit, nejvýše se mohou psát z perspektivy Prahy či Moravy -- z té druhé vznikají krásné a moudré knihy, naposledy Wihodova Morava v době knížecí, ale zatímco můžete napsat moravské zemské dějiny, s národními se to doposud nikomu nepovedlo, pravděpodobně protože to není možné.

"Příchozí odjinud" - v devatenáctém století to "odjinud" nemělo ani tak prostorový význam, častěji se jednalo rozhodnutí mezi češství a němectvím v bilinguálních měšťanských a úřednických rodinách - se podle tohoto pojetí stávají Češi tehdy, pokud používají český jazyk, osvojili si onu minimální sadu sdílených znalostí, postojů a předsudků, kterým se říkává "česká národní kultura" a sami se za Čechy považují. Původ, barva pleti, náboženství či každodenní habitus nemohou být výhradou proti jejich češství. Jestli chci být Čech nebo v českých zemích česky školou vzdělaný a mluvící Rom (Žid, Němec, Vietnamec) záleží v tomhle pojetí jen na mém rozhodnutí.

Píši "my", "naše pojetí"..., ale znamená to, že by nemohl existovat Čech, který by zároveň přijal za své jiné pojetí národa? Třeba jako Jan Čulík, který zastává krystalicky čisté politického pojetí národa? Jistě nikoliv, ostatně sám se považuji za Čecha a přitom mi kantovské pojetí národa přijde teoreticky lepší, prakticky vhodnější a eticky vyšší než to "české".

Ale my, Češi, jsme na tom českém pojetí vytvořili moderní český národ, podle něj fungují formy identifikace s národním kolektivem, neumíme být Čechy po jiném způsobu. Samozřejmě, mohli bychom to změnit, ale to by kromě politického rozhodnutí předpokládalo těžkou a dlouhodobou práci. Možná zbytečnou, on ten zprostředkovaný vztah národa a občanství může mít v integrované Evropě svůj smysl.

Sami čeští neofašisté a národovci se jako "etničtí Čechové" neoznačují. Když křičí "Čechy Čechům" mluví přece pouze o Češích a to paradoxně způsobem, který je samotné vylučuje z kulturního a historického pojetí češství. Měli bychom jim to popřát, chtějí-li být pro svůj biologický nacionalismus pod úrovní českého národa, nevytahujme je zpátky na háčku etnicity.

Upřesnění JČ: Jan Čulík "nezastává čistě politické pojetí národa", poukazuje na to, že v současné Evropě se občanství nedefinuje etnicky ani národovecky, ale jako pospolitost lidí, kteří po určitou dobu žijí na daném území. Ano, mívají spolu leccos kulturně společného, ale podstatou dnešního moderního evropského státu je jednota v rozrůzněnosti. Západoevropské státy jsou pyšné na to, že v nich probíhá, zcela neformálně, tolerantní dialog různých náboženství a kultur.

0
Vytisknout
4433

Diskuse

Obsah vydání | 31. 8. 2011