Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Macinka a jeho divadlo s Rudým právem, aneb když moralista zapomene na zrcadlo

4. 3. 2026 / Fabiano Golgo

čas čtení 3 minuty

Na Petru Macinkovi, jak si během projevu Petra Pavla v parlamentu demonstrativně listuje výtiskem Rudého práva z ledna 1989, je cosi rozkošně provinčního — a to v tom nejhorším smyslu slova. Místo velkého historického odhalení to připomíná spíš studenta prvního ročníku, který právě objevil pubertální radost z provokace. Macinka nedělal politiku. Dělal pantomimu.

Dobře tedy. Mluvme o minulosti.

Pavel sloužil v armádě před rokem 1989, absolvoval kurz spojený s vojenskou rozvědkou a byl produktem režimu. Ano. A co dál? Polovina státní správy byla také. Je tohle měřítko? Zpětné osvědčení o ideologické čistotě? Pokud ano, zavřeme parlament a otevřeme klášter.

Nepohodlný detail zní: Pavel po pádu režimu nezůstal nostalgikem po rudých kasárnách. Sloužil demokratické republice, prošel bezpečnostními prověrkami, stal se předsedou Vojenského výboru NATO. Nezůstal zamrzlý v roce 1988 jako fotografie na nástěnce stranické buňky.

Macinka ale dává přednost fotografii před filmem. Fotografie dělá titulky.

A když už jsme u problematické minulosti, sluší se připomenout, že Andrej Babiš byl veden jako spolupracovník StB, tajné policie režimu. Ne jako statista, ale jako součást sledovacího aparátu. Tady však nastává podivné ticho. Žádné okázalé otevírání svazků v plénu. Žádná teatrální archeologie. Proč asi?

Protože selektivní morálka je oblíbený sport těch, kdo nemají program, jen protivníka.

Macinka se stylizuje do role auditora totalitarismu, jenže jeho ideologické okolí je — řekněme — svérázné. Filip Turek, spojený s jeho hnutím, si už pohrával se symboly a rétorikou, které by každému Evropanovi se dvěma funkčními neurony připomněly, že 20. století nebylo zrovna wellness pobytem demokracie.

Rétorika permanentní hrozby, morálního úpadku, „my proti nim", to není výhradně dědictví Moskvy. To kvetlo i v Římě a Berlíně.

Platí-li pravidlo: „Sloužil jsi autoritářskému režimu? Jsi navždy diskvalifikován," pak jej aplikujme důsledně. Co ti, kdo dnes flirtují s autoritářskými narativy? Co ti, kdo koketují s politickým jazykem, který Evropu už jednou přivedl k propasti? Váží biografie víc než současné postoje?

Ironie je neúprosná: Macinka mává komunistickým tiskem jako symbolem historické hanby. Ale kdybychom chtěli být stejně „kreativní", mohli bychom za jeho zády otevřít český fašistický deník z třicátých let Vlajka.

Problém není diskutovat biografii Petra Pavla. Problém je používat ji jako kyj a přitom ignorovat přítomnost. Redukovat složitou historii na parlamentní meme. Dospělá politika se baví o výdajích na obranu, o strategii, o prioritách státu. Pubertální politika si přinese staré noviny a tváří se, že tím vyřešila spor.

Macinka chtěl prezidenta znemožnit vyvoláním ducha režimu. Podařilo se mu ale spíše nasvítit vlastní nekonzistenci. Protože v Česku — stejně jako ve většině střední Evropy — je absolutní čistota mýtus. Existují jen trajektorie, zlomy, rozhodnutí.

Vážná otázka nezní: „Kde jsi byl v lednu 1989?" Vážná otázka zní: „Co hájíš dnes?" Kdo používá minulost jako strašáka, obvykle se bojí debaty o přítomnosti.

A nakonec Macinkovo gesto vypovídá méně o Pavlovi než o něm samotném: když chybějí argumenty, zůstává divadlo. Když chybí konzistence, zůstane starý papír.

A starý papír — jakkoli zažloutlý — charakter nenahradí.

Česká politická scéna