2. 12. 2021 / Pavel Veleman
Petr Uhl byl pro mně nejinspirativnější člověk, kterého jsem sledoval zhruba 35 let. Výjimečný disident ve své české, myšlenkové solitérnosti, dá se říci z jiného hnízda, nebyl součástí uměleckého světa přátel Václava Havla, nepatřil k undergroundu kolem Ivana Jirouse, nebyl katolický disident v okruhu konzervativního Václava Bendy ani v okruhu určitého katolického volnomyšlenkářství Jiřího Němce. Nepatřil ani mezi tzv. osmašedesátníky…Přitom se všemi velmi spolupracoval, nikdy však nepatřil úplně k jejich světu.
Petr Uhl byl člověk, který odseděl v komunistických žalářích 70. a 80.let děsivých 9 let. A přitom je jeho jméno často tak trochu pobaveně citováno zejména generací padesátníků v politických salonech. Jak je to možné? Inu ideologie vždy předčí pravdu osobního života.
Petr Uhl byl totiž inspirován radikální levicí 60. let na západě ( ještě dnes je pro většinu normalizačně/neoliberální establishment českého obyvatelstva, ale i politiků, novinářů, umělců nebo i bývalých spolupracovníků z disentu tak trochu persona non grata, prostě "Trockista", se kterým se politicky nediskutuje a tiše se toleruje ( je to přeci jinak slušný člověk, že?).
Občan Uhl však v šedesátých letech pochopil hlubokou spojitost mezi duchovní krizovostí západu i východu, pochopil, že cesta pro skutečné osvobození člověka ve všech jeho možnostech a právech, není v žádném buržoazním návratu starých pořádků, není v obnově zatuchlého stranictví, ale je v přeměně byrokratické mašinérie, která dusi vše tvořivé, živé v člověku v obou systémech ( pochopitelně brutalita totalitarismu na východě se nedala srovnat s konzumně/fašistickou, uzavřenou bublinou vyvolených na západě).
Tomu nejpodstatnějšímu z šedesátých let (snaha o využití veškerého lidského potenciálu, který člověk v sobě má k jeho prospěchu a ne neustálá politická, sociální, ekonomická služba jiným, většinou fašizujícím tendencím mocenskosti mocných v obou systémech). Petr Uhl, možná jako jediný politik a novinář v této zemi, zůstal skutečně myšlenkově konzistentní po celý život. V jeho obhajobě politické, rasové, ekonomické, sociální, právní spravedlnosti těch utlačovaných a ponižovaných v každém systému se dostával vždy do pozice solitéra, člověka, který je každému systému vlastně nepohodlný a ten ho vytlačuje z veřejného diskursu.
Mám pocit, že až současná, mladá generace dokáže pochopit nadčasovost myšlení Petra Uhla, který dnes se svými články ( mnohdy 40 let staré a pro generaci studentských vůdců roku 89 naprosto překonaný myšlenkový svět), se stává velmi inspirativní postavou a to je největší spravedlnost času, která se člověku, který celý život zasvětil boji proti všeobecné nespravedlnosti, může přihodit.
Diskuse