Spor o realokaci uprchlíků: Krach jednotného postoje visegrádské čtyřky?

3. 7. 2017 / Jaroslav Bílek, Iva Sojková

Na první pohled by se tak mohlo zdát, že došlo k rozpadu jednotného postoje zemí visegrádské skupiny k realokaci uprchlíků. Tomuto dojmu jistě nahrávají některé novinové články, které mluví o krachu české a potažmo visegrádské politiky či zdůrazňují proevropský postoj Slovenska. Je tomu však opravdu tak? Nejde jen o bouři ve sklenici vody? Pojďme si názory a postoje jednotlivých států a jejich politických představitelů rozebrat trochu podrobněji. 

Není tajemstvím, že postoj politických představitelů České republiky je od počátku zamítavý. Co však doslova vyráží dech je fakt, že jde o postoj velmi nekonstruktivní, a hlavně v čase téměř neměnný. Argumenty českých politiků tak působí trochu jako forma samomluvy či autistické rétorické cvičení. Mainstreamovým postojem je snaha rámovat celou otázku povinných realokací jako porušení Evropského práva a zároveň jedním dechem zdůrazňovat, že jsme ochotni přijmout uprchlíky, ale nechceme, aby nám to někdo nařizoval. Tento postoj mnohokrát zazněl z úst premiéra Bohuslava Sobotky. 

O něco méně často se poté v souvislosti s povinnou realokací uprchlíků mluví o možných bezpečnostních rizicích. Česká politická reprezentace se však neshodne na tom, zda by řešením byl odchod z EU, k čemuž se kloní některé krajně pravicové politické strany (Svobodní, SPD) a s čímž nesouhlasí strany blíže politickému středu (ČSSD, TOP 09).  V souvislosti s možným bezpečnostním ohrožením je však třeba dodat, že nejde pouze o názor několika málo politiků, protože podle posledního průzkumu CVVM vnímá uprchlíky jako možné bezpečnostní riziko přibližně 73 % populace. Zvláštním a velmi novým příspěvkem do celé debaty bylo nedávné prohlášení Pavla Bělobrádka o tom, že by: „Česká republika měla podobně jako Slovensko přijmout několik uprchlíků, a tím se vyhnout řízení Evropské komise“. Tento postoj je důležitý pro dále uvedené souvislosti.

Slovensko se tedy, jak již bylo avizováno, od ostatních zemí odlišuje především to, že se rozhodlo přijmout 16 z 902 slíbených uprchlíků v rámci povinné realokace. Toto rozhodnutí je velmi překvapivé, protože slovenský premiér Robert Fico dlouhodobě a velmi důrazně vystupoval proti tomuto nařízení s odůvodněním, že: „ohrožuje suverenitu Slovenska a představuje bezpečnostní riziko“.

O něco smířlivěji se k celé věci staví slovenský prezident Andrej Kiska, který upozorňuje na to, že: „Otázka kvót nepokrývá nejzásadnější aspekt celé otázky, kterým je lidská solidarita a pomoc lidem v nouzi.“  V tom se rozhodně liší od Fica, který sice občas solidaritu vůči válečným uprchlíkům zmiňuje také, ale nikdy nepředkládá žádný návrh reálného řešení. To je opět velmi důležitý postoj, protože je vlastní všem státům Visegrádu.

Polská vláda je pochopitelně výrazně proti povinné realokaci uprchlíků a neměnnost jejího postoje je možné doložit příznačným prohlášením bývalého člena vládní strany Ludwika Dorna, který prohlásil, „že rozhodnutí vlády o tom, že nepřijme žádné uprchlíky, je nevratné.“ Polská vládní strana PiS se zároveň snaží toto rozhodnutí interpretovat jako ukázku toho, že polský postoj je nejvíce ideový a tím se výrazně odlišuje od ostatních států V4. Polská vláda zároveň upozorňuje na to, že po vypuknutí občanské války na Ukrajině přijala několik set uprchlíků z této země a žádá, aby to samé udělaly státy jižní Evropy v souvislosti s politickými turbulencemi na Blízkém východě.

V této souvislosti je však třeba upozornit na to, že každá mince má dvě strany a polská vláda svým postojem výrazně umocnila strach z uprchlíků ve velké části polské společnosti. Tento stav je však třeba vnímat v širším kontextu vnitropolitických změn, které se v Polsku po nástupu PiS k moci udály. Řada indicií totiž nasvědčuje tomu, že se polská vláda rozhodla vydat na cestu směrem od liberální demokracie a její vystupování vůči Evropské unii, a především realokaci uprchlíků je jen součástí celé skládanky, která má ideálně odpoutat pozornost polské veřejnosti od komplikované situace na domácí politické šachovnici. Tomu odpovídá i návrh prezidenta Andrzeje Dudy ohledně možného vyhlášení referenda o přijetí uprchlíků před parlamentními volbami v roce 2019. Tento návrh totiž nejen dokládá, že polská vláda umí celý problém velmi dobře využívat k mobilizaci vlastních voličů, ale především, že nemá v plánu tlumit antimigrantské nálady velké části polské veřejnosti.

Maďarský postoj poté do značné míry kopíruje polský, avšak s výrazně menší dávkou konstruktivity. Maďarská vláda je tak jednoznačně proti realokačnímu procesu. Prezident Viktor Orbán nevynechá jedinou příležitost k veřejnému odsouzení této věci a maďarský parlament dokonce spustil nebývalou mediální kampaň proti povinnému přijetí uprchlíků. Vláda dokonce spustila speciální web (http://kvota.kormany.hu/), kde občany seznamuje se svým postojem k celé věci. Podobně jako v případě Polska je však třeba říci, že je z postojů vlády patrná především snaha získat politické body u vlastního publika a podporovat atmosféru strachu a nedůvěry, což opět souvisí se zmenšující se kvalitou demokracie, která je patrná jak v praktické, tak rétorické rovině.

Je tedy možné označit postoj zemí V4 vůči povinným realokacím EU za jednotný? Ano i ne. Domníváme se totiž, že i když je postoj všech zúčastněných jasně negativní, nelze přehlédnout, že svým postojem každá ze zemí sleduje něco trochu jiného. Polsko a Maďarsko se totiž vedle legitimní kritiky celého procesu snaží především mobilizovat vlastní voliče a odpoutat pozornost od komplikované vnitropolitické situace obou zemí. Polsko poté již tradičně vystupuje vůči EU jako ten konstruktivnější z celé dvojice.

Česká republika a Slovensko oproti dvojici větších států nečelí regresi demokracie a spíše se snaží hrát svou klasickou politiku vůči EU, pro kterou by se dal dobře použít termín „tichá resistence v mezích zákona“. Obě vlády se totiž snaží svou pozici balancovat tak, aby na jedné straně mohly čerpat z dotačního blahobytu EU, ale zároveň neztratily image rebelů pro domácí voliče. Tomu odpovídá i výše zmíněný návrh Pavla Bělobrádka, který působí velmi falešně a prospěchářsky. Jeho návrh přijmout jen tolik uprchlíků, abychom se vyhnuli řízení Evropské komise je navíc v jasném rozporu s již zmíněnou solidaritou a snad i křesťanskými hodnotami, o které se představitelé KDU-ČSL tak rádi opírají.

Všem zemím je poté vlastní, že se sice dovedou velmi jasně vymezovat vůči politice Bruselu, ale jen málokdy navrhují nějaké vlastní řešení, které by bylo něčím víc než populistickým výkřikem.Tomu odpovídá i aktivita poslanců zemí V4 v Evropském parlamentu. Kupříkladu v 7 debatách, které se zde na toto téma vedly, vystoupilo jen 30 % poslanců ze zemí Visegrádu a vystoupení diskutujících se vesměs redukovala na opakování stále stejných nesouhlasných stanovisek. Pochopitelně i nesouhlas je legitimní politický názor. Neustálý nesouhlas bez předkládání vlastních alespoň trochu realistických návrhů je však politikou, která nepřinese příliš úspěchu a spojenců. A právě nedostatek spojenců je v současnosti to, s čím se země V4 na politickém kolbišti Evropské unie potýkají. Dosavadní vystoupení jejich politiků však nedávají příliš naděje na brzkou změnu.

Autor a autorka pracují v organizaci KohoVolit.eu. Analýza je výstupem projektu, který podpořil International Visegrad Fund