Vzdorné multikulturní gesto karlovarského festivalu: "Muslimové jsou taky lidi!"

30. 6. 2017 / Jan Čulík

Je docela pikantní a záslužné, že zahajovacím filmem letošního karlovarského filmového festivalu se stal americký film režiséra Michaela Kuwaitera The Big Sick (doslova: Strašná nemoc, film jde do českých kin od 13. července pod podbízivě bulvárním českým názvem "Pěkně blbě"). Ale určitě na něj zajděte, pobavíte se, je komedie, vlastně hodně vážná, opravdu dobře napsaná a zahraná - je to velmi dobrý film. 

Film je analýzou a důrazným přitakáním multikulturalismu, zároveň však ukazuje, jak nelehké je pro příslušníka druhé generace imigrantů žít v přijaté společnosti a přitom mít rozumné vztahy ke svým rodičům, kteří zůstávají produktem jiné kultury, z níž vzešli.

Kromě toho, že je zábavný, působí film nesmírně lidsky a autenticky, v důsledku zkušeně napsaného scénáře, na němž se velkou měrou podílel sám hlavní herec, stand-up komik Kumail Nanjiani. Do hloubky jednotlivých protagonistů film silně proniká komickým, často sebeironickým dialogem, který je silně inspirován zkušeností stand-upových komiků, kteří se na scéně běžně zmocňují skutečnosti prostřednictvím vtipů a komických paradoxů.


Hlavní hrdinou - hraje sama sebe - je mladý americko-pákistánský stand-up komik Kumail. Živí se taxíkařením a snaží se spolu s kolegy proniknout svými vystoupeními do velkého světa amerických stand-upových celebrit. 

Má ovšem břemeno - je z Pákistánu a má na sobě přivěšenou, jak říká, celou 1300 let dlouhou historii rodné země svých rodičů a jejich muslimské víry a muslimských zvyklostí. V Pákistánu je ovšem zvykem uzavírat předem dohodnuté sňatky, a Kumaila velmi unavuje, že mu maminka v Americe neustále organizuje další a další návštěvy podle ní vhodných partnerek na vdávání. Kulturní historie země jeho rodičů tohoto mladého Američana je pro něho do značné míry obohacením - Kumail je nejen Američan, ale zároveň samozřejmě a neodstranitelně i Pákistánec - ale zároveň i břemenem, a pákistánské dědictví mladík ironizuje při svých komických vystoupeních.

Problémem je, že hned začátkem filmu se Kumail seznámí na jednom ze svých vystoupení s americkou dívkou Emily a začne s ní chodit - což je ovšem tabu pro jeho muslimské rodiče - v rodině je už varovný příklad jiného příbuzného, snad bratrance, který si vzal Američanku, a tak ho rodina vydědila.

Kumail o rodiče nechce přijít, ovšem s jejich pákistánským a muslimským dědictvím má jen máloco společného. Když ho při návštěvě u rodičů posílají, aby se pomodlil na koberečku, nařídí si na mobilu budík na pět minut a po tu dobu, místo aby se modlil, hraje počítačové hry. 

Jeho partnerka Emily ovšem brzo zjistí, že o ní Kumail svým muslimským rodičům vůbec neřekl a obrovským způsobem se na něj rozčílí - Kumail je ovšem mezi dvěma mlýnskými kameny. Dvojice se rozejde, a než může být peripetie vyřešena, Emily náhle onemocní jakýmsi velmi nebezpečným virem a musí být v nemocnici uvedena do dlouhodobého komatu, zatímco lékaři zjišťují, co jí vlastně je. Trochu to v této chvíli připomíná poněkud kýčovitý román a film ze sedmdesátých let Love Story Ericha Segala ("miloval jsem ji a ona mi zemřela") - ale onemocnění hrdinky je ve struktuře příběhu důvodné a posunuje narativ rozumným způsobem dál.

Na scéně se objeví Emiliny rodiče z daleké Karolíny (film se odehrává ve větrném americkém městě Chicagu) a po počáteční nedůvěře (Emily svým rodičům před onemocněním sdělila, jaký je vlastně prý Kumail podvodník, a že se s ním rozešla) spolu pákistánský mladík a američtí rodiče děsivými peripetiemi Emiliny nemoci projdou společně a velmi se sblíží a spřátelí - o čemž ovšem Emily sama nic neví, neboť dlouhé dny strávila v bezvědomí.

Při jednom Kumailově vystoupení, při němž jsou přítomni Emiliny rodiče, ho obviní bělošský člen amerického publika, že "verbuje pro Islámský stát". Následuje neuvěřitelná scéna, kterou si nenechte ujít.

Nakonec všechno dobře dopadne - nebudu vám prozrazovat podrobnosti. Film má velice dobře napsané dialogy a jednotlivé postavy charakterizuje v mistrných, přesných a nesmírně zábavných zkratkách. Je to film o lidskosti všech jeho protagonistů i o tom, jak je nutné překonávat kulturní i jiné neshody a rozdíly a jak my všichni máme spolu nakonec mnoho společného - muslimové či nemuslimové. 

Kumail všechno rodičům prozradí a oni ho skutečně "vydědí" - jenže oni to nevydrží. Jsou lidi. Když v závěru filmu odjíždí Kumail v zájmu své kariéry komika do New Yorku, rodiče mu na poslední chvíli přivezou jeho speciální oblíbené pákistánské jídlo - které mu matka - která s ním ovšem nemluví - uvařila se zvlášť velkou porcí brambor, jak to má rád. Otec praví: "Mám zakázáno tě obejmout. Dál tě naše rodina blokuje - ale prosímtě, až dorazíš do New Yorku, pošli nám esemesku, žes v pořádku dojel."

Je opravdu záslužné, že karlovarský filmový festival byl letos zahájen zrovna tímto hluboce lidským, zároveň nesmírně zábavným a komickým filmem. Dává tím jasně najevo tupějším členům české společnosti, že hysterická vlna islamofobie, šířící se českým prostředím, je naprostý nesmysl. Bez ohledu na vyznání, všichni lidi jsou lidi jako my. Je to tautologie a je smutné, že je to nutno zdůrazňovat.

Doufejme, že film udělá dobré dílo, i jakmile přijde od 13. července do běžné distribuce. Určitě se na něj jděte podívat, nebudete litovat.

Jiným velmi výrazným filmem byl v pátek snímek srbského režiséra Bojana Vuletiće Rekvijem za gospodu J. (Rekviem za paní J.) odehrávající se v současném postkomunistickém, drsně kapitalistickém a ne zrovna prosperujícím Srbsku. Hlavní hrdince, asi padesátileté paní, zemřel před rokem manžel, vyhodili ji po desítkách let zaměstnání ve velkém socialistickém průmyslovém podniku, který zkrachoval, z práce, a žena žije v depresi v naprostém chaosu a nepořádku ve špinavém panelákovém bytě se starou matkou, s dospělou dcerou, která jediná pracuje a asi třináctiletou mladší dcerou, školačkou. Starší dcera si opakovaně stěžuje, že ona jako jediná v domácnosti vydělává a vaří, bez ní by všichni umřeli hladem. Matka je v depresi a nedělá nic. Všichni, zejména mladší dcera školačka, jsou na sebe nesmírně sprostí.

Paní J. se rozhodne v den prvního výročí smrti svého manžela, kdy přijedou známí a příbuzní z venkova, spáchat sebevraždu. Má se to stát za týden, v pátek, a film je rozdělen na jednotlivé kapitoly titulky podle dnů tohoto týdne, který má vést k její smrti. Na začátku snímku vidíme, jak paní J. sestavuje pistoli, kterou někde našla, ale potřebuje pro ni náboj. Muž, u kterého ji hledá, ji přesvědčuje, ať si nechá předepsat u lékaře barbituráty, že to je daleko lepší smrt než si krvavě ustřelit hlavu. Paní J. se tedy vydá k lékaři, jenže jí prošla platnost zdravotní kartičky. Zdravotní středisko ji pošle na sociálku, aby jí vydali nové oprávnění k zdravotní péči, jenže tam chybí záznam, že jí zaměstnavatel za posledních deset let platil zdravotní pojištění. Pošlou ji, aby si to potvrzení od svého zaměstnavatele vymohla, jenže továrna je prázdná a polorozbořená a jen v jedné ze zbývajících kanceláří sedí dva někdejší podnikoví úředníci, kteří tam chodí a "pracují" bezplatně jen podle zvyku, protože nemají co dělat. Žena potvrzení nedostane, tak se vrátí k pistoli. 

Film je poněkud deprimující, ale silnou výpovědí o životě v šedi postkomunistické nezaměstnanosti, kde se nedá ani žít, ani umřít. Přípravy paní J. na smrt (nechá si do pátku dokonce na náhrobek svého manžela vysekat i své jméno a datum smrti) naruší povědomí, že její starší dcera je těhotná, jenže těsně před koncem týdne dcera dítě potratí. Paradoxně tato ztráta, i pokus paní J. se pistolí skutečně zastřelit, nakonec silně a přesvědčivě vede k tomu, že žena se z deprese dostane a vrátí se do víceméně normálního života. Poslání filmu je podobně jako u amerického filmu The Big Sick nesmírně humanistické - lidskost nakonec vítězí nad vším - přežijeme i ty největší hrůzy, protože jsme konec konců lidi, argumentují oba filmy poněkud optimisticky.

0
Vytisknout
5737

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2017