Psychoanalytický kongres v Íránu – Kuráž žít s ostatními
30. 4. 2017 / Kateřina Duchoňová
aneb psychoanalytické antidotum ke kultuře thanatu, agrese a intolerance
Do Íránu jsme s kolegy přicestovali na psychoanalytickou konferenci, která se konala na severním okraji Teheránu na úpatí hor v areálu univerzity Shahid Behesti. Přijeli jsme na pozvání íránských kolegů – psychiatrů, které jsem potkala na podzim roku 2015 na konferenci asociace mladých psychiatrů Young psychiatrists network v Porto Heli v Řecku.
Konference oproti těm českým navazovala mnohem více na perskou kulturu a mytologii, které byly ovšem uchopeny z psychoanalytického hlediska. Také se věnovala mezikulturnímu a mezináboženskému dialogu. V tu chvíli jsem pocítila lítost, když jsem si vzpomněla, jak zúžený pohled předkládají na jiné kultury některá média a bohužel i odborníci.
Naposledy jsem na jedné české psychiatrické konferenci slyšela o příchozích z Blízkého Východu v rámci sekce soudní psychiatrie, kde byly příspěvky zaměřeny především na delikventní chování. V rámci teheránské konference se hovořilo o traumatu a také populární tématice attachmentu, tedy citového přilnutí v raném dětském věku a o resilienci – tedy vnímavosti ke stresu, tato témata přednášel například prof. Jeremy Holmes, který učí univerzitách v Exeteru a v Cambridge.
Mluvil o důležitosti kvality vztahů pečujících osob a pocitu bezpečí, které v raném dětství formují osobnost člověka. U lidí, kde byl vývoj osobnosti narušen, je potřeba usilovat o zvyšování resilience v psychoterapii. Následující řečník prof. Rafathian potom hovořil o strachu z jiných a z jinakosti, potřebě porozumět klientovi v terapii, i když přináší pro nás zcela novou a neznámou zkušenost, je potřebné být v terapeutickém vztahu otevřený a přemýšlet nad pacientovými potřebami a reflexemi, terapeut by měl být během terapie maximálně přítomný a autentický.
Zajímavý byl i příspěvek o přátelství a psychoanalýze, který přednesli filosof Kamran Alipanahi a psychoanalytička a dramaterapeutka Yalda Ghaforian. Citovali například Nietzscheho a jeho varování před usilováním o moc ve vztahu, od kterého by se měl člověk osvobodit, aby mohl prožívat plnohodnotný vztah.
O násilí z psychodynamické perspektivy přednášel prof. Cesar Alfonso z Kolumbijské univerzity v New Yorku, mluvil opět o problematice attachmentu v dětství, kdy při jistém vztahu a správné socializaci dochází ke správnému uchopení emočních prožitků a k rozvinuté schopnosti mentalizace, tedy uvědomování si duševních procesů jiných lidí.
Pokud je attachment v raném dětství dezorganizovaný či dokonce násilný, tak může vést k dissociálnímu chování v dospělosti. Naopak altruistické chování může být v určitých formách neurotickým obranným mechanismem, ale jindy i naplněním humanismu o který bychom měli usilovat.
Doktorka Sara Eshraghi měla příspěvek na téma odvahy žít s ostatními, opět navazovala na téma raného vývoje, které je pro psychoanalýzu zásadní a o potřebě učení se prosociálnímu chování, kdy si dítě zvnitřňuje pocity jistoty a bezpečí. Zdůraznila, že emoce by se měly v rodině vyjadřovat bezpečným způsobem, může to ovlivňovat potom i vývoj našich dalších vztahů v životě.
Doktor Alireza Taheri měl přednášku nazvanou Milovat své sousedy, hlavním motivem byla schopnost milovat skutečného člověka i za symbolickými reprezentacemi, které si pod vlivem našich hlubinných psychických procesů o něm utváříme.
Vyzdvihla bych i příspěvek prof. Mohammeda Shabestariho, íránského filozofa a teologa o jinakosti. Důležitým tématem byla schopnost myšlení jako dialogu, zmiňovala se zde o Dietrichu Boenhoefferovi, ale i Martinu Buberovi, který vnímal já jako skutečné já pouze ve vztahu k druhému a o vztahu „já a ono“.
Důležitou myšlenkou byly různé možnosti vidění světa u různých lidí, kteří spolu přesto musí být spojeni a kooperovat, pokud chtějí skutečně přežít.
Další přednášky byly například o rozšířeném fenoménu strachu ze smrti, o partnerských vztazích, ale i o roli virtuálního prostředí v životě současného člověka a jeho dopady na psychodynamickou psychoterapii. v podvečer se ještě konaly interaktivní workshopy.
Z hlediska klinické praxe je podle rozhovorů s íránskými kolegy zajímavé, že se v Íránu i ve zcela jiném kulturním prostředí potýkají s podobnými potížemi pacientů jako v naší zemi, rozšiřuje se tzv. hraniční (emočně nestabilní) porucha osobnosti, kdy se zejména u mladých lidí objevují potíže s identitou, trpí emoční nestabilitou, sebepoškozováním a nedokáží navazovat plnohodnotné vztahy.
Časté jsou také nejrůznější psychosomatické potíže a neurózy. Ale íránští psychiatři se kupodivu nevyhnou ani závislostem na alkoholu nebo jiných návykových látkách, a to zejména psychostimulanciích, které jsou i častou příčinou tzv. toxických psychóz.
Na závěr bych chtěla ocenit velmi zajímavou zkušenost ze zcela jiného, ale přesto v mnoha aspektech podobného kulturního prostředí.
>Článek vyšel ve Zdravotnických novinách 20. 3. 2017, ročník 66, číslo 12
Diskuse