Co je pragmatismus a proč je dnes aktuální

6. 4. 2017 / Boris Cvek

Vždy přemýšlej nad praktickými důsledky (pro společnost jako nositele konsensu) toho, co považuješ za pravdu, a podle toho každou pravdu posuzuj.

Už delší dobu se chystám napsat něco o pragmatismu. Tedy, napsal jsem o něm již disertaci, zejména její třetí, závěrečnou část, nicméně v současnosti je třeba nějak stručně a jasně vrátit tento pojem do veřejného prostoru, zejména v novinářském a politickém kontextu. Především: pragmatismus není sobecká bezohlednost, pragmatismus je filozofický směr. U nás k němu bývá řazen Karel Čapek. Pragmatismus vznikl v USA v reakci na občanskou válku a jeho hlavní myšlenka spočívá v tom, že myšlení je nástrojem pro praktický život.


Za nejdůležitější představitele pragmatismu bývají považováni logik a matematik Charles S. Peirce (1839-1914), psycholog William James (1842-1910), jehož kniha Pragmatismus je přeložena do češtiny, a reformátor vzdělávání a psycholog John Dewey (1859-1952). Tak či onak se k pragmatismu vracela tzv. postanalytická filozofie v USA v druhé půlce 20. století, což vyvrcholilo v díle Richarda Rortyho, který ovšem pragmatismus chápe velmi svébytně (intelektualisticky a relativisticky). Anthony Kenny ve svých Stručných dějinách západní filozofie interpretuje jako výraz filozofického pragmatismu dokonce i Bytí a čas Martina Heideggera.

V každém případě pragmatismus není vyhraněná filozofie a je v zásadě anti-intelektuální (podobně jako Hume nebo Wittgenstein) a bude intelektuálně neuspokojivá pro každého, kdo by ve filozofii hledal nějaké metafyzické porozumění světu. Může sloužit stejně dobře ke vzpouře proti pozitivismu, např. u Rortyho, jako k obhajobě experimentálního přístupu ke světu, např. u Deweye. Jeho základní díla můžeme, podobně jako u jiných filozofických systémů, číst velmi různě. Rorty se k Deweymu hlásí kupříkladu naprosto opačně než já. Pro mne je klíčovým aspektem pragmatismu jeho anti-relativismus.

Na jedné straně je jasné, že fakta nepadla z nebe, že jsou vytvářena v rámci lidské společnosti a komunikace konsensem. To je Rortyho relativismus. Ale stejně jasné je také to, že svět nám klade nějaká objektivní omezení, na která narážíme. Nejlépe to je vidět v řemeslech: lze sice vytvořit libovolný konsensus nad tím, jak se mají dělat židle, udělat funkční židli nelze ovšem podle libovolného konsensu. A to se týká také experimentálních věd, kde je konsensus podmíněný a testovaný experimenty, ale i politiky a veřejného života. Protože jsme reálné bytosti v reálném světě, proto naše způsoby jednání mají reálné následky, a proto není vůbec jedno, jaké konsensy přijmeme.

Největší rozdíl mezi pragmatismem a klasickou evropskou filozofií spočívá v pojetí poznání a člověka vůbec. Podle klasické evropské filozofie od Platóna po Hegela a Husserla poznání vzniká tím, že rozum přímo intelektuálně nahlíží pravdu – tedy svět ve své pravdě je nějak intelektuálně zahlédnutelný. Proti tomu se postavil britský empirismus, který ovšem zase za zdroj poznání považuje nahlížení, nyní ovšem nahlížení smyslové. Pragmatismus bere za zdroj poznání nikoli nahlížení, ale zacházení se světem, zpětnou vazbu. V pragmatismu, který se ostatně inspiroval také u Darwina, je člověk v zásadě jen živočich jako ostatní živočichové a jeho poznání se v principu od jejich poznání neliší, neboť je to poznání praktické.

Na tomto základu lze velice snadno smířit vědu a náboženství (když pominu, že v Bibli či Koránu je náboženství pojato nikoli jako metafyzický systém, ale jako praktická zkušenost s Bohem, kterého nelze intelektuálně pochopit) prostě tak, že jsou oblasti lidského života, v nichž je praktické používat vědu, a jiné oblasti, v nichž je praktičtější používat náboženství (např. pochopení a přijetí určitých hodnot, příběhů, vztahů). Stejně tak se lze zbavit hegeliánské představy o té či oné předurčenosti dějin a analyzovat dějiny v jejich konkrétnosti, v praktické bázi lidských vztahů. Z pragmatismu nelze dedukovat podstatu světa, není tedy materialistický, ani idealistický, je agnostický.

Pragmatismus je především politická, společenská filozofie, která odmítá pravdu chápat jako nějaké orákulum, jež svou autoritou z poznání konečné, věčné pravdy (Popper tyto tradiční filozofie – platonismus, aristotelismus, hegelianismus a marxismus – nazývá „věštecké filozofie“ ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé) společnosti diktuje, co má dělat. Stejně tak to není filozofie nějakého individuálního štěstí ve smyslu: budu věřit a dělat jen to, co je pro mne užitečné. Praktický život je vždy už životem společenským (toto tvrzení říká vlastně totéž, co říkal Wittgenstein, když odmítal soukromý jazyk). A konečně: ačkoli je pragmatismus tradičně politicky na straně pokroku, vědy, vzdělávání, liberalismu (spíše toho levicového), není filozofií, která by dokázala lidi učit těm či oněm hodnotám nebo té či oné politické orientaci. Všechno je otázkou diskuse a konsensu, nikoli magisteria.

Pro dnešek je, myslím, velmi důležitá tato hlavní myšlenka pragmatismu: vždy přemýšlej nad praktickými důsledky (pro společnost jako nositele konsensu) toho, co považuješ za pravdu, a podle toho každou pravdu posuzuj.

Koho by zajímala moje disertační práce, ZDE

0
Vytisknout
6793

Diskuse

Obsah vydání | 7. 4. 2017