Jak Američané ztratili důvěru v expertízu a proč jde o gigantický problém

7. 4. 2017


V roce 2014 po ruské invazi na Krym publikoval Washington Post výsledky průzkumu, který se ptal Američanů, zda by USA měly vojensky intervenovat na Ukrajině. Jen každý šestý dokázal najít Ukrajinu na mapě; mediánová odpověď se mýlila o zhruba 3 500 km. Ale tento nedostatek vědění nebránil lidem vyjadřovat silné názory, napsal Tom Nichols. Ve skutečnosti respondenti upřednostňovali intervenci přímo úměrně své neznalosti. Jinak řečeno, lidé, kteří si mysleli, že Ukrajina leží v Latinské Americe nebo Austrálii, byli nejnadšenějšími příznivci použití vojenské síly.


Rok na to se Public Policy Polling ptala velkého vzorku voličů v Demokratických a Republikánských primárkách, zda by podpořili bombardování Agrabahu. Takřka třetina Republikánů odpověděla že ano, oproti 13 %, kteří byli proti. Demokratické preference byly zhruba obrácené; 36 % bylo proti a 19 % pro. Agrabah neexistuje. Je to fiktivní země z Disneyho filmu Aladdin natočeného v roce 1992.

Incidenty tohoto typu se stále více stávají normou spíše než výjimkou. Nejsou to jen lidé, kteří toho hodně neví o vědě nebo politice nebo geografii. Takoví existují velmi dlouho. Větší důvod ke znepokojení dnes představuje fakt, že Američané dosáhli bodu, kdy ignorance - přinejmenším toho, co je ve veřejné politice obecně považováno za prokázané vědění - je považována za skutečnou ctnost. Odmítat rady expertů znamená prosazovat autonomii, což je pro Američany způsob, jak demonstrovat nezávislost na elitách - a izolovat svá stále křehčí ega od rizika, že je někdo usvědčí z omylu.

To není totéž jako tradiční americká nechuť k intelektuálům a všeználkům. Jsem profesor a chápu to: Většina lidí profesory nemá v lásce. Jsem zvyklý na to, že lidé se mnou ve spoustě věcí nesouhlasí. Zásadové, informované spory jsou známkou intelektuálního zdraví a vitality demokracie. Jsem znepokojen, protože takové spory už neexistují; jen rozčílené překřikování.

Když jsem v 80. letech začal pracovat ve Washingtonu, rychle jsem zjistil, že lidé, které náhodně potkávám, mi radí ohledně toho, co by měla vláda dělat v řadě směrů, zejména v mé vlastní oblasti kontroly zbrojení a zahraniční politiky. Nejdříve jsem byl překvapen, ale uvědomil jsem si, že je to pochopitelné a dokonce do jisté míry žádoucí. Žijeme v demokracii a řada lidí má silné názory na veřejný život. Časem jsem zjistil, že i jiní političtí specialisté mají podobnou zkušenost, kdy jim laici dlouze vykládají o daních, rozpočtu, imigraci, ochraně prostředí a spoustě dalších témat. Pokud pracujete v oblasti veřejné politiky, takové kontakty jsou součástí vašeho zaměstnání a v jistém smyslu vám pomáhají zůstat intelektuálně poctiví.

V posledních letech jsem se ale doslechl o stejných historkách od lékařů a právníků nebo učitelů - a mnoha dalších profesionálů. Byly to příběhy ne o pacientech nebo klientech nebo studentech vznášejících informované otázky, ale o tom, jak říkají profesionálům, proč jsou jejich profesionální rady zavádějící a dokonce špatné. Myšlenka, podle níž expert poskytuje promyšlenou a vyzkoušenou radu, kterou stojí za to brát vážně, byla jednoduše popřena.

Obávám se, že překračujeme přirozenou skepsi ohledně expertních vyjádření a blížíme se smrti samotné expertízy: Googlem poháněnému, na Wikipedii založenému a o blogy opřenému kolapsu jakéhokoliv rozdělení mezi profesionály a laiky, učiteli a studenty, znalci a překvapenými - jinak řečeno, mezi těmi, kdo v dané oblasti něčeho dosáhli a těmi, kdo nedosáhli.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2233

Diskuse

Obsah vydání | 10. 4. 2017