Mohly probíhat Velikonoce, jak se o tom píše v evangeliích?

10. 4. 2017 / Miloš Dokulil

Ne, nemám ani zájem, ani potřebu vyvracet Bibli. To ať je zřejmé předem. Zároveň bychom měli – bez ohledu na svou náboženskou či laickou orientaci – připouštět, že ta čtyři evangelia (právě hned řeckým podhoubím názvu) měla od počátku být „dobrou zvěstí“, nikoli historicky motivovanými traktáty. Evangelisté ani nebyli profesionálně zaměřeni na respekt k přesnému zachycení dějů, které posléze se tvořící tradice vytvořila kolem Ježíšova života a jeho kruté smrti. Právě již od té Ježíšovy smrti byl hned časově první z evangelistů, Marek, svým životem vzdálen zhruba tři a půl desetiletí, když zřejmě začal svou „zvěst“ sepisovat. (Toto jeho časové prvenství nebylo okamžitě přijímáno obecně. Originál textu k dispozici neexistuje. Dochovaný text je ve výchozím řeckém znění. Teprve v naší současnosti můžeme doložit, že původnější verze tohoto textu končila dokonce již nynějším veršem Mk 16:8.)


Předběžně si ještě „na okraj“ tohoto následného sdělení připomeňme, že tři z těch evangelií se nazývají „synoptickými“, protože mnohými znaky daného textu vykazují buď vzájemné ovlivnění, či navíc možný společný, byť neznámý výchozí pramen; aniž se přitom v mnohých klíčových údajích ty texty shodují. Až čtvrté evangelium, Janovo, vznikalo již pravděpodobně se zcela odlišně nahlíženými výchozími „parametry“ pro Ježíše a s blíže neurčitelným dalším časovým odstupem. Žádné originály těchto písemností neznáme; ty texty jako závažná tvrzení víry byly pochopitelně přepisovány (velmi masově až za císaře Konstantina v první třetině 4. století). Tehdy tyto texty nebyly rozčleněny na žádné kapitoly a v nich pak jednotlivé verše; takže automaticky nebudou zřejmé případné úpravy původního znění, kde se mohla hned v těch výchozích variantách těchto textů jevit rozmnožovatelům toho potřeba (už jen ke zvýšení jejich účinnosti; většina lidí byla negramotných a biblické texty vesměs někdo předčítal). Berme rovněž v úvahu, že křesťanská víra tu nebyla nějak „hotová“ okamžitě po Ježíšově smrti a jako jeho osobní – a již definitivní – odkaz. Věřící si kladli různé otázky; a těch otázek přibývalo. Takže spolu s tím i ta víra se stávala náročnější; spolu s potřebou mít ty předpokládané články víry zdůvodněné i textově. (Nejstaršími dokumenty této víry historicky jsou listy sv. Pavla. Kupodivu v českém ekumenickém překladu Bible jsou uvedeny anonymně; ať jde o autentické či domnělé jejich autorství, a bez ohledu na možné mnohé úpravy některými dalšími redaktory těchto textů.)

Takže si výchozím způsobem obecně ještě jednou uvědomme, že Marek nebyl přímým svědkem žádných událostí, které s takovým jedinečným zaujetím popisuje. Vzhledem k tomu, že o Ježíšově životě nemáme naprosto žádné spolehlivé (a písemně zachycené) údaje přímo z doby, kdy na této zemi žil, bude potom jen problematicky možné spolehnout se na dodatečně po takřka dvou tisíciletích jako na aspoň dílčí historický pramen na nějaké v mezičase písemně zachycené výroky, které jako kdyby mohly být zachovány aspoň někdy a některé díky předpokládanému výchozímu tzv. „ústnímu podání“. (Proslule tak učinil ve svém rozsáhlém a důkladném díle nedávno James Dunn; aniž ovšem mohl své argumenty přijatelně učinit věrohodnými.)

Je věrohodně nezodpověditelnou otázkou, jak vůbec evangelista Marek své informace o Ježíšovi mohl čerpat. Snad i proto se pro začátek svého sepisování uchýlil k historicky známému Janu Křtiteli, jehož prostřednictvím jakoby „historicky“ uvedl Ježíše do příběhu, když ho Janem Křtitelem nechal – za součinnosti nebes – pokřtít. Nemohl být velký problém s tím, nějak si potom představit Ježíše, že přece musel mít učedníky; a také zřejmě činil zázraky; a jistě kázal (k jakoby „obsahu“ těchto projevů byla příhodná různá podobenství). Samozřejmě že tu byla nakonec ta Kalvárie a kříž utrpení. Nápad, že to, co se posléze stalo, by mohlo v textu evangelia – a pak dokonce třikrát – zaznít hned jako zlověstná předpověď, byl v textu nepřehlédnutelně uplatněn. Ty další děje stačilo si jen představit; že byl Ježíš jat, souzen, odsouzen k smrti, a popraven; a následně pohřben. Nu, a posléze textem byl zmíněn jako živý; jakoby to přišlým ženám ke hrobu přímo v hrobě takto tlumočil tam čekající „mládenec“; se vzkazem, že ke spatření bude vzkříšený Ježíš v Galileji.

Přičemž, ne moc dlouho po Ježíšově smrti, při četbě sekundárního textu zařazeného jako prorocký a Izajášův, vznikla pak mezi naslouchajícími Ježíšovými sirotky jistota, že Bůh nenechal Ježíše propadnout zkáze; byl nejdříve vnímán jako „christos“ (řecky; jako „pomazaný“ k závažnému úkolu), aniž to vylučovalo nové doprovodné jméno v uších, takže tu byl brzy především Christos; a s novými vlastnostmi, již božskými. Vznikla též tradice o „Božím Beránkovi“, jako oběti za hříšníky; a tu se mohlo hodit datovat závěr Ježíšova příběhu do předzvěsti Velikonoc jako již dávno sdílené tradice připomínající starost Hospodina o vyvolený národ. Neboť ničím průkazným Velikonoce jako dobu těsně předcházející Ježíšově popravě doložit neumíme. (A teď si tedy ještě trochu všimněme právě těch posledních Ježíšových dní ve zde zestručněné verzi, vycházející z podání evangelisty Marka:)

Po večeři, jakoby na rozloučenou, došlo k Ježíšovu zatčení. Hned ráno byl nejdřív předveden před velekněze, kteří Ježíše ještě toho rána rychle poslali před Pilátův soud. Ještě dopoledne, hned po tom soudu, byl Ježíš odveden na popraviště a ukřižován. V poledne (na celé tři hodiny) nastala tma po vší zemi. Nato Ježíš skonal. Ještě před večerem (jímž měla nastat židovská sváteční sobota) bylo ukřižované tělo uloženo do hrobu.

V této prezentaci by se především ta Markem zmiňovaná večeře konala již ve čtvrtek; a pak by nemohla být interpretována jako „předvelikonoční hod“. Pokud měl být Ježíšův případ vnímán jako hrdelní, byl by výlučně v pravomoci Říma. Pilát přímo v Jeruzalémě nesídlil. Římané nesoudili možné delinkventy okamžitě po zatčení; a po soudu poprava se rovněž běžně nekonala hned bezprostředně nato. Ukřižovaní běžně tak rychle nevydechli naposledy, jak uvádí Marek pro Ježíše. Uvádí-li se jako majitel Ježíšova hrobu Josef Arimatejský, neví se přijatelně dodnes, kde vůbec měla ta Arimatea v Palestině být (pokud nemyslíme na etymologii; a na ne zrovna údajnou – a potom „nečistou“ – blízkost hrobu popravišti). A že by se všechno takhle rychle „zvládlo“ před posvátným židovským sabatem? (Soumrakem začínala sváteční sobota!) I to je s ohledem na antickou praxi Říma i židů vyloučeno.

Ne že by tu šlo o zpochybňování hned věroučných křesťanských souvislostí. Ale historicky věcně se ty chmurné události spojené s Kalvárií nemohly odehrát v časovém režimu zmíněném Markem. Ať již si představujeme Ježíšovu smrt a jeho následné věroučně sdílené zhrobuvzkříšení jakkoliv. (Ne že bych teď uváděl jediné problémy, které jsou s Markovou „zvěstí“ spojeny!)

Nedokážu jen tak popřát „Veselé Velikonoce!“, aniž na mě dopadá stín Kříže, na němž dotrpěl za nepředstavitelných pro nás muk Nevinný (přece nevíme, z čeho byl obviňován; a před vlastním soudem by neměl být hned považován za vinného!); podle dogmatu údajně pro spásu všech nás, hříšníků… (Ať již byl jeho reálný příběh jakkoliv odlišný od toho, posléze ve čtyřech schválených variantách skoro dvě tisíciletí prezentovaného.)

Je opravdu zvláštní, že z života kazatele Ježíše jediné, co nám jako dědicům jeho odkazu evidentně zbylo jako snad „nepochybné“, je teprve a až ta krutá jeho smrt na kříži. Aniž dějiny zanechaly sebemenší známku o soudním verdiktu, který mu musel předcházet (a který byl v pravomoci Říma, nikoli židů). A zázrakem zřejmě je, že následně pak vznikla nakonec zcela nová víra, v dnešním světě mající nejvíce stoupenců… (i když s nemalou řadou vzájemně odlišných věroučných podloží).

Děkujeme čtenářům, že výraznou měrou přispěli na provoz Britských listů od Trumpova zvolení do začátku roku 2017. Potřebujeme však trvalou finanční podporu. K provozu Britských listů je zapotřebí přibližně 60 000 Kč měsíčně. Stačilo by, aby 300 čtenářů přispívalo částkou 200 Kč.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

0
Vytisknout
2057

Diskuse

Obsah vydání | 13. 4. 2017