K české povaze národní aneb ten Masaryk byl ale hlupák

Léčba rakoviny virgulí

6. 4. 2017

"Nějak si nevím rady," píše Vojtěch Polák v reakci na článek Bohumila Kartouse Elity trestuhodně přenechávají společenský diskurs extremistům, "s vysvětlením iracionálních postojů části české veřejnosti a tak jsem s nadějí četl o tom, že podle autora není tak těžké najít kořeny tohoto kulturního fenoménu, dokonce se nabízí i řešení. Jestli správně rozumím, vidí autor příčinu v úspěšné manipulaci lidí několika extrémisty prostřednictvím médií. V kombinaci s nedostatečným vzděláním a schopností kritického myšlení veřejnosti. Logicky pak autorovi ve veřejném prostoru schází odmítavá a vysvětlující reakce českých elit. To mi ale jako vysvětlení moc nesedí.

Myslím totiž, že člověk se obecně nedá manipulovat k něčemu, co je mu cizí, manipulovat tak, jak manipulován být nechce. Domnívám se, že úspěch manipulace netkví v technologii a v použitých prostředcích, ale v tom, že lidem říkáme, co chtějí slyšet.

Zdá se mi, že extremisté mají úspěch právě proto, že říkají lidem to, co si v hloubi duše myslí, ale možná se za to stydí. Jenom nevím, proč to tak je. Proč touží, aby byla společenská tabu zlegitimizována, čili aby byly "ideály humanitní" veřejně zkompromitovány a odmítnuty.

Ve své bezradnosti se uchyluju k analogii s německou veřejností za nacismu. Zdá se mi možné, že ten starý a otřepaný trik s nalezením obětního beránka - viníka lidové frustrace - byl tak úspěšný, protože zde byly reálné hospodářské problémy a zřejmě i pocit ponížení a viny po prohrané válce. Populistické slogany o nadřazené rase a oprávněném antisemitismu mi ukazují na silný pocit méněcennosti a potřebu svalit na někoho vinu za selhání v německé veřejnosti. Nic, s čím by se člověk chlubil. Mohlo být fakt úlevné slyšet extremisty, že je to všechno naopak, Němci že jsou nadřazený národ a za všechno můžou Židé.

Připadá mi, že se principiálně situace opakuje. V české veřejnosti může být stejný pocit nedostatečnosti. Pocit ublíženosti a křivdy od cizáků. Nebo pocit vlastního selhání. Co totiž zbylo z nadějí devadesátých let? Nesedli jsme na lep populistům, když jsme uvěřili, že byl-li minulý levicový extrém neúspěšný, pak opačný extrém bude to pravé ořechové? Nebyla to pro postkomunistického člověka rajská hudba? Není zde pocit zklamání z toho, co skutečně nastalo? Je opravdu tak snadné přiznat, že jsme se nechali opít rohlíkem? Je přece tak příjemné slyšet, že je to naopak a že za všechno někdo může. Například kam nás to zavedli ti hloupí sluníčkáři a pravdoláskaři se svými "ideály humanitními"? Ten TGM byl ale hlupák!

No, nevím a pořád mi vrtá hlavou, za co vlastně ti imigranti můžou. Mnozí kolem to zřejmě taky nevědí, ale nějak jim to nevadí a nadšeně ukazují na viníka. Obávám se, že taková iracionální nálada nemůže dobře skončit. Asi jako léčba rakoviny virgulí...

0
Vytisknout
3432

Diskuse

Obsah vydání | 7. 4. 2017