Bodláky Václava Duška

Mrkni do mraků – co tam uvidíš

30. 3. 2017 / Václav Dušek

Citát: Nepodceňujte mě, vím více, než říkám a všímám si více, než si myslíte.Nemáš-li fantazii, nezoufej. Lichotivá nadvláda průměrnosti nesnáší obrazotvornost, ale nic netrvá věčně.  Autority provizoria podporují velkostádní život; pastviny poskytnuty souhlasící většině. Instrument prajazyku nám selhal – myslíme pragmaticky, provozujeme rituální tance modrých ptáků i papoušíků rudokrkých, fortelně kolem sebe hloubíme okopy zdánlivé zdrženlivé neomylnosti. Každý z nás je skrytým hercem v dějinách mini okamžiku – více máme tragédů, málo komiků, šašouři se nepočítají. Proč asi nabádal básník Verlaine lidstvo zvoláním: vol slova nečekaná, až matoucí smyslem. Díky básníku Františku Hrubínovi, jeho překladu, byla v nás zažehnuta jiskra po poznání a smyslu nabídky do rozvrácené budoucnosti. Opatrníci vyčkávají, odbíhají z vytyčené trasy; poutní místa vyhrazena věrným. Idylické doby za obzorem. Partajní menšiny se nadýmají ve zbytečných televizních debatách – kolik mají členstva, do boha šarišského!

Zdroj nemístné úvahy šlehá bičíkem po hřbetu známých osobností. Fantazii se meze nekladou. Tvůrce má právo posunout realitu do snových moří k úžasu nevědomého, neuvědomělého, prostého, stále pracujícího lidu. Film ověnčený, řečeno neúspěšnými autorskými vzteklouny, údajně bezzubými lvíčky přinesl poznatek, že osobnost synka Tatíčka republiky se nacházela v zařízení pro duševně nemocné a z veselosti nevázanosti a bohémství šňupala radostně kokain. Tedy, mladičtí elegantní psavci netrpí nouzí o fantazijní sny. Od komedie ke komedii! Otázka: Koba v Kremlu měl tehdy jasno, z podřipské oblasti přijede delegace vedená krákoravým trpasličím vůdcem a synek fešáka prezidenta doby minulé bude usilovat – o co vlastně. Temüdžin byl Kobovi skvělým učitelem. Dokázal si vychutnávat osůbky s požitkem gurmeta, labužníka všech labužníků. Nu, proti gustu žádný dišputát, filmovníci, jak vás nazýval pan profesor Nejedlý, blahé paměti.

Mám nad hlavou mraky kupovité i bouřlivé, v patách posvěceného vůdce, či svůdce. Revolta není na programu dne.  Řád musí se dodržovat, chápeš, ne, a spi sladce, klidně, pokojně. Vlastní cesta životem, věru, není pohodlná, ale zaručuje jistou míru svobody rozhodování. Ochranná moc vyžaduje odplatu – poznání času ničeho zásadního nepřináší. Symbolem vzkříšení je pochopitelně vejce – ano, křehkost žití jest pro nás zachována. Fortelní hýčkání určeno i popudlivým povahám. Stydlín nosící klíčenku s hákovým křížem vyrazil na partajní zasedání nezkrotných a z domovů se odlepily i partajní kudlanky nábožné, kusadla připravena k zahryznutí impotentních samečků.

Idylka v trapu. Tadeusz Dzikowski přestal házet v kolejišti štět, podivně se vyrovnal s panáky útlaku a zmizel ještě dávno před zhrublým sametem v Americe. Kdepak, tam je blaze. Mrknu do mraků a vidím obrazy svatého Horymíra Zelenky, křehce naivní, bělostně čisté, neskutečně pravdivé – v chladné pustině daří se samotářům. K čemu se hrnout do houfu. V kamnech ohýnek olizuje pláty plotny, na stoličce sedí maminka a Horymír nám recituje v památném roce 89: Když už je zima, tak ať padá sníh, v holé krajině přeci mráz zalézá za nehty i srdci…

Pod mrakem beránka ztopořen rusofil, nyní amerikánofil, jaký to hanbinec, či binec! Bývaly časy temné, ano, proto jsme sice vzývali bůžky zla, ale nyní, ve svobodném ohradníku, pějeme písně dokola s textem revolučně zásadně novým, nesmiřitelným! Nás jsou tisíce bojovníků za svobodu slova – svatoušků pravdy však bývá málo, pravda jest jedový šíp!  Čílíme se při kvokání žurnalistických slípek, tetelí se před námi, pohazují hřebínky, mívají zaručenou čistopravdu – hlavně skáčou drze do řeči, vyvalují bulvy – krásu nelze vyloučit.  Kohoutci v aréně slovních záruk nemohou zakokrhat, bývají v hledáčku vyšších důstojníků, a který z nich netouží být generálem? 

Mrkni dolů k matičce zemi. Všechny krásy světa vyzařují do vesmíru vzkaz: Žijeme, nezoufáme, doufáme, avšak pro jistotu voláme: zachraňte nás!

0
Vytisknout
2789

Diskuse

Obsah vydání | 31. 3. 2017